Prosinec 2012

Neverland and me č.12

27. prosince 2012 v 21:46 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 12


Pokračoval další den, sprcha, snídaně, otázky, otázky, otázky, oběd, focení, focení, focení ten barák je velkej.
Michael ráno někam odjel, tak jsem se nemusela bát, že na něj někde narazím. V 5 hodin jsem se svalila na pohovku a zapnula televizi.
Na chvíli jsem zavřela oči a probudila jsem se za dvě hodiny. Bolelo mne v krku a mé čelo by do čepice propálilo díru. Ten dešťový výlet se projevil více než jsem myslela. Mé tělo odmítalo poslouchat, ale musela jsem najít něco čím srazím horečku.
Zvedla jsem se a šnečím tempem a začala prohledávat koupelnu, nikde ani aspirin. Tak kde tady v tom paláci mají paralen, když jsem si představila tu dlouhou cestu dolů ze schodů, zatočila se mi hlava. Můj žaludek už také nebyl zrovna ve formě. Ale nedalo se nic jiného dělat, přidržovala jsem se stěn a vyšla na chodbu všude pusto a prázdno, teď by se mi zrovna hodil nějaký sluha.
Při pohledu na schody se můj žaludek ke mně obrátil zády, svezla jsem se na zem a snažila se udržet při vědomí, v uších mi burácelo a triko bylo propocené jako bych doběhla maraton.
Nevím jak dlouho jsem tan seděla, ale probralo mne zatřesení.
" Jane, co tady proboha děláš?"
Byl to Michael, asi zrovna odněkud přijel. Viděla jsem ho malinko rozmazaně a pohyboval se hrozně rychle. Dělalo se mi z toho zle.
" Myslím, že sedím. Nemáš Aspirin? Je mi malinko špatně." Pokusila jsem se zvednout, ale kdyby mne Michael nezachytil, spadla bych přes zábradlí.
" Kriste pane, co je ti? Máš horečku, musíš si lehnout."
Nevím jak se to stalo, ale najednou jsem ležela v posteli. Michael se nade mnou skláněl.
" Jane, slyšíš mne? Jak je ti?"
Nebyla jsem schopná odpovědět, svět se se mnou točil a i dýchání bylo celkem náročná činnost. Zase se mnou někdo zatřásl, proč mne nenechají zemřít v klidu.
" Dobrý den, slečno Swanová, jsem doktor Smith. Jen klidně ležte, prohlédnu vás."
Začal mi měřit teplotu, kávovou lžičku mi strčil hluboko do krku, že jsem mu málem ukázala oběd. Pak mne s něčí pomocí posadil, vyhrnul mi triko na zádech a poslouchal dech.
Zaslechla jsem něco jako najíst se a hubená, ale to určitě neplatilo mně.
Zase mne položil, vstal a něco někomu říkal. Bylo mi to jedno jen ať vypadnou a nechají mne v klidu. A zase někdo žuchnul vedle mne.
" Jane, slyšíš mne? Musíš do nemocnice jsi nemocná. Odvezu tě tam."
Slovo nemocnice mi vehnalo do žil adrenalin, nemůžu kolem ní projít aniž bych dostala závrať a oni mne tam chtějí dokonce nechat.
" Ne ne ne ne ne, jsem úplně v pořádku, dej mi aspirin a zítra můžu stromy kácet." Chtěla jsem se demonstrativně posadit a ukázat jim jak jsem v pohodě, ale nevyšlo to.
Pak věci nabraly rychlý spád, odnesli mne do auta, zabalili do deky a jelo se. Kdybych chvílemi neupadala do bezvědomí tak bych se možná i bránila.

Probudila jsem se v šeru. Bolela mne záda a děkovala jsem bodu, že někdo prozřetelný dal vedle postele umyvadlo. Když jsem se rozloučila s obsahem svého žaludku začala jsem věnovat pozornost posteli, ve které jsem ležela. Pak mi došlo kde jsem a umyvadlo posloužilo svému účelu znovu.
Vešla sestřička, usmívala se.
" Dobré ráno, tak jakpak se máme? Zavolala jsem doktora ihned tady bude."
Roztáhla žaluzie, s úsměvem mi odebrala umyvadlo a podstrčila teploměr. Pak obešla postel a kontrolovala hadičku, která vedla jak jsem v té chvíli zjistila do mé ruky. Jímaly mne mdloby.
" Prosím vás, vyndejte mi to." Nemohla jsem se na tu ruku ani podívat.
" Ale jděte, vždyť vás to drželo dva dny na živu má drahá."
" Dva dny? Jak jsem tady dlouho?"
" Přivezli vás před třemi dny v bezvědomí. Máte zápal plic."
" Kdo mne přivezl?"
Měla jsem strach, že se kvůli mně Michael nechal kompromitovat.
" Přivezl vás doktor Smith, ale nebojte se váš bratr za vámi přijede, už jsme ho informovali, že jste se probudila."
Bratr? Myslí mi proběhly všechny sci-fi filmy ve kterých se člověk probudí v paralelním vesmíru. Ale ani v jednom jsem neměla bratra.
" Je vám dobře drahá? Jste bledá. Přinesu vám něco k snědku."
Vyběhla ze dveří a současně do nich vešel zřejmě doktor.
" Dobré ráno slečno Swanová, tedy řeknu vám vy jste nám ale dala zabrat."
Zvedl mi tu nepropíchanou ruku a začal měřit pulz.
" Tak jakpak se cítíte?" byl veselý jako Santa Claus.
" Jako jehelníček a ještě jsem ke všemu zřejmě v posledních třech dnech získala bratra."
" Věřte, že takového bratra by všichni pacienti rádi měli?"
Mrknul na mě.
" Prosím vás, mohl by jste informovat mého strýce, kde jsem?"
" Nemějte obavy o to se už postaral váš bratr."
Jo tak bratr se postaral…Vyndal mi mezi tím teploměr.
" No je to lepší, ale ještě si u nás chvíli poležíte."
" Prosím jen to ne, chci jít pryč na kauci. Pokud tady zůstanu ještě minutu, asi se zblázním."
" Ale ale, na to jsme tady také zařízení."
Právě mi poslouchal plíce.
" Potřebuji se vykoupat a vyčistit si zuby. Kde je tady koupelna? A kde se dá koupit kartáček?"
" Jen pomalu, koupelna je támhle." ukázal na druhé dveře v pokoji.
"Vaše věci vám přinesli včera, ale pokud budete cokoliv potřebovat, máte zavolat svému bratrovi. A počkejte prosím na sestru ona vám pomůže s koupelí."
Koukám, že můj bratr je velice starostlivý člověk. A zase přitančila sestra, nesla tác s jídlem.
" Tak teď zkusíte něco sníst a pak se můžete vykoupat."
To je jako doma až to dojíš, můžeš si jít hrát.
" Já ale nemám hlad." Odklopila jsem talíř. Bylo tam něco jako kus mrtvé krávy ve vlastní šťávě. A umyvadlo zase slavilo úspěch.
" Jsem vegetarián." Vyrazila jsem ze sebe, když jsem popadla dech.
" Promiňte mi, já si toho nevšimla ne vaší kartě."
" To nic a teď se můžeme jít koupat."
Spustila jsem nohy z postele, sestra mi odpojila hadičku a podepřela mne. Nevěřili by jste, jak se tři dny horečky podepíší na vaší kondici. Kdybych neměla Nancy, tak se jmenovala sestra, tak bych si nevyčistila ani zuby, natož si umyla vlasy. Pomohla mi do čistého pyžama a odvedla zpět do postele.
" Jsi anděl Nancy, jak ti to jen oplatím" začaly jsme si tykat, protože když se s někým koupete ostych jde stranou.
" Je to má práce, jen se prospi. Až přijede tvůj bratr tak tě vzbudím."
Jojo můj bratr. Usnula jsem s úšklebkem na tváři nad tou ironií, jak snadno člověk přijde k bratrovi.

Neverland and me č. 11

17. prosince 2012 v 10:05 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 11


Probudila mne bolest v kyčli od ležení na tvrdé zemi, venku už se rozednívalo. Pokusila jsem se protáhnout, ale zjistila jsem, že nemohu, protože mne Michael pevně držel kolem pasu.
Ale nebylo zbytí, musela jsem se pohnout, protože jsem právě dostala křeč do nohy, na které jsem ležela.
Otočila jsem se na druhý bok a masírovala si otlačeninu. Michael se naštěstí nevzbudil, spal jako špalek s vlasy rozcuchanými. Poprvé jsem ho viděla neupraveného, dodávalo mu to na lidskosti.
Křeč povolila, posadila jsem se a protáhla.
" Opouštíš mne bez rozloučení?" musel se probudit jak jsem se zvedala.
" Musím pracovat." Byla to pravda, na dnešek jsem měla naplánováno dodělat rozhovory a pak začít s dokumentací interiéru domu. Také se posadil a upravoval si vlasy.
" Jak ses vyspala?"
" No poněkud tvrdě, ale dobře. Popravdě se mi tak dobře nespalo už hodně dlouho. A ty?" Je asi pravda, že když odlehčíte svědomí tak se vám lépe spí.
" Spal jsem asi nejdelší dobu za posledního půl roku. Nevím, jak jsi to udělala, ale asi si tě najmu jako uspávací vílu."
" No nemám na to bohužel kvalifikaci, budeš se muset spokojit s tím, co jsem dělala dosud. Na spaní si budeš muset najít někoho jiného." Ušklíbla jsem se na něj. Hodil po mě polštář.
Nehodlala jsem se nechat zatáhnout do žádné takové taškařice, takže jsem shodila další polštář, který mi přistál na hlavě a pokusila se zvednout. Zradila mne však přeleželá noha, podlomila se a já přistála na zadku mezi polštáři. Rozesmálo ho to tak, že se popadal za břicho.
" Bavíš se? Co kdybys pomohl dámě vstát?"
" Ale já nechci, aby dáma vstávala." Je opravdu neuvěřitelný když chce.
" Víš, většinou nezáleží na tom, co chceš ty. Měl bys splnit dámě každé přání co jí na očích vidíš a co lépe ještě je předvídat před tím než je dáma vysloví." Myslela jsem to jako žert, snad to pochopil.
" Já ale opravdu nevím, co tahle dáma chce a do očí jí nevidím." Stále se válel na zemi mezi přikrývkami a pozoroval má snažení.
" Ty tvoje logické odpovědi" zasmála jsem se.
Dokončila jsem masáž nohy a nadechla se k dalšímu pokusu. Ten se však již nekonal, protože mne Michael srazil k zemi jakýmsi chvatem a přitiskl mne pod sebe k podlaze. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na nejmenší odpor. Když mi došla moje situace, pokusila jsem se vykroutit, ale ku podivu v tom jeho vyhublém tělíčku bylo víc síly, než se zdálo.
S otázkou v očích jsem se na něj podívala.
" Já tě zaměstnávám ne?" Ten jeho šibalský výraz se mi nelíbil. Věděla jsem, kam tím směřuje, ale pokud si myslel, že tohle uhraje na větu " Já jsem tvůj šéf" tak to se mýlil. Všechno má své meze.
" Možná. Pusť mne, tohle není směšné." zaškubala jsem zápěstími, ale nepovolil.
" Michaeli pusť mne. Tohle pro mne není hra." procedila jsem to skrz zaťaté zuby.
Pustil mne, odkulila jsem se a stoupla si. Seděl tam na zemi jak a pozoroval mne. Očividně nechápal svoji chybu a co se stalo.
Ustoupila jsem a sedla si na pohovku. Složila jsem hlavu do dlaní.
" Promiň mi to, jen tohle by jsme neměli dělat. Já bych tady neměla být." Rukou jsem obsáhla celou místnost.
" Proč, proč odcházíš jako všechny před tebou." Očekával odpověď.
" Já tady nikdy nebyla. Ne tak jak ty si asi myslíš." Nevěděla jsem, zda je to úplná pravda, ale já jsem potřebovala, aby to byla pravda. Minulý večer byl krásný, ale nesměli jsme připustit, aby to přešlo jisté hranice.
Nadechla jsem se, tohle se muselo vyřešit hned a na místě.
" Michaeli, i kdyby mezi námi vzniklo něco co by přesáhlo jisté hranice, jakou by to asi mělo šanci na přežití. Jsme každý z jiného světa a proto nesmíme dopustit aby se stalo to co by nám oběma mohlo ublížit mnohem víc než to co už nám ubližuje."
" Asi ano. Jen se cítím tak šťastný, když jsi se mnou. Vejdeš do místnosti a ta se tebou naplní. Máš určitý druh energie, která nedovolí vidět nic jiného než tebe. " Sedl si přede mne a vzal mé dlaně do svých. Teprve teď jsem si uvědomila jak má velké ruce. Ty mé se v jeho dlaních ztrácely.
"Pro štěstí přece nepotřebuješ nikoho jiného. A já ti určitě štěstí nepřinesu. Můj život je jinde a nesu si sebou zátěž, kterou nechci přenášet na nikoho jiného." Byl čas se pohnout z místa, tohle by jsme mohli probírat donekonečna a stejně by se nic nezměnilo.
"Jane, neříkáš mi pravdu. Proč si nepřiznáš, co opravdu cítíš? Chci to vědět." Zesílil svůj stisk abych nemohla odejít.
" Mám strach, chtěl jsi to slyšet? Jsem zbabělá, už nechci prožívat to zklamání a bolest. Musím mít buď všechno nebo nic. A zakázala jsem si dávat všechno, tak proč dělat věci na půl."
"Musím jít." Odcházela jsem z místnosti a cítila jeho pohled na zádech. Otočila jsem se.
" Michaeli zasloužíš si milovat a být milován, jen by jsi měl dát svoji lásku někomu, kdo má méně problémů než ty sám. Potřebuješ někoho, o koho se můžeš opřít a kdo na tebe bude čekat doma s večeří. A já neumím vařit." Vyšla jsem ze dveří.

Neverland and me č.10

16. prosince 2012 v 20:33 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 10


Už se na mne nepodíval a vrtal se v pudingu. Nechala jsem ho jeho myšlenkám, nevím jak bych reagovala já kdyby mi někdo řekl něco takového.
"Děkuji za večeři, bylo to úžasné a mrzí mne, že jsem to zkazila, radši půjdu" začala jsem se zvedat. Chytl mne za ruku.
" Ne prosím nechoď nikam, já jen nečekal něco takového" mluvil jako z tranzu.
" Pojď, sedneme si k ohni." Posadili jsme se před krb a opřeli o pelest pohovky, v rukou jsme drželi sklenky s vínem. Atmosféra však byla jaksi chladná, moje historka mezi námi visela jako kus ledu.
" Odpustila jsi mu?" neměla jsem sílu se na něj podívat.
" Bylo to těžké z počátku. Měla jsem vztek a byla jsem zoufalá. Chtěla jsem se mu pomstít a vysoudit na něm poslední košili za to co mi udělal. Najala jsem si strýce jako advokáta a spojila se s rodinou té ženy. Měla dvě děti a žila s nemocnou matkou." Napila jsem se, tohle nebylo mé nejlepší období a vzpomínat si jak se člověk choval, jako větší zrůda než samotný viník bylo strašné.
" Začal proces, nebylo to hezké. Ten člověk nechtěl zaplatit vůbec nic, byl to arogantní idiot, alespoň se tak choval. A tak jsme ho dostali, vysoudili jsme jedno největších odškodných jaké strýc, kdy viděl." Povzdechla jsem si.
" Jenže osud má různé cesty a tím, že jsem chtěla zachránit rodinu té ženy, jsem zničila tu jeho. Opustila ho žena, ztratil práci a za měsíc po procesu se zastřelil ve vlastní posteli.
Zničila jsem lidský život mnohem horším způsobem než on ten můj. Připadal jsem si jako zrůda"
" Co jsi udělala s těmi penězi?" divná otázka na to mé vyznání.
" Vystudovala jsem práva na Harvardu. Víš, kdybych tenkrát tu rodinu nevyhledala a nenabídla jí pomoc tak by nic nedostali, ale zase by ten muž možná dnes ještě žil. Chtěla jsem zjistit kde je pravda. Byla to příležitost jak jistým způsobem pomáhat lidem. Musela jsem učinit rozhodnutí co dál se svým životem a tohle bylo celkem schůdné řešení."
" Už jsi nezkusila tančit, nebo učit tanec."Byl překvapný
" Ne, dívat se na ostatní jak mohou dělat to, co mně bylo vzato by mne jistojistě zabilo. Zapomněla jsem na to co bylo, čím jsem byla a začala nový život." Tohle všechno jsem ještě nikdy nikomu neřekla, věděl o tom jen strýc. Přemohli mne emoce, zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o pohovku. Snažila jsem se zahnat slzy, které se mi draly do očí.
Vzal mi sklenku z ruky, přitáhl si mne k sobě a pevně mne objal. Neměla jsem sílu se bránit, jen jsem vzlykala. Všechno se dralo na povrch. Uklidnila jsem se a odtáhla. Držel ruku až příliš dlouho na mém boku.
" Už je to v pořádku? Nechtěl jsem tě rozrušit. Čekal jsem, že jsi chtěla mít peníze nebo tak něco. Ale tohle, kdybych to věděl…"Přerušila jsem ho
" To je v pořádku, nemohl si to tušit, nikdo to neví, jsi vlastně první, komu jsem o tom takhle vyprávěla. Děláš to často? Že vytáhneš z lidí to, co chceš?" Opírali jsme se bokem o pohovku a pozorovali se.
" No většinou se snažím, aby se v mé přítomnosti lidé smáli, ale s tebou je vždy všechno jinak jak zjišťuji. Nikdy jsem totiž nepoznal ženu, jako jsi ty."
" A jaké ženy jsi poznal?" zajímalo mne, s jakou sortou žen se může ve svém postavení setkat. Typovala jsem, že nic moc když byl ze mne tak na větvi.
" Nooo, jiné." Sklopil zrak, asi se mu o tom nechtělo mluvit tak jsem nenaléhala.
" Všechny ze mě byly vždycky unešené a nadšené. Byly na mně závislé obětovaly mi život aniž bych to žádal a čekaly že je učiním šťastné, že udělám zázrak. Ale já neumím zázraky, mohl jsem je jen milovat z celého srdce a dal jsem jim vždy své srdce a ono jim to nestačilo, zklamal jsem je a odešly."
" No myslím si, že pokud jim nestačilo to, co jsi jim dal nestály ti za to." Je to moje filosofie, pokud pro někoho nejste dost dobří pak také on není dost dobrý pro vás.
" Já nevím" vypadal zkroušeně
" Nebo jsi prostě nenašel tu pravou. Jistě stačí jen počkat." Co to sakra kecám…snažila jsem se ho povzbudit, ale říkala jsem věci, kterým sama už dávno nevěřím.
" Ono není snadné se mnou žít. Já to vím. Je možná dobře, že jsem sám. Jsem stále na cestách po studiích na koncertech, normální rodina je pro mne nedosažitelná."
" Když myslíš." je to jeho názor a brát mu ho nebudu.
Byla jsem unavená, víno mne příjemně hřálo v břiše. Položila jsem si hlavu na pohovku a zavřela oči. Musela jsem usnout, protože mne probralo Michaelovo pobrukování. Seděl před krbem a přikládal do ohně. Pozorovala jsem jeho záda. Nechtěla jsem ho rušit tak jsem znovu zavřela oči.
Lekla jsem se, když mne vzal do náručí a položil na zem na polštář a přikryl dekou.
" Promiň, nechtěl jsem tě budit. Jen jsem myslel, že takhle by to bylo pohodlnější."
" Ano to asi bude." Nechtělo se mi vstávat, zachumlala jsem se a zavřela oči. Lehl si vedle mne na záda a ruce si založil za hlavou.
" Víš proč jsi jiná?" nevím jestli věděl že poslouchám, ale asi si myslel že spím.
Pootevřela jsem oči a pozorovala ho skrz řasy. Přitáhl se ke mně a pozoroval mne.
" Jsi nejsilnější a zároveň nejkřehčí bytost, kterou jsem vidět. Staráš se o mě, zachraňuješ mne a sama nikoho nepotřebuješ. A umíš milovat." Pohladil mne po tváři. Lehl si na bok vedle mne.
Srdce se mi rozbušilo. Byla to ta nejhezčí slova, která mi za poslední dobu kdo řekl. Nadzvedla jsem deku a přikryla ho s ní. Lekl se mého pohybu, asi si opravdu myslel, že spím.
" Dobrou noc, Michaeli."
" Dobrou noc." Chytl mne za ruku a společně jsme usnuli za praskání ohně.

Neverland and me č. 9

16. prosince 2012 v 10:31 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 9

" Promiň, já nechtěla"
" Ale já jsem chtěl. Doufal jsem, že tě hlad vyžene z nory." Ten úsměv by si měl dát patentovat.
" Chtěl jsem se ti omluvit za to dnešní ráno. Netušil jsem, že tě chtěl Prince obětovat. Opravdu jsi o tom útoku věděla?" Zakroutila jsem hlavou.
" Usnula jsem asi ve 3 hodiny ráno, tak jak jsem skončila s prací."
" Kam jsi chtěla jít, jestli to smím vědět?"
" No opravdu jsem šla do kuchyně, měl jsi pravdu."
" Pak stojí osud na mojí straně. Chtěl jsem tě pozvat na omluvnou večeři. Neboj se, děti jely k babičce. Takže žádné braní rukojmí už ti nehrozí."
" Smím tedy doufat, že jsem dostala amnestii?"
" Ano myslím, že tak nějak"
Nabídl mi rámě a vedl mně ze schodů.
" Už vypadáš lépe" mrknul na mě.
" Lépe než kdo? Živá mrtvola? Tak nějak se cítím." Nebylo to daleko od pravdy, měla jsem pocit, že se na mně podepsal ten náš malý dešťový výlet.
" Třeba ti zvednu náladu."
Všimla jsem si, že jsme nešli do jídelny, ale na druhou stranu, nijak jsem to nekomentovala. Zjistila jsem, že je zde flexibilita naprosto nutná a už mne nic nepřekvapilo.
Došli jsme před velké, dvojdílné, vyřezávané dubové dveře. Michael je otevřel a vpustil mne dovnitř. Na to co jsem tam spatřila, jsem rozhodně nebyla připravená.
V místnosti bylo přítmí, u stropu bylo rozsvíceno vánoční osvětlení a na všech stolech hořely svíčky. V krbu hořel oheň a před ním bylo na nízkém stolku prostřeno. Byla to nádhera.
" Myslím, že ti to ráno odpustím." Usmála jsem se na něj
Sedli jsme si naproti sobě na koberec ke stolku. Nevím, jak to mohl vědět, ale já ze všeho nejraději sedím na zemi. Na zemi pracuji, jím a učím se, i když mám byt plný pohovek a křesel, vždy nakonec skončím na zemi. Asi pozůstatek z mé taneční kariéry, nikdy jsme neseděli na měkkém.

" Proč tohle všechno? Stačil by mi bonbón." Vrtalo mi hlavou, co to má znamenat. Pochybuji, že takhle jedná se všemi zaměstnanci.
" Bonbóny mi dneska došly. Tak mi nezbývalo nic jiného."
" Víš co? Já ti to raději budu věřit, jinak bych si na tohle všechno mohla zvyknout."
Nandali jsme si na talíře zeleninové lasagne, jídlo bylo naprosto perfektní, on byl perfektní, tohle místo bylo jako pohádka a jako bonus vanilkový puding, který miluji.
" Nechce se mi věřit, že ti nikdo nevaří?" Očividně si budeme povídat.
" Ale ano, ten tlusťoch na rohu v mé ulici, co prodává pizzu a pak pan Pag z Pekingské zahrady." Znělo mi to nějak zoufale.
" Ale na to ses asi neptal že?"
" Ne, ale odpověděla jsi mi." mrknul na mne přes vidličku.
" Můžu se ještě na něco zeptat?"
" Jistě."
" Dobrá, proč někdo jako ty dělá právníka?" tohle nevyslovil jako žert, myslel to vážně.
" Kdo jako já?" zamrazilo mne, musel o mně vědět víc, než mi bylo milé. Asi jsem měla čekat, že si mne nechal prověřit, než mne sem pustil. Všechno mi začalo být jasné, ten taneční sál, tahle večeře a puding.
" Od první chvíle jsem věděl, že nepatříš mezi ty lidi v kanceláři. Vrtalo mi hlavou co jsi vlastně zač co je na tobě tak jiné,a proč mě tak přitahuješ." Zaskočila mi brokolice.
Odložila jsem vidličku a složila ruce do klína.
" Jak dlouho to víš?" nemám ráda, když si se mnou někdo hraje a on to právě dělal, měl nade mnou moc a využíval jí.
" Od dne kdy jsem tě viděl tančit v sále. Ty nejsi právník, máš duši tanečníka a to je to co jsem cítil." Také přestal jíst.
Nevěděla jsem jak reagovat. Měla jsem vztek a zároveň k tomu nebyl důvod. Nikdy jsem neskrývala, kdo jsem před tím byla, jen mé vzpomínky na tu dobu byly tak bolestivé, že jsem se schovávala v tomhle novém životě a dělala, jako že se to před tím nikdy nestalo.
" Co ode mne chceš slyšet?" Netušila jsem, kam tahle konverzace vede.
" Proč nejsi tím, co máš v duši." Zase vzal vidličku a napíchl rajče.
" Protože uvnitř duše je někdy to čím tělo nikdy být nemůže" při té myšlence se mi zachvěla pravá noha. Zadívala jsem se do ohně. Proč jen mne nutil vzpomínat.
" Proč jsi přestala tančit? Byla jsi primabalerína, byla jsi naprosto dokonalá. Dokonce jsem tě jednou viděl tančit. Tvoje labuť mne rozplakala. Co se stalo? Já to prostě musím vědět."
" Proč musíš, není to tvůj život. Ty můžeš dělat to, co miluješ, tak proč mne trápíš!"
" Promiň, promiň mi to." Můj malý emocionální výbuch ho vyděsil a mě vlastně také.
" Ne ty mi promiň. Jen se mne na tohle ještě nikdo nezeptal tak jako ty. Je těžké o tom mluvit. To co se tenkrát stalo je vlastně důvodem, proč jsem dnes tady. Malinkatá ironie života. Je to 5 let co jsem šla na zkoušku do divadla, na přechodu padla zelená a se mnou přecházela ještě jedna žena. Další co si pamatuji je náraz pak křik a bolest a stříbrný mercedes co právě přejel hlavu té paní vedle mě."
Zíral ne mě naprosto zděšeně. Ono se na tohle ani jinak reagovat nedá.
" To je strašné"
" Měla jsem vlastně štěstí, že jsem přežila, ale tím nárazem se mi roztříštila stehenní kost. Myslím, že víš co pro baletku znamená zlomená noha."A bylo to venku, ani to nebylo pro mne tak hrozné, on však vypadal naprosto zděšeně. Nedivila jsem se mu.
" Nechceš se něčeho napít?" ukázala jsem na lahev bílého vína v ledu. Jen přikývl. Vzala jsem tedy sklenku a nalila jemu i sobě.
" Asi jsem ti zkazila večer že?" komu by nezkazilo chuť k jídlu povídání o přejeté ženě.
Zhluboka se napil.
" Co se stalo s tou ženou?"
" Zemřela." Tohle byla asi ta nejhorší část.
" Víš, kdo to udělal? Jak tohle může někdo udělat?"
" Ano vím, ten muž pracoval na burze a ten den proinvestoval 15 milionů dolarů. Chtěl zničit jen svůj život, ale zničil dva další. Byl zoufalý."
Dojedli jsme puding v tichosti.

Real or fake???

15. prosince 2012 v 19:17 OBRÁZKY MJ
Tak nevím, jestli byl nemocný nebo v některých sklatbách opravdu slyšíme tlukot jeho srdce...


Neverland and me č.8

15. prosince 2012 v 17:23 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 8


Cestu jsem moc nevnímala, protože jsem stále napůl spala, ale zřetelně jsem vnímala, jak mne Michael několikrát chytnul a jemně mne směroval, abych do ničeho nevrazila.
Prince si mne opravdu vedl jako pohanskou oběť a mně se vybavil jeho obrázek. To uprostřed jsem měla být zřejmě já a asi budu obětována.
Došli jsme někam a zastavili se. Otevřela jsem oči, které se mi cestou sami zavírali.
Byli jsme v dětském pokoji, Paris právě vylézala z něčeho, co mělo být asi Týpí. Všude kolem se válely hračky, pastelky a jak jsem zjistila i sušenky, protože jsem právě jednu rozšlápla.
" Co uděláme s obětí Velký náčelníku?"
To by mě taky zajímalo. Zase si mě prohlédl od hlavy k patě. Hanbou jsem se za svůj zevnějšek propadala.
" Přivažte zajatce k totemu" rozkázal a šibalsky se zaculil.
Neměla jsem sílu odporovat. Místo totemu používali starou pomalovanou židli. Posadili mne a přivázali.
" Hádám, že na kauci mne asi nepropustíte?" zkusila jsem nabídnout úplatek
" Malý sokole, svolávám kmenovou poradu" všichni zalezli do Týpí
Fajn, tak mému utrpení asi nebude jen tak konec. Jsem zvědavá, co zase ti tři vymyslí, určitě ne nic dobrého.
Natáhla jsem si nohy, hlavu položila na opěradlo a čekala na ortel. Jeden po druhém vyšli ze stanu.
" Velká rada rozhodla" Michael se tvářil jako by to opravdu myslel vážně.
Mě ovšem nálada na hraní přešla už před notnou chvílí. Doufala jsem, že to z mého pohledu pochopí a ukončí tuhle kravinu dříve, něž ve mně bouchnou saze. Pokud jsem totiž nevyspalá a nenajedená jsem dosti často nepříčetná a jeden záchvat byl právě na cestě.
Myslím, že to pochopil. Když mi totiž Parise hodila do klína pomeranč jako poslední večeři, popadl oba dva za ruku a rozkázal, že budeme pokračovat s popravou po snídani.
Chůva odvedla děti do jídelny.
Stoupl si přede mne a zjevně si užíval moji bezradnou situaci.
" Co se děje? Nevypadáš zrovna nejlíp." Konečně mě začal rozvazovat.
" Moc práce, málo spánku a asi mě ještě ke všemu čeká poprava."
Jediné co jsem chtěla, bylo zvednout se a upadnout na 8 hodin do postele a do komatu, když bůh dá.
" Na tohle se tě neptám." Sedl si přede mne na zem.
" Ale já nemám jinou odpověď. Musím jít" Zvedla jsem se, on také. Vykročila jsem ke dveřím, byl rychlejší a zatarasil mi cestu.
Naše pohledy se opět zasekly jeden do druhého. Nechápala jsem nebo spíš jsem nechtěla chápat, co svojí otázkou myslí.
" Neviděl jsem tě dva dny." Řekl to jako výčitku
" Pracovala jsem, kvůli tomu jsem tady. Prosím nech mne odejít." Nechtěla jsem se vracet k tomu bláznivému ránu.
" Proč se tak bráníš?" další otázka jak pro Šehrezádu. Byl zatraceně klidný, jako by do mě viděl a jen chtěl slyšet to, co už vlastně věděl.
" Prosím, tohle mi nedělej" Odstrčila jsem ho a vyběhla do pokoje.

Zamkla jsem dveře, skopla boty a zabořila se do přikrývek. Slzy se mi koulely po tvářích. Trefil se přesně tam, kam chtěl a otevřel staré rány, které měly zůstat navždy jen vzpomínkou.
Jednou mi jeden přítel řekl, že se do téhle doby nehodím. Neumím milovat jinak než odevzdat vše co je uvnitř mě a nenechám si nic pro sebe. Ale tahle doba a lidé v ní milují jinak. Využijí vás, namluví cosi o lásce, ale pravda v tom není. Když si myslí, že naleznou něco jiného, lepšího opustí a zapomenou rychleji než na den staré noviny.
Byla jsem tvrdá, postavila jsem si kolem sebe zeď, abych chránila to zranitelné uvnitř.
Byl to obranný mechanismus, někdy až příliš dobrý. Naučila jsem se nikomu nevěřit, mít jen sama sebe a nikoho nepotřebovat.
A on tohle všechno věděl. Rozhodl se zbořit tu zeď, ale já na to nebyla připravená.
Stálo přede mnou rozhodnutí, buď mu to dovolím a opět dám všanc všechno, co jsem nebo ho odstraním ze svého života jedním rychlým chirurgickým řezem.
Naštěstí mne od rozhodnutí oddělil spánek.

Probudila jsem se a podle pohledu z okna zhodnotila, že je již odpoledne. Mé tělo protestovalo proti jakémukoliv pohybu. Hlava mne bolela jako střep.
Napustila jsem si vanu plnou bublinek a ponořila se. Rozhodnutí, ke kterému jsem před spaním dospěla, jsem nechala bohu, aby ho za mne vyřešil.
Oblékla jsem si bílé triko s dlouhým rukávem, béžové volné kalhoty a tenisky a vlasy jsem si svázala do uzlu. Pracovat už jsem dnes stejně nemohla, tak jsem vyrazila za Frankem, zjistit zda by se nedalo něco udělat s mým kroutícím se žaludkem.
Otevřela jsem dveře a vrazila do Michaela. Ten chlap mne nepřestane trápit. Ale na druhou stranu mi možná bůh dává odpověď na můj problém….kdo ví.

Neverland and me č.7

14. prosince 2012 v 15:27 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 7


Probrala jsem se, když se mnou někdo začal hýbat. Otevřela jsem oči a uviděla Michaela jak se snaží dosáhnout přes mne na tlačítko, které blokovalo mé křeslo.
" Promiň, já asi usnula"
" Jo usnula" usmál se.
" Už je ti teplo?" Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem pevně zabalená do teplé voňavé deky, která krásně hřála.
" Ano, děkuji. "Sundala jsem nohy z křesla a uvolnila ono tlačítko. Michael ho šťastně zmáčkl, posunul a cosi dalšího. Bylo to z mého pohledu kouzelné tlačítko.
" Kolik je hodin?" zajímalo by mne, jak dlouho jsem tady spala. Vedle chlápka jehož práci by chtěl vidět celý svět, já chrním. Usmála jsem se té ironii. Pozoroval mne.
Protáhla jsem si nohy a zvedla se.
" Měla bych jít také pracovat, co by tomu asi řekl šéf, že v pracovní době spím." Pokusila jsem se o žert. Věděla jsem, že dnešek je po pracovní stránce stejně mrtvý, ale alespoň to je výmluva jak ho dál neotravovat.
" No myslím, že by ti to jistě odpustil, kdyby viděl jak jsi roztomilá, když spíš" Zahihňal se. Pane Bože, co jsem asi prováděla ze spaní, že ho to tak pobavilo.
" Omlouvám se, vím že to bylo nezdvořilé. Já nevím…" skočil mi do řeči.
" Neomlouvej se, bylo hezké tady nebýt sám."
No pokud mu stačí ke společnosti pouhé dýchání tak musí být osamělejší, než kdokoliv koho jsem kdy poznala.
" Bylo mi potěšením" a opravdu to tak bylo. Poprvé jsem se s ním cítila jako s přítelem. Nic nebylo trapné, ale naopak přirozené.
" Opravdu chceš odejít?" ptal se
" Ne vlastně nechci, je tady hezky. A navíc stejně nevím, kde jsem. Pokud odejdu sama, najdete moji mrtvolu příští týden někde v křoví." Znělo to směšně, ale byla to pravda.
" Tak to nemůžu dopustit, bylo by z toho moc papírování." Zvedl se, nabídl mi znovu křeslo a já se v něm uvelebila.
Myšlenky se mi začaly toulat v dálkách, až se zastavili u tohohle kouzelného domku. Pozorovala jsem střídavě jeho obličej, prsty na knoflících a poslouchala, jak si občas pobrukuje melodii.
Myslím, že v tu chvíli ani on sám neřídil co dělá, vyzařovala z něj energie, soustředění a ještě něco hmatatelně přitažlivého
Zpozoroval, že se na něj dívám, přestal pracovat a vzájemnými pohledy jsme se snažili proniknout do toho druhého. Byla to chvíle, kdy naprosto jistě víte, že tohohle člověka nemáte v životě náhodou a snažíte se zjistit, proč jste zrovna tady, teď a s ním.
Ticho přerušilo hlasité kručení v mém žaludku. Oba jsme mimoděk shlédli k mému břichu a rozesmáli se.
" Jsem dnes opravdu špatný hostitel" odevzdaně se opřel do křesla.
Nevyvracela jsem mu to. Byla jsem mokrá, zmrzlá, hladová, ale navzdory tomu všemu opravdu šťastná
" Pojď, půjdeme se najíst." Podal mi ruku a odváděl mne pryč.

Šli jsme bok po boku po zamlžených pozemcích. Přestalo pršet a slunce se dralo skrze páru stoupající z trávníků. Nikdo nemluvil, jako by jsme oba nechtěli zničit to křehké cosi, co mezi námi vzniklo. Vstoupili jsme do domu a zastavili se u schodiště.
" Musím se jít převléct" zatahala jsem si za triko
" Jistě, nechám ti přinést jídlo do pokoje Ok?"
" Fajn" byla jsem ráda, že budu mít chvilku pro sebe. Musím si srovnat myšlenky a hlavně zjistit co se to tady děje a co se děje se mnou. Vyšla jsem po schodišti a vešla do pokoje.
Vše bylo na svém místě, ale přece bylo najednou všechno jiné. Věděla jsem, co to znamená a byla bezradná.
Dala jsem si předsevzetí, že tohle už se mi nikdy nestane, že nenechám věci dojít tak daleko.
Ale ono si s námi srdce rádo dělá, co chce nebo možná je to naše rozhodnutí si do života vnášet city, o kterých víme, že nás jistojistě zničí.
On byl jako droga, jakmile nebyl po mém boku dostavila se deprese a abstinenční příznaky. Znala jsem ho pár dní a už mne stačil absolutně vtáhnout do svého světa
Nesnášela jsem tyhle stavy, každý je v životě prožil. Je to úžasné když to přijde, ale velice bolestivé, když vám to někdo vezme.
Ale když víte, že další taková rána Vás srazí tak tvrdě, že už nebudete mít sílu se zvednout, je to ta největší katastrofa, je to sebedestrukce, kterou provádíte sami na sobě.
Je to jako přicházet o rozum a vědět o tom. A já právě propadla šílenství.
Má mysl produkovala jen jedinou myšlenku pryč, pryč, pryč…

Někdo mi přinesl jídlo, na stole bylo krásně prostřeno. Jedla jsem a ani nevnímala chutě, byl to jen instinkt mého těla. Duše se toulala daleko, u sálu se zrcadli a u jeho mokrých otisků bot na podlaze.
Položila jsem příbor a z baru vytáhla křišťálovou karafu se zlatohnědou tekutinou. Nalila jsem si sklenku, posadila se k počítači a začala pracovat. Byl to způsob jak zaměstnat mysl, naplnit život a umrtvit to uvnitř co mělo být již zapomenuto.
Probrala jsem se uprostřed nějakého seznamu z policejní prohlídky Neverlandu z předchozího procesu. Někdo klepal na dveře. Počkala jsem, jestli se bude klepání opakovat, ale musel odejít. Bylo 7 hodin ráno.
Zvedla jsem se, provedla hygienu a úpravu zevnějšku jako to jen šlo. Dnes jsem měla provést pohovory se zaměstnanci, byla to zpravidla nudná práce stále dokola se opakujících otázek, které jen málo kdy přinesly něco nového.
Popadla jsem seznam, blok a vyšla na chodbu, tedy spíše upadla na chodbu. Před mými dveřmi ležel stříbrný tácek plný obálek a na vrcholu leželo mé cd s Prokfievem, které se mi samozřejmě povedlo rozšlápnout. Zaklela jsem a zvedla se z podlahy.
Cd jsem vhodila za dveře do koše, zvedla tácek a probrala poštu. Trochu mi vrtalo hlavou, jak se sem moje pošta dostala.
Většinou to byly pracovní záležitosti, ale uprostřed ležely dvě obálky pomalované barevnými pastelkami. Otevřela jsem obálky a vyndala obrázky od Prince a Paris. Byly chytře namalovány křídou, takže jsem po chvíli vypadala, jako bych je kreslila sama.
Na prvním byli myslím indiáni tančící kolem čehosi, co jsem nepoznala a na druhém byl slon a čtyři postavy dvě velké, dvě malé.
Alarm v mé hlavě začal slabě pískat na poplach. Nechala jsem ho pískat, založila obrázky zpět do obálek a s dopisy pod paží vyšla z domu. Zamířila jsem k údržbářům a uklízečkám, pak ošetřovatelé u všech to probíhalo stejně.
Otázky-Jak probíhají návštěvy dětí, co dělají, kde spí, co dělá Michael, kde spí, co jí, jak dlouho jsou zde…bla bla bla
Do pokoje jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, asi k mému stavu také přispěla probdělá noc. Hodila jsem papíry na podlahu a svalila se na postel. Luxus spaní jsem si však nechtěla dovolit. Osprchovala jsem se, nalila si druhou sklenku Whisky a začala zpracovávat dnešní práci. Když jsem skončila byly 3 hodiny ráno.
Usnula jsem oblečená a v botách.

Probral mne křik a vlnění postele. Než jsem stačila zaregistrovat, kde jsem a proč tu jsem dopadlo na mne cosi jako pytel brambor.
" Sakra" zařvala jsem. Zvedla jsem a hledala zdroj toho útoku.
Do pokoje vběhl Michael, měl na hlavě cosi jako indiánskou čelenku a šmouhy na tvářích.
" Ne ne ne. Sem ne" snažil se ze mě sundat svíjejícího se Prince.
" Co to.." vypadlo ze mě.
" Ale ona to pochopila je už oblečená. Jsi náš zajatec. Napsal jsem jí to včera do dopisu víš?"
Zírala jsem na Michaela pak na hodiny, které ukazovaly půl 7 a pak na Prince, který mi právě začal svazovat ruce provazem.
Právě se vysvětlil původ toho alarmu ze včerejšího rána. Na druhé straně jeho obrázku byly nějaké čmáranice, které jsem rozmazala, a nešly pak přečíst.
" Náčelníku, přivádím ti bledou tvář" Princ před Michaelem hrdě vystrčil prsa a udělal něco jako pozdrav. Současně taky škubl za provaz a donutil mne vsát.
" Výborně Malý sokole. Odveď zajatce do tábora." Michael udělal taky pozdrav a rozkázal postupovat ze dveří.
No to snad nemyslí vážně.
Když jsem kolem něj procházela, procedila jsem mezi zuby " Náčelník Jo?"
Opět jsem litovala, že můj pohled nedokáže vraždit.
Byla jsem rozespalá, rozcuchaná, špinavá a táhla ze mě whisky. Když se to tak vezme tak bych do westernu vlastně celkem pasovala.

Neverland and me č.6

12. prosince 2012 v 18:41 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola č.6

Tak ze mně dneska zase něco vypadlo. Myslím, že se to celkem pěkně rozjelo takovým směrem, který jsem vůbec nečekala.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno bylo tmavé a ponuré. Dešťové kapky bubnovaly do okna s otravnou pravidelností.
Zírala jsem do stropu bez nejmenší síly se pohnout. Po půl hodině se však přihlásil o slovo můj žaludek a tahle volání nedokážu ignorovat. Spustila jsem nohy přes okraj postele, protáhla špičky a krk.
Přišel čas se opět zapojit do života. Zapnula jsem počítač, záznamník na telefonu a aby toho nebylo málo tak ještě hudbu, měla jsem sebou Prokofieva vložila jsem cd do počítače a šla zapnout sprchu. Když jsem vylézala ven, právě začínala hrát má oblíbená skladba. Zamotala jsem se do županu a šla zkontrolovat email. Když jsem však vkročila do pracovny, skláněl se nad mým počítačem muž, byl to pro mne takový šok, že jsem vykřikla. Než jsem si uvědomila, kdo to je, trvalo to pěkně dlouho. On se také lekl.

U mého stolu stál Michael a vypadal jako bych ho načapala při něčem nemravném.
" Dobré ráno, moc se omlouvám, nechtěl jsem vás polekat. Když jsem šel okolo vašeho pokoje uslyšel jsem tu hudbu a musel jsem vědět, co mi to připomíná. Ta melodie je úžasná."
Zírala jsem na něj nemocna slova, nejsem zvyklá po ránu objevovat muže tam, kde nechci, aby byli. Z vlasů mi odkapávala voda na koberec.
" To je v pořádku, je to Prokofiev. Ples Montegů a Capuletů." Zírali jsme na sebe, až to bylo trapné. Musela jsem z toho pokoje pryč.
" Jen si poslužte" ukázala jsem na počítač." Já se půjdu obléct." Otočila jsem se, ve skříni popadla nějaké věci a zmizela v koupelně.

Oblékla jsem si černé kalhoty a černé triko se stříbrným Mikimausem. Když jsem ho kupovala, připadalo mi rozkošné, ale teď jsem si připadala jako idiot, ale vrátit se a tahat věci ze skříně se mi nechtělo. Vyfénovala jsem si vlasy a zhodnotila, že jsem strávila v koupelně dost času na to, aby už byl Michael pryč. Opatrně jsem otevřela dveře a vyšla do ložnice. Seděl tam na pohovce. Srdce mi vyskočilo až do krku.
Všiml si mne a vstal. V ruce držel moji baletní špičku, musela mi vypadnout z kufru, když jsem něco hledala. Proklínala jsem se.
" Vy jste tanečnice?" zdvihl obočí a moji botu.
" Ne bývala jsem. Omlouvám se za ten nepořádek, když pracuji, jde všechno stranou." Došla jsem k němu, zvala si od něj botu a vhodila ji do kufru, který jsem přibouchla.
" Mohu Vám něco ukázat?" stál těsně za mnou. Hrklo ve mně, všiml si toho. Přikývla jsem, došla k počítači a vypnula hudbu.
" Ehm, mohla by jste mi ten disk půjčit?"
" Jistě" usmála jsem se, a podala mu ho. Nevzal si ho, popadl mne za druhou ruku a utíkal pryč. Jelikož jsem si nestačila nazout žádné boty, mé bosé nohy pleskali o podlahu. Držel mne pevně a při různých příležitostech mne podpíral, to když jsem si urazila palec o přilehlé předměty, které nám bránili v běhu.

" Rychle, rychle" nadšeně mne povzbuzoval. To se mu to řekne rychle, když právě nesrazil vázu v hale jako já. Nevím, kudy jsme běželi, mapu jsem neměla, a kdybych měla tak v tom trysku by mi k ničemu nebyla. Běželi jsme přes pozemky, kdo ví kam. Oba jsme byli během chvíle promočení na kost a mé nohy se bořily do mokrého trávníku.
Před očima se mi dělali mžitky a z hladu mi bylo mdlo. Konečně jsme zastavili, popadala jsem dech a mnula si zápěstí, na kterém jsem měla zřetelné otisky jeho prstů. Jestli přežiju tuhle práci tak už mne opravdu nic nezlomí.
Když se mi vrátil zrak, uviděla jsem dvě přízemní budovy s okny po celé jedné straně. Michael právě otevíral dveře, přidržel mi je a vkročil za mnou. Stáli jsme v tanečním sále, takovém, o kterém sní každý tanečník. Na straně proti oknům byla obrovská zrcadlová stěna a uprostřed stála baletní tyč. Zírala jsem jistě s otevřenou pusou nemocna se hnout.

Michael si ode mne vzal cd přešel místnost a zmizel za dveřmi na druhé straně sálu. Jeho boty na dubové podlaze hlasitě klapaly a zanechávaly mokré otisky.
Vyždímala jsem si vodu z vlasů a přešla jsem k tyči a pohladila ji. Tohle místo bylo jako sen. Michael nebyl za sklem okna, které vedlo do sálu vidět.
Neodolala jsem a zkusila si pár piruet v atitudě, nešlo mi to tak jako kdysi a ještě mi to ztěžovala mokrá chodidla. Michael nebyl stále nikde vidět. Přešla jsem k tyči a zkusila jsem piruetu s tyčí, to šlo lépe.
" Nepřijde mi, že jsi jen bývalá tanečnice." Michael stál ve dveřích a opíral se o futro. Sakra ten chlap se zjevuje vždycky, když to nečekám.
" Proč jste mne sem vzal?"
" No musel jsem si zaznamenat píseň, která mne napadla, když jsem uslyšel tovji skladbu. A chtěl jsem aby jsi viděla kde pracuji." Divně si mně prohlížel.
" Nemáš boty?" udiveně zakončil svoji inspekci mého zevnějšku u mých chodidel. Asi ho to všechno vyvedlo z míry natolik, že mi začal tykat. Byla jsem ráda a doufala, že u toho zůstaneme, protože ta jeho zdvořilost mi lezla na nervy.
" No, vyběhla jsem si dnes trochu na lehko" zabodla jsem do něj pohled, aby mu došlo, že je to jeho práce.
" Ouu.." přikryl si rukou ústa.
"Myslím, že tohle místo mi ten ukopnutý palec vynahradilo." Usmála jsem se.
" Můžu se podívat?" ukázala jsem na dveře do jeho pracovny.
" Jistě." Vešli jsme.
Za sálem byla místnost plná věcí, hraček, figurín z filmů, kterým vévodil Spiderman v životní velikosti a uprostřed toho stůl pokrytý papíry.
Vlastně to vypadalo jako u mě doma, když mám hodně práce a nestíhám nic uklízet, jen u mě se válejí po zemi boty, knihy a po stolech hrnky a obaly od čokolády.
Prošli jsme do další místnosti. Tam stál nahrávací pult a za ním zvukotěsná nahrávací kabina. Stěny místnosti byly pokryty purpurovou těžkou látkou a v rohu stál klavír.
Michael si sedl k pultu a mačkal nějaké knoflíky. Všechno tam blikalo jako v kosmické lodi. Vypadal naprosto soustředěn a ztracen ve svém světě.
Nějak mi unikal smysl toho, proč tam jsem, ale nechtěla jsem ho rušit. Začala mi být zima, mokré triko se mi nepříjemně lepilo na kůži a nohy jsem chladem necítila. Opřela jsem se zadní stěnu a snažila si zahřát zkřehlé prsty dechem. To ho vyrušilo a otočil se. Vypadal překvapen.
" Asi bych měla jít." Nadhodila jsem, ale ani jsem nevěděla proč, protože se bez něj se tady odsud nedostanu. Vůbec nevím kde jsem a venku prší ještě víc, než když jsme sem přiběhli.
" Ne prosím zůstaň. Chtěl bych abys slyšela tohle." Zapnul poněkud změněného mého Prokofieva a do toho pustil nahrávku svého hlasu.
" Prosím sedni si." Vzal mne za ruku a posadil do křesla vedle sebe. Při doteku jeho studené ruky jsem se roztřásla.
" Páni, jsi úplně mokrá a studená." Zíral na mě jako by on sám nevypadal úplně stejně.
" Ty také" asi až teď mu došlo, že sedíme naproti sobě úplně promočení a chvějící se. Možná mu to nedošlo dřív, protože měl boty.
Přitáhla jsem si nohy do klína.
" Někde tady musí být deka. Co jsem to jen udělal. Promiň mi." Začal zmateně otevírat skřínky, ze kterých vypadávaly kabely, sluchátka a nahrávací disky. Nechala jsem ho dělat z té místnosti kůlničku na dříví. Uvelebila jsem se v měkkém křesle, které mne hřálo a poslouchala hudbu. Byla to nádhera, zavřela jsem oči, vychutnávala melodii a jeho hlas.

Dotaz

10. prosince 2012 v 16:03 | Jane |  INFO
Prosím o váš názor, ve které povídce mám přednostně pokračovat. Rozhodla jsem se věnovat vždy jen jedné, protože se mi to jinak nějak motá dohromady. Budu vděčná za každý názor.
Díky Jane

Speechless

9. prosince 2012 v 8:48 OBRÁZKY MJ

Neverland and me č.5

8. prosince 2012 v 14:38 Neverland and me
Neverland kapitola 5


" Dobrý večer, omlouvám se, jen jsem se potřebovala provětrat." Vyskočila jsem a ani nevím proč jsem si připadala, jako by mne načapal při něčem nevhodném.
" Nemáte se za co omlouvat, jen nejsem zvyklý tady potkávat jiné lidi." vypadal nějak podivně.
" Já už půjdu, nechci vás rušit."vydala jsem se směrem k mostu.
" Nechcete tady se mnou chvíli zůstat. Dnes bych potřeboval společnost. Pokud by Vám to nevadilo. Ještě jsme neměli příležitost se poznat a taky jsem se chtěl omluvit za děti. Jsou někdy trochu svéhlavé." stál tam a já najednou věděla, že mu celá ta situace už dávno přes hlavu přerostla. A není ani divu.
" Moc ráda, posadíme se?" ukázala jsem na lavičku a sedla si na jeden konec.
Přikývl a sedl si. Pozorovala jsem srpek slunce mizící za obzorem a nevěděla co mám říkat.
Nakonec jsem se rozhodla nechodit kolem horké kaše, což už se mi mnohokrát osvědčilo a říci, že naprosto pochopím, když mne bude držet od dětí a svého soukromého života dál, ale přestihl mne.
" Doufám, že se zde cítíte dobře, Vím že v těchto dnech nejsem zrovna nejlepším hostitelem." Zírala jsem na něj a nevěřila svým uším. Vypadal že ho to opravdu mrzí a já za boha nechápala proč.
" Nemáte se za co omlouvat. Obdivuji Vás za to jak celou tu situaci zvládáte. Vím, že má přítomnost zde jistě narušuje Váš rodinný život a rozhodně bych nechtěla nijak zasahovat do vašeho soukromí."slova se ze mne jen řinula.
" Víte já už vlastně žádné soukromí nemám. Někdy mi připadá že se na mne všechno hroutí, právě jako v těchto dnech." Oči upíral na běžící oblaka.
" Ujišťuji Vás že se vynasnažím zkrátit svůj pobyt zde na co nejkratší dobu. Vím že má přítomnost ve vás jistě nevyvolává nejlepší představy."
Udiveně se na mne zahleděl. Přišlo i jako by mne najednou viděl naprosto jinak než doposud.
" Vaše děti jsou naprosto úžasné a chtěla bych vás ujistit, že je nechci, aby byly z mé přítomnosti rozrušeny a rozhodně je nehodlám do ničeho zatahovat.
" Moc si cením vaší empatie, ale mé děti se do vás již zamilovaly. Na zítřek plánují návštěvu slona, ze které se rozhodně nevymluvíte. Jste můj host a rozhodně nestrpím, aby jste se musela ukrývat."
Pak už jsme jen seděli a každý jsme vstřebával tenhle podivný rozhovor.

Slunce zapadlo za obzor a zafoukal studený vítr, který pročísl louku jako povzdech
obra. Zachvěla jsem se zimou. Všiml si toho.
" Asi by jsme měli jít domů, začíná být chladno"
Jen jsem přikývla a zvedla se. Cítila jsem v sobě podivný zmatek, jako by se jeho nervozita rozšířila i na mne.
Kráčeli jsme bok po boku po štěrkových cestičkách zahloubaní každý ve svém světě.
U schodiště jsme si popřáli dobrou noc a cestou po schodech jsem cítila jeho pohled v zádech.
Zavřela jsem za sebou dveře, posadila se na postel a rozhlédla kolem sebe. Všechno v pokoji bylo dokonalé, přepychové, ale po najednou mi připadalo, že štěstí z tohohle domu vyprchává jako bublinky ze sklenice coly.

Vzpomněla jsem si na Jacoba. Seděla jsem tam a slzy se mi řinuly po tvářích, nevím proč mi najednou přišlo všechno líto. Asi když jsem viděla Michaela tak zničeného uvědomila jsem si, že moje situace není o moc lepší. Celý život jsem si přála mít partnera, který by si mne vážil a neopouštěl mne kvůli každé blbosti a najedenou vidím tohohle úžasného citlivého člověka, který je nejznámější osobností na světě, ale je také nejosamělejší.
Zachvátil mne strach, že dopadnu stejně a nebyla to ta nejhezčí představa.
Z vedla jsem se a rozhodla se spláchnou své problémy ve sprše. Moc to nepomohlo, ale alespoň jsem si připadala čistá. Do postele jsem si šla lehnout s podivným pocitem, že soudní proces není pro pana Jacksona ten největší problém.

Mňammm

6. prosince 2012 v 12:42 OBRÁZKY MJ
Víte, mám slabost pro muže v obleku. Z něho bych ho ale servala zubama.


Neverland and me č.4

5. prosince 2012 v 5:48 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 4


Popadla jsem svoje plány a vyrazila ke dveřím. Když jsem zavírala dveře, padl mi pohled na jeho záda, která se ztrácela ve volné košili. Měla jsem nutkavý pocit, že bych ho měla nějak povzbudit, ale nenapadala mne žádná vhodná slova, mimo to nejsem tady od toho, abych mluvila s ním.
V pokoji na mne padla mírná tíseň při pohledu na práci, která je přede mnou. Knihy jsem naskládala do knihovny a usedla ke stolu se spisem od strýce. Po chvilce ke mně z otevřeného okna dolehl dětský křik. Zvědavě jsem vyhlédla a spatřila Michaela, jak honí Parise kolem bazénu. S úsměvem na rtech jsem znovu usedla ke stolu, netrvalo dlouho a uslyšela jsem hlasité šplouchnutí, ani jsem se nemusela dívat, co to znamená. Rázně jsem došla k oknu a zavřela ho, protože jinak bych nic neudělala.
Musím říci, že to opravdu zafungovalo. Probírala jsem se spisy a pomalu si dělala jasno v tom, co musím udělat a hlavně v tom jak to mám udělat, když někdo zaklepal na dveře. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že je v pokoji úplná tma až na světlo ze zapnutého počítače. Musela jsem propásnout oběd, což se mi opravdu často nestává. Než jsem došla k vypínači dvakrát jsem si ukopla palec napřed o kufr a pak o stolek s květinou.
A znovu klepání "Slečno Swanová jste v pořádku?
" Ano, už jdu" zavolala jsem, ale to co provozovaly moje ztuhlé nohy, se chůzi podobalo jen vzdáleně.
Konečně jsem dorazila ke dveřím a otevřela je. Stál tam zase ten pohřební domovník s výrazem jako bych se dopustila největšího hříchu na světě.
" Pan Jackson se ptá, zda by jste s ním a s dětmi nechtěla povečeřet."
Asi jsem to měla čekat, ale to bych nebyla já. Asi jsem se tvářila dosti přitrouble, protože si zase začal odkašlávat jako před nepozorným dítětem.
" Bude se podávat za 15 minut"
" Jistě, vyřiďte Pánovi, že přijmu moc ráda" nečekala jsem na odpověď a zabouchla mu dveře před nosem. Na někoho takového teď opravdu nemám náladu.
Šla jsem se podívat do koupelny, co bych se sebou mohla udělat. Bohužel mi pohled do zrcadla prozradil, že celodenní sezení u počítače mi na kráse zrovna nepřidalo. Pokusila jsem se usměrnit kudrnaté vlasy do nějaké formy, samozřejmě bez úspěchu. Zašklebila jsem se na sebe do zrcadla, použila parfém a vydala se do jídelny.
Pod schody jsem si vzpomněla na mapu, která klidně odpočívala na posteli.
" Tak snad se tady neztratím"
Kupodivu jsem před dveře jídelny dorazila s předstihem asi 5 minut. S rukou na klice jsem přemýšlela, zda se ode mne vyžaduje nějaké speciální chování. Dětský výkřik a zvuky běhu mi dodaly odvahy a vstoupila jsem do jídelny.
Pohled co se mi naskytl, byl poněkud ohromující.
" Páni, už se nedivím proč je Michael tak hubený." Zjevně honička, která započala u bazénu pokračovala uvnitř v domě.
Děti spolu s Michaelem vířili po pokoji. Děti kvičely radostí nad tím, jak se je Michael snažil chytit. Nábytek jim sloužil jako provizorní úkryt.
Chvíli jsem tam stála a ohromeně je pozorovala. Což byla očividně chyba. Děti vytušily, že by u mne mohly najít ochranu. Prince se ke mně řítil a mne přestalo být do smíchu. V okamžiku nárazu se mi podlomila kolena a svalila jsem se na zem společně s ním. To už dobíhala i Parise. Okamžitě využily mojí slabosti a vrhli se na mne. Válela jsem se smíchem na zemi a snažila se uniknout jejich malým lechtajícím ručkám. Po chvíli se mi povedlo zvednout a se smíchem a vlasy vlajícími kolem obličeje jsem utíkala na druhý konec místnosti.
Michael využil toho že se děti soustředí na to jak mne nejlíp chytit a popadl je obě do náruče a posadil na židle k talířům.
Najednou jsem si uvědomila, že celou dobu sledoval to, jak se válím na zemi a můj obličej dostal barvu zralého rajčete. Začala jsem si upravovat triko, které mi v zápalu boje vyšplhalo až nad břicho a vlasy jsem si připlácla k hlavě. Michael se usmíval jako měsíček.
" Dobrý večer slečno Jane. Omluvte prosím tento útok, ale v zápalu boje bereme i rukojmí."
" Dobrý večer, nic se nestalo, už dlouho jsem se s nikým nepoprala."
Než jsem se stačila rozkoukat kam se posadím, tak mi Parise odstrčila židli a stáhla mne do ní. Prince, který seděl naproti ní se zamračil a vyplázl na ni jazyk.
" Líbí se mi tvé vlasy, máš je stejné jako tatínek." To možná ano, ale on vypadá i po honičce jako ze škatulky a já jako bych právě prolétla křovím.
" Děkuji ti, ty máš také krásné vlásky, jsi jako zlatovláska." Parise se začepýřila nad mým komplimentem.
Otevřely se dveře a Frank začal na stůl nosit nádherně vonící jídlo. Přestala jsem vnímat okolí a vychutnávala si tu vůni. Najednou jsem si uvědomila, že mám ohromný hlad.
Na můj talíř však padl stín. Frank se nade mnou tyčil a já ani nevím proč jsem si připadala jako zlobivá školačka.
Frank se mračil a já tušila nějaké problémy.
" Slečno, já vím, že jste hostem, ale nemůžu tolerovat to, že jste za celý den snědla jen jablko. Zatím to neberu jako urážku mého umění, ale jestli nesníte z téhle večeře alespoň polovinu osobně ji do vás dostanu. A myslím, že Mikovi se to také jistě nelíbí.
Nevěřícně jsem se otočila na Michaela, ale ten se pouze mračil. Než jsem stačila něco říct Frank pokračoval.
" Nehodlám se dívat na dalšího kostlivce pobíhajícího po tomto domě." Po této větě se významně podíval na Michaela pak se otočil a odcházel. Nevěřícně jsem sledovala jeho mizející záda. Můj další jistě značně nechápavý pohled patřil Michaelovi. Ten si mě stále zamračeně prohlížel.
" No tak tohle začíná být zajímavé." pomyslela jsem si, a raději začala jíst, protože další Frankovu přednášku by moje hrdost neunesla. Tohle si s ním ale ještě vyřídím. V duchu jsem soptila vzteky.

Na Frankovu obhajobu musím říct, že jídlo bylo naprosto fenomenální. Spousta kuchařů neumí bez masa uvařit vůbec nic, jsem totiž vegetarián a myslím, že jsem někde v těch papírech četla, že Michael taky. Děti při jídle štěbetaly jako vrabci, a v centru jejich zájmu jsem byla k mé smůle já.
"Co jsi dnes dělala? My jsme byli s tatínkem u slona, dostal novou hračku. Chtěla bys ho vidět? My ti ho ukážeme."
" Vašeho slona jsem ještě neviděla a určitě si jednou ráda prohlédnu."
Nevim proč, ale přijde mi, že tady nějak narušuji obvyklý řád a je mi z toho nějak podivně. Nejraději bych zalezla do pokoje, udělala svoji práci a rychle a nenápadně zase odjela.
Naštěstí Frank přinesl dezert a téma se otočilo jinam. Po jídle přišla Sarah a snažila se děti vmanévrovat do postelí. Nutno říci že ta žena má nervy jako špagáty. Děti očividně spát nechtěly. Opět se rozjel vířivý rej kolem celého pokoje. Seděla jsem stále u stolu a přemýšlela jak nenápadně odejít. Michael se po chvíli zapojil do odchytových akcí a společnými silami vyprovodily děti do jejich pokoje. Neváhala jsem ani minutu, zvedla se od stolu a šla ke dveřím. Když jsem došla do pokoje rozhodně se mi už nechtělo pracovat, venku byl krásný večer se západem slunce jako z plakátu. Rozhodla jsem se projít. Nastudovala jsem si trasu na mapě a vydala se po těch krásných chodníčcích vstříc Neverlandu.
Došla jsem přes nádherný dřevěný most na louku plnou rozkvetlých květin a posadila se na lavičku. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Za poslední dva dny jsem měla první příležitost si je trochu srovnat.
Po důkladné analýze stávající situace jsem si uvědomila, že je tohle všechno naprosto šílené. Sedím v pohádkovém ráji, který patří muži, kterého zbožňuje polovina téhle planety.
Od hodnocení stávající situace jsem se dostala k věcem minulým.
Přišla jsem si jako Alenka ztracená v říši divů, bez jediné pevné opory pod nohama. Celý můj život se smrskl na nekonečný koloběh práce a snahy být nejlepší. Dřela jsem od rána do večera a zapomněla na všechny věci, které jsou pro život důležité.
V konfrontaci s tím jak Michael zvládá tuhle hnusnou záležitost a dokáže se radovat se svými dětmi mne přivedla myšlenky na to jak by měl vypadat můj život.
V tom mi za zády zakřupal štěrk na cestě. Otočila jsem se a uviděla Michaela stejně překvapeného z toho, že mne tady vidí.

Nečekané

4. prosince 2012 v 17:04 OBRÁZKY MJ
Tak tohle mne opravdu zaskočilo. První myšlenka mi přišla na princeznu Droběnu Smějící se
Když si představím něco víc...Mrkající brrrrrr


Neverland and me č.3

4. prosince 2012 v 9:12 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 3

Děkuji Vám za úžasné komentáře, jsem ráda, že vám mohu oplatit to, co jsem skrz vaše povídky prožila. Jste úžasní lidé a bytosti plné lásky, které je dnes celkem obtížné najít.
Skrz vaše příběhy se dozvídám něco o vás samých a i já dávám do příběhů část sebe. Doufám, že nebudete sklamaní tím co objevíte....

S láskou Jane

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zbytek cesty už proběhl v tichosti.
Netrpělivě jsem čekala, až se mi otevřou pohádková vrata do světa fantazie, pohádek, Petra Pana a Michaela Jacksona. Musím říci, že jsem opravdu nebyla zklamaná a rčení můj dům můj hrad zde bylo nanejvýš přesné. Dům byl postaven jako zámek se spoustou věžiček a štukového zdobení. Zahrada byla, alespoň tam kam jsem dohlédla perfektně udržovaná.
"Jestli pak se po tom trávníku může chodit" pomyslela jsem si.
Auto zastavilo před vchodem. Děti se ihned hnaly z auta. Najednou jsem dostala strach. Z toho neznámého muže přede mnou, z pohádkového domu a z odpovědnosti, která mi byla svěřena. Seděla jsem v autě a svírala ucho tašky, až mi zbělely klouby na rukou.
"No tak, seber se holka" jsou tady jenom lidi, snad.
Dveře se otevřely a dovnitř dýchl svěží noční vzduch. Vystoupila jsem a rozhlížela se po zahradě a naslouchala zvukům podobným džungli. Věděla jsem, že tady má být zoologická zahrada, ale tyhle zvuky byly opravdu reálné. Řidič mezi tím vyndal kufry.
V tom mne někdo strhl za ruku k zemi, byl to Prince, a nesmlouvavě mne táhl do domu. V předklonu jsem se s ním snažila držet krok. Vpadli jsme do haly, zařízené ve stylu Ludvíka XIV. Všude byl vyřezávaný a zdobený nábytek, na stěnách obrazy, sochy v každém koutě a uprostřed schodiště přímo stavěné na příchod anglické královny.
U paty schodiště stála žena, mohlo jí být asi 30 let, a bavila se s Paris. Michaela nebylo nikde vidět.
" Princi, pusť slečnu" zamračila se na něho. Prince mne pustil a pomalu se k ní šoural.
Tak to bude asi chůva. Usmála jsem se na ní. Přišla ke mně.
" Dobrý večer, já jsem Sarah, chůva" mile se usmívala.
" Těší mne, já jsem Jane Swan" podávám jí ruku.
" Jane si s námi bude hrát. A víš, že nikdy nehrála monopoly?" Prince byl jak natažený na pérko. Ty monopoly jsou tady asi jako vstupní test nebo co!
"Omluvte ho, nepřijde sem moc nových lidí, tak se chce předvádět. Pojďte děti, necháme slečnu, aby se u nás zabydlela." Říká Sarah a strká děti do postraních dveří.
V hale jsem osaměla a začala si blíže prohlížet její vybavení, nejsem žádný znalec, ale některé kousky vypadali jako z Pařížské galerie. A ten strop, kam se hrabe většina kostelů. Pomalu jsem se v záklonu otáčela dokola, abych si ho mohla lépe prohlédnout.
"EHmmm, mohla by jste jít prosím za mnou?" Za zády se mi ozve hlas. Lekla jsem a málem ztratila rovnováhu, to z toho jak jsem byla zakloněná. Červená až za ušima jsem se podívala na muže, který mne oslovil. Už podle prvního pohledu to byl jakýsi správce nebo domácí, měl výraz ředitele národní banky. Otočil se a šel nahoru po schodech. S hanbou jsem se za ním sunula. Musela jsem vypadat, jako bych v životě neviděla obraz.
"Opět se mi začíná dařit" hanbou se propadám.
Došli jsme na konec chodby vedoucí od schodiště. Domovník se zastavil a otevřel mi dveře úplně na konci. Poděkovala jsem, rychle vklouzla dovnitř a zavřela dveře.
Pokoj, tedy spíše malý byt byl velice útulný. Byla zde pracovna se stolem a knihovnou, ložnice s postelí větší než moje kuchyně doma. Z ložnice se šlo do koupelny, která měla krásnou velkou vanu.
" Myslím, že se mi tady začíná líbit." Usměji se pro sebe a začnu vybalovat toaletní věci a pyžamo. Když jsem vyšla z koupelny, bylo už po půlnoci. Padla jsem na postel a ihned usnula.

Probudila jsem se do krásného dne. Bylo půl 7. Oblékla jsem se a začala vybalovat věci do skříní, knihy a spisy do knihovny. V 7 hodin mi začalo kručet v žaludku.
"Páni, ani nevím, jestli tady můžu někam jít, nebo potřebuji povolení"…….
Najednou, mi celá tahle situace začala docházet. Vůbec nevím, jak to tady vlastně funguje, strýc mě do toho hodil rovnýma nohama, a já si ani nezjistila nějaké podrobnosti. Sesunula jsem se na postel a nerozhodně si mnula protestující útroby. Vzpomněla jsem si na plán domu, který jsem dostala včera na konferenci. Horečně jsem se hrabala asi v tuně všelijakých lejster…
"áááááááá, tady je…."radostně jsem si oddychla a začala ten plán studovat.
Byly k tomu přiloženy i mapy pozemků, takže vyznat se v tom nebylo nic snadného.
Výchozím bodem se mi stala přijímací hala, kde jsem byla včera večer.
Pomalu jsem otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo nebyl, tak jsem se vydala na průzkum. Po schodech jsem sešla do haly a podle plánu se vydala vpravo.
Tak takovýhle obývací pokoj má určitě jenom Donald Trump. Všude byly stěny obloženy mahagonovým dřevem, nábytek byl vkusný a na první pohled pohodlný. Na zemi ležel perský koberec tak vysoký, že se mi v něm propadala chodidla.
"Radši tady nebudu moc okounět, aby mne někdo nenačapal" Nevím proč, ale přijdu si tady jako vetřelec, jako bych tady byla pouze hloupým omylem. A nikde ani noha.
Plán ukazoval, že kuchyň by měla být už někde blízko, po schodech dolů. Nějaké schody jsem objevila a neohroženě jako Indiana Jones se vydala do jámy lvové. Kuchyně byla obrovská celá kamenná a nerezová. Po stěnách vysely pánve a měchačky.
Na plotně se ohřívala voda a zase nikdo v dohledu.
"Tak jo, počkám chvíli, jestli se někdo neobjeví" mě samotné by vadilo, kdyby se mi někdo cizí přehraboval v kuchyni. Posadila jsem se ke kuchyňské lince na barovou stoličku a sklonila se nad plánek. Právě jsem dorazila pohledem k pokoji Michaela a do kuchyně přišel muž v bílé zástěře a s černým knírkem. Nechápavě ne mně koukal a já taky koukala. Po chvíli jsem se vzpamatovala.
"Dobré ráno, jmenuji se Jane Swan a mám zde pro pana Jacksona vést určité vyšetřování. Nevím, jestli jste o to informován a omlouvám se, že jsem sem tak vpadla" snad jsem ho tím monologem nevyděsila.
Ukázalo se, že tohohle chlápka už tady asi nepřekvapí nic.
"Dobré ráno, nebojte se, mě jen tak něco nevyděsí a krásná slečna už vůbec ne" měl hezký úsměv.
"Posaďte se u mě, určitě máte hlad. Mohu vám něco nabídnout?" Tak a už si mě získal. Od malička mám náklonnost k lidem co mě krmí, jsem tak trochu jako pes. Škoda, že poslední dobou jsem si zvykla jíst sama. Ono člověku občas nic jiného nezbude. Musela jsem se zamyslet, protože mě probralo až lusknutí před očima.
"Jmenuji se Frank" podával mi ruku.
"Jane" omluvně se usměji a stiskneme si ruce.
"Tak dáte si něco?"
"Jistě, dala bych si mátový čaj, prosím"
"A to je vše? Myslím, že by mi to Mike neodpustil, kdybych vás nechal takhle o hladu. Dostanete ještě tousty a ovoce" No protestovat opravdu nebudu.
Začali jsme si povídat, a já ztratila pojem o čase a Frank zřejmě také, protože kde se vzal, tu se vzal, stál před námi Michael a nevěřícně na nás koukal.
Hned jak jsem si ho všimla, lekla jsem se, skočila ze židle, jako kdyby mě načapal na švestkách, a k dovršení jsem se začala dusit kusem jablka.
Oba dva napřed koukali, pak se rozesmáli. Frank mi podal sklenici vody, abych to zapila.
Takhle trapně už jsem se dlouho necítila.
"Dobré ráno" pozdravil Michael, když se přestal bavit mojí scénkou z domácího videa.
"Nemusíte se mě tak lekat, já nekoušu" ten jeho úsměv by přemluvil i Hitlera aby se dal k mažoretkám.
"Dobré ráno, já jen nevěděla, jestli sem můžu jít"
"Ale to je samozřejmé. Jste můj host."
Abych pravdu řekla, já bych takovouhle návštěvu nechtěla doma ani za nic. Pořád by mi to připomínalo tu nechutnou žalobu.
" Franku, děti už jsou vzhůru a mají hlad, mohli by jsme také dostat něco k jídlu?"
"Ale jistě, nějak jsem se tady dnes pozapomněl" usměje se na mě a už odnáší podnos do jídelny.
Tak nějak nevím co dělat. Asi si sbalím plány a půjdu pracovat k sobě.
Ale dostat se do pokoje můžu pouze přes jídelnu a opravdu se mi nechtělo rušit děti při jídle.
Tak jsem tam stála na chodbě a zírala do mapy. Myslím, že tomu kdo mi ji dal, by měli udělit metál, bez ní bych byla ztracená.
Za dveřmi byly slyšet dětské hlasy a smích. Napadlo mě, že jsou vlastně úplně normální rodina. Tedy v rámci jistých možností. Usmála jsem se pro sebe. Byl to zvláštní pocit, jako by jsem stála mezi dvěma odlišnými světy.
V tom se otevřely dveře a v nich stál Prince.
"Ahoj, právě jsem se po tobě šel podívat. Půjdeš s námi ke stolu?"
" Víš, já vás s tatínkem nechci rušit" to poslední co chci je se zaplést do tohohle kolotoče. Musím zůstat pěkně stranou, udělat svojí práci a vypadnout.
Ale to už stál ve dveřích i Michael s Parice. Tak z toho už se nevyvleču.
"Pokud to nebude vadit vám, tak já a dětmi vaši společnost uvítáme" a zase ten úsměv.
Tak jo dostal mě. Jdu si sednout ke stolu, ale nevím na jaké místo. Prince to vyřešil a posadil si mne vedle sebe, takže jsem seděla naproti Michaelovi. Děti se pustili znovu do jídla a já je pozorovala. Vypadaly tak bezstarostně až jsem jim záviděla.
"Ty nebudeš jíst?"Ptala se Paris.
"Víš, já už jsem měla v kuchyni jablko" neodolala jsem úsměvu a pohledem zabloudila k Michaelovi. Očividně i v něm to stále vyvolávalo veselí. Alespoň, že to všechno bere s humorem. Vůbec nevypadal tak zničeně jako včera.
"Půjdeš se námi dnes podívat na zvířata?" ptá se Prince.
"Ne ne, já musím pracovat, jinak by se Pan Jackson…."Tahle dvě slova vyvolala u všech opět veselí. Měl mě spíš zaměstnat jako klauna, to mi jde úplně samo.
"……teda tatínek by se určitě zlobil."
" Ale ne tatínek se nikdy nezlobí" zavrní Paris a hupne Michaelovi do klína.
"Děti běžte se obléct, ať můžeme jít" Na to oba s křikem vyběhnou.
"Jsou tak šťastní" dívám se za nimi a uvažuji na hlas.
" Ano, dělám co můžu, abych je uchránil před tím vším co se kolem mě děje"
To neznělo už tak pozitivně. Podívala jsem se na něj a chvíli jsme si hleděli do očí.
"Asi bych měla jít" a vstala jsem.
Vypadal tam zase tak osaměle a nešťastně. Byl tajemný a zároveň velmi zranitelný jako dítě. Nevyznala jsem se v něm, jako asi většina lidí v jeho okolí.

Neverland and me č.2

3. prosince 2012 v 16:23 Neverland and me
Neverland kapitola 2


Na konci sezení se rozdělovaly úkoly, které má každý z místnosti udělat. Nakonec zbylo ověření svědků a důkazů v samotném Neverlandu. Moje myšlenky se dávno toulaly u horké vany a teplé večeře, což se ukázalo jako naprostý omyl. Strýc si zase stoupl, vyžádal si klid, a já věděla, že je zle!
"Pokud nebudete nic namítat, tímto bych pověřil, Jane. Jistě jste si již prohlédly její práci a budete souhlasit, že její kvalifikace je více než dostačující." Tak a bylo to….teď mě roznesou na kopytech.
" Ale jistě, kdyby jste to nenavrhl vy, udělal bych to já. Pokud je tato slečna opravdu autorkou těchto zpráv, nikoho lepšího bychom ani nenašli." To promluvil předseda komory. A já měla už druhý infarkt. Jestli to tak půjde dál, nezmůžu se příště ani na to kafe!
Někdo mi poslal asi 50 kilový štos papírů se seznamy, plány a bůh ví s čím.
Tím byla konference ukončena. Seděla jsem tam a nevěděla co dělat. Nakonec jsem začala sbírat papíry a hrnky. Napadlo mne, že jsem si celý den na Jacoba ani nevzpomněla, což jsem uvítala, alespoň něco jde dobře.
Někdo zaklepal na dveře a vyrušil mě. Byl to sám Michael. Hrklo ve mně. Teď určitě řekne, že to nepůjde, že mě tam nepustí….
"Stalo se něco, potřebujete s něčím pomoci?" no jasně, od tebe tak bude chtít pomoct, ty huso! Stál tam tak nějak nervózně, jako by se styděl.
"Chtěl jsem se jen zeptat, kdy pro vás má přijet můj vůz?" Ježíši tak na to jsem nepomyslela. Teprve teď mi došlo, že tam fakt pojedu, do Neverlandu. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, a řítila jsem se králičí norou.
" Já se přizpůsobím. Jak to vyhovuje Vám?" alespoň hlasivky fungujou…
"Dobrá, tak v 8 hodin před vaším domem?"
"Jistě to bude fajn."
Usmál se a odcházel.
Páni? cože? V 8? A teď je půl 6. Tak to mám alespoň dost času.
Nechala jsem zasedačku zasedačkou, ať si s tím poradí Maira, a šla najít strýce. Musí mi toho hodně vysvětlit.
" Máš radost Jane?" ptá se.
" No jsem pořád trochu v šoku. To jsi mi nemohl říct něco předem?"
" Ne nemohl. Vím, že bys protestovala, že na to nemáš dost zkušeností, a já vím, že máš! Jeď domů, zabal si věci. Budeš tam tak 3 týdny. Vezmi si sebou všechny materiály. Chci od tebe kompletní analýzu případu."
"Ale…" nic víc jsem říct nestačila.
"Hele, jiná holka by neváhala a hnala by se k němu i přes mrtvoly, a ty se tady necháš přemlouvat. Myslím, že jsi opravdu cvok." Strýc mne má prokouknutou, to se mu musí nechat.
"Tady jde ale o to, že pro něj mám pracovat, ne poskakovat za mantinelem a doufat, že se na mě koukne." I když to by mi asi sedělo ještě míň než to co mě čeká.
"Jsem tvůj šéf tak neodmlouvej a jdi!"
A bylo to. Sebrala jsem kabát, kabelku, svůj 50 kilový spis a ujížděla domů.
Pořád mi nebylo jasné, jestli se z toho blbého snu probudím, nebo ne.
Je pravda, že bych měla být ráda, ale to bych nebyla já.

Doma jsem se osprchovala, oblékla si jeansovou sukni ke kolenům a růžové tričko, mé oblíbené, a přemýšlela, co si vlastně vezmu sebou. S prací to je jednoduché. Knihy a všechno ostatní už mám v jednom kufru velikosti malého slona. Až tohle uvidí, vykopnou mě s tím.
Ale co na sebe. Mám pracovat s personálem a ty budou asi sdílnější, když nebudu vypadat jako bych právě přijela od prezidenta. Takže bylo rozhodnuto, vezmu si jenom dva kostýmy pro případ, jinak snad postačí obyčejné kalhoty a trika.
Vlastně to bude úleva nemuset se škrtit v pracovním. Nakonec to možná nebude tak špatný. Páni já se tam snad i těším…občas překvapuji i sama sebe.
Kufry jsem nastrkala ke dveřím a měla ještě půl hodiny čas. Pustila jsem si věž, kde jsem měla ještě tréninkovou hudbu. Když jsem byla mladší, tančila jsem balet jako křoví v divadle a tak si občas doma ještě zatančím. To mě přivedlo na myšlenku, že bych si měla vzít i něco na sport, nebudu přece celý měsíc jenom pracovat. A už z toho byly kufry tři.

Je 5 minut po 8. Zvonek drnčí. Tak fajn, jdeme nato. Za dveřmi stojí asi 35 letý muž. Ulevilo se mi, že to není Michael. No co jsem vlastně čekala, že mi pomůže s kufry. Usměju se sama sobě. Muž se taky usmívá. Asi si to blbě vyložil.
"Dobrý večer madam, mohu vám pomoci se zavazadly?" ptá se.
"To by jste byl hodný" A strčím mu do ruky sloní kufr. Ani nemrkne, popadne všechny tři a jde ze schodů. Páni, začíná to být zajímavý.
Zamknu dveře a jdu po schodech s nadějí, že se s Michaelem ani nebudu muset setkat. Což by jistě ulevilo mojí nervové soustavě. Osud však nebývá vždy takový, jaký ho chceme.
Před domem čekala černá limuzína, veliká jako 3 moje auta. Sousedi všichni do jednoho koukají z oken. To bude zase řečí….
Řidič zaklapl kufr, a než jsem stačila vzít za kliku dveří, otevřel a ještě mi podal ruku. Tak na tohle jsem fakt připravená nebyla. Viděla jsem to ve filmech, ale celý život jsem si dveře otvírala sama. Červená jak rajče jsem zahučela dovnitř.
Rozhlédla jsem se po voze a bác! Další infarkt. Naproti mně sedí Michael s dětmi.
"Dobrý večer" pozdraví všichni společně.
" Dobrý večer" doufám, že neslyší jak mi buší srdce. Já přes ten rachot neslyšela vůbec nic. Na děti jsem ani nepomyslela. Jak jenom se jmenujou? Hledám hluboko v paměti a lituju že jsem si letos nekoupila Blesk, tam to 100% bylo.
" Omlouvám se, jestli jsem vás zaskočil, ale musel jsem se po tom dnešku trochu odreagovat. A neviděl jsem svoje děti už týden, tak jsme si zajeli na projížďku." Ten jeho úsměv je fakt oslnivý, ale moc veselí v tom teda nebylo.
Uklidnila jsem se.
" Samozřejmě, že se nic nestalo." Přemýšlím, jestli bych se skokem z jedoucího auta zabila. No asi ne, tak to nebude k ničemu.
Děti si mě prohlíží velice pozorně. Tak se na ně usměju, jsem kamarádský typ, hlavně když jde o šéfovy děti.
" Tati kdo je to?" vyrazil ze sebe klučina.
"Tohle je slečna Jane, a bude u nás nějaký čas bydlet"
"A bude si s námi hrát?" je teda dost zvědavý ten kluk.
"To by jste se jí museli zeptat." směje se M.
"Máš ráda Monopoly?" To zase ta panenkovsky oblečená holčička, byla jako z cukru.
"Víte, já Monopoly nikdy nehrála." nervózně se usmívám. U nás doma opravdu moc času na hraní nebylo. Tréninky a škola mi zabraly dost času a rodiče pracovali do noci.
Koukají na mě všichni tři jak na cvoka. Proč se tohle stává zrovna mně?
"Vážně?" nevěří panenka
Pokývám hlavou, tak tohle mi asi body nepřidá.
"Prince a Paris, tak se jmenujou, věděla jsem, že v tom nějaké město a něco z pohádky. Viditelně se mi ulevilo.
"Tatínek má tuhle hru rád, my tě ji naučíme." Prince je roztomilý, ale netuší, že moje kalkulace končí rozpůlením účtu na půl.
M se kouká z okénka a má na tváři lehký úsměv. Asi se dobře baví. Za to já ne.
"Co u nás budeš dělat?" zajímá se Paris.
M na mne vrhne zmatený pohled. Fajn co jim mám jako říct. To, že tatínek může jít na 20 let do vězení, by jim na pokojném dětství, už takhle dosti podivném, asi nepřidalo.
"Víš, my s panem Jacksonem máme rozdělaný takový jeden projekt. A já si budu povídat s lidmi, co u vás doma pracují a také si prohlédnu váš dům." Nevěděla jsem, ani co plácám.
M se na mne usmál. " Tak to by stačilo ne? Myslím, že už jste slečnu mučili otázkami dost."
Paris se začne smát." To není pan Jackson, to je náš tatínek"
Tak tím mě uzemnila.
"Ale nám se líbí, a chceme si s ní povídat." Nedal se Prince.
"Budeš si s námi hrát? Prosííím. My si nemáme s kým hrát."
"To záleží na tom, jestli mi to váš tatínek dovolí." Házím to na pana Jacksona, ať se s tím popere sám. Proč sakra nic neříká. Už abychom tam byli.
Děti začaly škemrat u M, abych si s nimi mohla hrát. S dětmi to teda vůbec neumím. I když tyhle jsou opravdu milé a slušně vychované, což je výhoda. Ne jako ty co se válejí v obchoďáku s křikem na zemi.
Nějakou chvíli jsem se mohla věnovat vlastním úvahám. Pozorovala jsem krajinu ubíhající za oknem.
Když jsem se vrátila do reality, zjistila jsem, že mě M pozoruje. Když jsem zachytila jeho pohled, usmála jsem se, a radši zase koukala z okna.
"Mám hlad" oznamuje Prince
"Já taky." Přidá se Paris.
"Ale tady nic není. Budete to muset vydržet." Krčí rameny M.
"Ale my chceme jíst hned." Teď už lobují společně a jde jim to.
Začnu se hrabat v kabele, kterou nosím všude sebou. Měla bych tady mít někde gumové medvídky. A našla jsem je. Dokonce zabalené…
"Vím že to není zrovna plnohodnotná večeře, ale kdyby jste chtěli…" a podávám jim balíček.
M se očividně ulevilo, nemá to s nima lehké. Poděkoval, vzal si ode mne balíček a rozbalil ho. Nabídl dětem, které byly očividně spokojené, že dostali, co chtěly. Nabídne mi také. Vzala jsem si a žvýkala. S Překvapením jsem zjistila, že si také vzal, na jeho lásce ke sladkostem asi opravdu něco bude. A tak jsme se spokojeně prokousali až do Neverlandu.

Michael J.

3. prosince 2012 v 14:33 OBRÁZKY MJ
Nevím proč, ale tohle mne naprosto fascinuje Smějící se


Neverland and me č.1

3. prosince 2012 v 14:29 | Jane |  Neverland and me
Neveland kapitola 1


Jmenuji se Jane. Právě jsem, ani nevím jak, dostudovala práva, a nastoupila na praxi v jedné z největších a nejznámějších advokátních kanceláří v Los Angeles. Je to společnost mého strýce, takže si opravdu nemohu stěžovat. Ale není vždy všechno tak pěkné, jak se zdá.
Jelikož jsem, jak mě s oblibou nazývají ostatní ostřílení pracovníci v oboru, nezkušené kuře, trávím většinu času přepisováním spisů, nálezů a z faxu už mám noční můry.
A aby toho nebylo málo, naše sekretářka Maira je 14 dní nemocná, tak mi přibyla i krásná povinnost vaření kávy a posluhování na všemožných zasedáních.
Za odměnu se pak mohu účastnit některých jednání a pracovat jako asistentka na méně závažných případech.

To vše je mi momentálně trochu jedno. Před týdnem jsem se rozešla po 4 letech s přítelem, jmenoval se Jacob. Prostě nám to nefungovalo. Vím, že to bylo správné rozhodnutí, ale z hlavy mi stále nejde a nejde. A tak jsem vlastně ráda, že mohu alespoň pracovat. Je poněkud uklidňující řešit problémy druhých, a na ty vlastní zapomenout.

Je pondělí ráno. Dnes mne čeká velký den. Strýc mne oficiálně požádal o účast na jeho novém případu. Má přijít nějaký velice významný klient, protože byl tajemný jak hrad v Karpatech, a výslovně si vyžádal, abych byla v práci přesně v půl 8. Vypadá to, že se konečně dostanu k něčemu zajímavému.
V noci jsem nemohla spát, hlavou se mi honily různé způsoby, jak bych se dnes mohla ztrapnit, a moje fantazie opravdu nemá meze. Vstávám rozlámaná a nervózní, jako kdybych měla být souzena já.
V rádiu hlásí 6 hodin. Dnes bych tam asi opravdu měla přijít včas. Oblékla jsem si černý kostým Hugo Boss, měla bych působit profesionálně. Je zajímavé, že jsem se vysloveně těšila, jak budu nosit tohle elegantní oblečení, ale po 12 hodinách na jehlách, 6 dní v týdnu mne nadšení rychle opustilo.
Pohled do zrcadla mne ujistil, že se snaha opravdu vyplatila. Teď aby ze mne na tom jednání nevypadla nějaká pitomost.
Autem to mám do práce tak 15 minut, takže v práci budu už v 7, to se mi ještě nikdy nepodařilo. Ranní ptáče prý dál doskáče, to ale nenosí smrtonosné boty. Jsem rozený optimista.

Na chodbě před kanceláří mne čekalo překvapení. Dva chlápci jako by vypadli z filmu Arnolda Schwarzenegra. S výrazem naštvaného buldoka hlídali dveře. Očividně byli nervózní. To já už byla docela dost nervózní.
Mile jsem je pozdravila. "Jen aby mne nekousli" pomyslela jsem si, a protáhla se mezi nimi dovnitř.
" Kriste pane, co se to tady zase děje!"V kanceláři bylo narváno, což bylo k ranním hodinám poněkud nezvyklé. Snad celé patro se slezlo u nás, a nebylo slyšet vlastního slova. Strýc nebyl nikde vidět. Mary z účtárny vypadala, že na ní jdou mdloby. Byla jsem na tom stejně.
"Tak a dost" zakřičela jsem. " Každý, kdo tady nepracuje, okamžitě odejde!"
Nastalo hrobové ticho a místnost se pomalu vyprázdnila. Hlásek mám opravdu pronikavý.
Svezla jsem se do křesla a spustila záznamník. " Nemáte žádné nové vzkazy." No paráda, můj život je ohromně společensky aktivní.

Ve dveřích od zasedačky se objevil strýc. "To jsem rád, že už jsi tady. Tvůj hlásek se ale nese." dodal s úsměvem. Strýc se jmenuje Harry, je mu už 65 let, ale je opravdu špička v oboru. Dnes působil trochu nervózně.
Koukám, že tady jsou asi všichni s nervama na pochodu, alespoň sem dobře zapadám.
To tady bude asi opravdu někdo slavný, vzhledem k té zoo před dveřmi.
Opatrně zavřel dveře a přešel ke mně.
"Sluší ti to." Tohle si strýc nikdy neodpustí. "Děkuji" zašklebím se.
" Tak co na mne dnes chystáš?" ani nevím, zda to chci vědět.
"Začalo to dřív. Klient je poněkud svérázný a přijel o hodinu napřed. Přines nám prosím kávu, čaj a neperlivou minerálku. Taky by měly přijít spisy od Clarka tak na ně počkej. A ještě si najdi svoji složku a dones mi ji." A zmizel za dveřmi.

Tak to bude zase den, to se domů dostanu po půlnoci. Došla jsem do kuchyně a začala vařit kafe. Hlavou se mi honilo, co to asi bude za velké zvíře.
Nandala jsem věci na podnos a balancovala s tím do zasedačky. Je to velká místnost pro 20 lidí. Uprostřed je velký oválný stůl. Překvapilo mne, že je místnost doopravdy plná, až na jedno místo, zřejmě pro mne.
" Dobrý den" pozdravila jsem, moc jsem se nerozhlížela a začala obsluhovat. Postupně jsem obcházela stůl. Byla zde spousta neznámých tváří, podle oblečení a výrazů asi nebudou amatéři. Na chvíli jsem se zapovídala s Peterem, starším asistentem z druhého patra. Je milý sice trochu snob, což mi momentálně vůbec nevadilo, alespoň nějaká známá tvář. Atmosféra by se tady dala krájet.
"Mohl bych poprosit o pomerančový džus?" ozvalo se mi za zády. Otočím se, s úsměvem, že jistě, a v tom se o mne pokusí infarkt. Mezi těmi černými supi, sedí Michael Jackson a dívá se na mne těma svýma očima raněné srny.
" Hned jsem zpět" vyrazím ze sebe a uháním do kuchyně. Tak to je teda něco.
Proto ten zmatek a lidi. Ne, že bych byla nějaká fanynka, ale přeslechnout něco o něm asi ani nejde. Jsou toho vždycky plné noviny.
Pátrala jsem v paměti, proč by měl být zrovna tady. Kdyby to byla něco obyčejného, neseděla by vedle v místnosti špička právníků z celého státu. Udělalo se mi mírně nevolno z toho, že s nimi možná budu moci spolupracovat.

Z myšlenek mě vyrušil fax. To bude od Clarka. Vyndala jsem z lednice džus, a běžela pro spisy. Ještě jsem sáhla pro desky s mým portfoliem a vzhůru do jámy lvové.
Když jsem procházela kolem stolu, mohla jsem si pana Jacksona dobře prohlédnout. Byl krásně oblečen, měl na sobě černé kalhoty, bílou košili a smetanovou vestu s jemnými flitry. Vypadal však jaksi nezdravě, jako by už delší dobu nejedl ani nepil. Černé vlasy mu padaly do obličeje barvy pistáciové zmrzliny. Opravdu nic moc. Postavila jsem před něj sklenku a on velice zdvořile poděkoval.
Zamířila jsem na volné místo vedle strýce, ale než jsem si sedla….
"Pánové, rád bych Vám představil svoji neteř, Jane. A pokud by vám to nevadilo, zapojil bych ji do našeho jednání. Vím, že je velmi mladá, ale prokázala značné nadání v jednání se svědky a s určováním jejich profilů. Což bude pro náš případ velice důležité. Zde posílám její materiály a ukázku její dosavadní práce. Pokud by měl někdo výhrady, samozřejmě se na mne obraťte."
Byla jsem jako v tranzu, snažila jsem se usmívat, moc mi to nešlo, žaludek jsem měla v krku. Tak tohle strýci nedaruji. Mohl mi alespoň naznačit, co na mne chystá.

Jednání trvá už 4,5 hodiny a obvinění, která byla na pana Jacksona podána, se zdála až neskutečná a ohromující. Už jsem slyšela hodně odporností, tohle však bylo tedy něco. Vím, že podobná kauza již proběhla, byla však vyrovnána mimosoudně. To se ukázalo jako veliký, ale veliký omyl. Peníze a Michael Jackson jsou dnes opravdu na špičce světa, tak proč by si také někdo jiný nemohl přijít na své.
Celé dopoledne se projednávaly body obžaloby a jejich možné důsledky vzhledem k souvislostem daným předchozím případem.
K obědu byla objednána čína, role servírky mi opravdu začíná jít.
Snahu o udržení pozornosti, a zapisovaní si, už jsem definitivně vzdala asi po 4 hodině odpoledne. Nechápu, jak to ty chlapi můžou vydržet. Přistihla jsem se, že začínám více pozorovat toho slavného Jacksona. To, co se tu dělo ho očividně zdrtilo a to doslova. Byl docela malý a hubeňoučký, kdybych se ho dotkla, asi by se rozplynul. Vlastně jsem nechápala, proč tady s námi sedí celý den a poslouchá ty řeči.

In the Closet

2. prosince 2012 v 16:22 OBRÁZKY MJ
Tenhle člověk dokázal svoji energii vyjádřit jediným pohybem. Neuvěřitelné...


Celebrity č.8

2. prosince 2012 v 16:11 | Jane |  Celebrity
Celebrity kapitola č.8


Probudily mne hlasy a pohyb okolo mé postele. Otevřela jsem oči a chtěla zjistit co se v téhle pekelné díře zase děje. V pokoji byly zatažené závěsy, snažila jsem se zaostřit, ale nějak to nešlo. Pokusila jsem si rukou promnout oči, ale zjistila jsem, že mám levou ruku pevně přivázanou k tělu v ortéze. Po chvíli se můj mozek vzpamatoval.

" Kruci" pronesla jsem sama pro sebe. Posadila se na posteli a snažila se zjistit jaká je hodina popřípadě den. Poslední co jsem si vybavila, byl Fred a pak spousta guláše v podobě nesouvislých obrazů. Vzdala jsem se pokusů o rekonstrukci trosek a vydala se za voláním mého močového měchýře. Opatrně jsem spustila nohy z postele a čekala na odezvu, nic se nedělo tak jsem úspěšně pokračovala ve zkušebním testování mé pohybové soustavy. Na třetí pokus jsem se zvedla a pomalým krokem batolete se došourala ke koupelně. Pohyb mi udělal dobře a po absolvování základní hygieny a zhodnocení svého stavu v zrcadle jsem se rozhodla, že koupel také nesnese odkladu. Pustila jsem vodu do vany, která mi vzhledem ke svěrací kazajce přišla vhodnější než sprcha a začala ze sebe svlékat pyžamo. Hlavou mi táhla myšlenka jak jsem si ho vlastně oblékla, když se dveře koupelny rozletěly dokořán. Tak jsem se lekla, že jsem z okraje vany, na kterém jsem seděla, sklouzla přímo do bublinek i s oblečením.

" Ty už ses opravdu úplně zbláznila." Někdo na mne křičel a ruce, které jsem usoudila, že patří k hlasu, mne tahaly z vody.
Stála jsem po kolena ve vaně a pěna mi odkapávala z obličeje. Zdá se, že na mě zkouší léčbu šokem.
" Myslíš, že je to vodotěsné?" ptala jsem se hlasu a ukazovala jsem na ruku. To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Najednou se více hlasů v místnosti začalo smát a já se bála, že jsem opravdu přišla o rozum.
Konečně se mi podařilo vytřít si pěnu z očí a podívat se mým přeludům v tváří v tvář. V koupelně opět stáli snad všichni z rodiny Jacksonů a můj optimismus z právě celkem pracně nabytého zdraví vzal za své.
" Pane bože jen vy nééé. Chcete mně všichni zabít?" Svezla jsem se zpět na vanu. Síly mne opustily. Někdo přes mne hodil ručník a něčí ruce mne odnesly zpět do postele. Posadila jsem se na okraj a ručníkem jsem si vysoušela vlasy.
" Slib mi že tohle už nikdy neuděláš" Lucy nade mnou stála jako generál.
" Promiň, ale koupat se prostě musím. A mimochodem, co má tohle znamenat?" pokusila jsem se zamávat levou paží.
" Ty si to nepamatuješ?" teď mluvil muž, ale nevím, která kudrnatá hlava ze dveří to byla.
" Pamatuji si víno a…jo bylo tam víno a dost jsem se smála."
" Nic víc?" teď zase Lucy. To sakra nemohl mluvit jenom jeden, je těžké to sledovat. Zavrtěla jsem hlavou, jen aby ty otázky skončily i když se ten guláš už slepil celkem slušně dohromady, ale nebyla jsem na svou pitomost zrovna hrdá, tak jsem se rozhodla to zapřít.
" Mám hlad a chci dokončit to, co jsem tam začala" ukázala jsem na koupelnu.
" Ty jseš strašná ženská" kdyby pohled zabíjel, hlavy ve dveřích by byly na uhel.
" O tom se nehodlám bavit, hlavy ven a okamžitě! Tisková konference bude včas oznámena v denním periodiku." Pravou rukou jsem generálsky vyprovodila Jacksony do z pokoje.

" Heleť" skočila jsem Lucy do řeči dřív, než stačila otevřít pusu.
" Nehodlám nic vysvětlovat ani se o čemkoliv bavit. Byla to blbost, to vím, nechte mne se umýt a najíst, jsem v pořádku. Vážím si toho, že o mne máte starost, ale zvládnu to sama. Už mi bylo i hůř a ty to víš." Vzpomínat na průstřel nohy nepatřilo zrovna k mým oblíbeným tématům, hlavně když jsem pak strávila další dva dny zavřená ve sklepě, ale když jsem přežila tohle tak už přežiji všechno.
" Mimochodem kdo mne oblékal?" Lucy se ve dveřích otočila.
" Já"
" Díky, za všechno zlato. Máš to u mě." Usmála jsem se na ní, cítila jsem trochu vinu za to, že jsem jí tak okřikla.
" V pořádku, jsi jako rodina. Nepříjemná a nesnesitelná, ale miluju tě." Usmála se, vyplázla na mě jazyk a zmizela za dveřmi. Také jsem se usmála a šla dokončit to, co jsem započala v koupelně.