Celebrity č.5

2. prosince 2012 v 16:08 | Jane |  Celebrity
Celebrity kapitola č.5


"Páni, co jste mu provedla?"
" Já ani nevím, včera jsem si povídala z jedním z těch kluků a trochu jsme se zdrželi v zahradě a…"
" Předpokládám, že to byl Michael, že?" Páni to je ale jasnovidec. Tady se nic dlouho neutají.
" Ano byl, je na tom něco divného?"
" Víte, proslýchá se, že je na ty hochy jejich otec opravdu hodně zlý. Dřou do úmoru a když něco zkazí nemá daleko k tělesným trestům. Jednou jsem opravoval něco v sálech, kde právě nacvičovali nějaký tanec a to, co jsem tam zažil, bylo naprosto šokující. A pokud jste mu odlákala jeho nejtalentovanějšího tak jste si udělala opravdového nepřítele. Radím vám, držte se od nich co nejdál."

Jo to se mu řekne, když se mi ti bratři pořád lepí na paty, já se o jejich přítomnost neprosím. Ale po tom co mi vyprávěl, mi jich začalo být líto. Myslela jsem si, že jsou typičtí nefoukaní bohatí spratci, ale asi svůj názor budu muset přehodnotit.
" Tak auto by mělo být v pořádku, chcete se v něm pro jistotu projet?"
" Ano to bych asi měla" myšlenky mi létaly hlavou jako divoké včely. Projížďka by mi mohla pročistit hlavu.

Po té co jsem auto zajela a přesvědčila se, že přežije delší cestu, vrátila jsem se do pokoje. Lucy odešla na nějakou schůzku, kvůli natáčení nebo co. Julii jsem našla na terase, vyhřívala se na slunci a už jí bylo očividně lépe.
" Ahoj, tak copak dělá hlava?" přisedla jsem si na židli naproti ní.
" Ahoj, je mi fajn. A co ty?"
" No auto je v pořádku. Ale myslím, že jsem včera udělala velkou chybu."
" Ale prosím tě, Lucy to pochopila a navíc jsi měla naprostou pravdu."
" Tohle už mne netrápí. Ale dnes jsem se dozvěděla něco o bratrech Jacksonových, tedy spíše o jejich cnostném tatínkovi."
Julie na mne upřela chápavý pohled.
" Asi vím, co myslíš, oni to opravdu nemají lehké, ale s tím ty nic nenaděláš."
" Měla jsem s ním dnes takový nechutný výstup. Choval se ke mně jako hulvát a říkal mi, abych se od jeho chlapců držela dál."
" Asi se mu nelíbil ten včerejšek." usoudila Julie
" hmmm" nějak jsem se nemohla s tím vším srovnat a smířit.
Možná proto, že mi byl Michale velice sympatický, přišel mi zranitelný a při představě, že se někdo může takhle chovat ke svým dětem, mne naprosto znechucovala.

Zakručelo mi v žaludku, bylo již půl 1 a já měla pouze jablko.
" Nechceš se projet do města, alespoň obě přijdeme na jiné myšlenky." Navrhla jsem
" Proč ne, taky už mi to tady leze na mozek, jsme tady zavřené jako v kleci."
Převlékli jsme se, venku bylo horko, takže jsme zvolili letní šatičky, střevíce a na očích samozřejmě nechyběly sluneční brýle. Obě jsme museli uznat, že nevypadáme špatně.
Přišly jsem do garáží, kde mé auto právě leštil můj známý automechanik. Přiskotačila jsem k němu a pozdravila ho jako starého známého.
" Dobrý den madame, máte přání?" ta madame zněla poněkud odměřeně. Sundala jsem si brýle a hleděla na něj značně nechápavě, protože ta změna v jeho chování byla zarážející. Okamžitě mne poznal a vypadal stejně udiveně jako já.
" Páni, to jste vy? Omlouvám se za ten tón, vůbec jsem vás nepoznal, vypadáte úplně jinak."
" Budu brát jako kompliment" usmála jsem se. Určitě si myslel, že jsem zase nějaká hérečka co mu jde vynadat, že jí poškrábal lak.
" Jsme připraveni na vyplutí?" dovolila jsem si malý žertík. Usmál se a otevřel mi dveře do auta. Julie vplula za okamžik vedle mne.
" Teda nevím jak to děláš, ale za jeden den tady znáš více lidí než já za měsíc."
" To víš, to je ta má neodolatelná osobnost" a doprovodila jsem to parádním šklebem. Julie se rozesmála a pustila rádio. Hráli nějakou odrhovačku a Julie mne poučila, že to zpívají moji dobří známí. Ti chlapi jsou má noční můra.

Zaparkovala jsem na okraji města, rozhodly jsme se, že se projdeme okolo promenády. Město bylo opravdu krásné a ku podivu nebylo nikde moc lidí, což bylo příjemné. Procházeli jsme kolem stánků s nejrůznějším zbožím a to by jsme nebyly ženy, abychom každá za chvíli nenesly hezkých pár nákupních tašek. Když nás nákupy omrzely, tedy spíše už jsme neměly ruce, které by ty další tašky unesly. Usedly jsme do jedné kavárny a objednaly si jídlo. Přes ulici jsem zaregistrovala knihkupectví. Rozhodla jsem se, že nebudu otálet a než přinesou jídlo, zajdu si koupit učebnici, kterou potřebuji k jedné zkoušce, která mne čeká ve škole, až skončí prázdniny. Jak se říká připraveným štěstí přeje, a já toho štěstí budu potřebovat opravdu hodně.

Opustila jsem Julii, která si právě masírovala nateklé kotníky a vyrazila do obchodu.

Zvonek cinkl, ale nikde nikdo. Obchod byl naprosto liduprázdný, až na prodavače. Tak jsem se vydala hledat na vlastní pěst. Nějak jsem se zasekla v sekci s beletrií a už zase nabrala 3 knihy, které si koupím. S náručí plnou knih jsem konečně zamířila do sekce právnické literatury, když jsem na ulici zaznamenala nějaký ruch. Lidé se rojili ve shlucích na chodnících. Jen jsem pokrčila rameny, protože tohle je tady zřejmě běžné, asi se nějaká celebrita také vydala nakupovat.
Přebírala jsem různé výtisky, když i v krámě začalo být rušno. Snad nechtějí jít sem. Rychle jsem popadla svůj výtisk a šla ke kase. Právě včas, protože se dovnitř vřítila skupina lidí a chaos vypukl v plné parádě. Prodavač očividně znervózněl a na kase mu to za boha nešlo napočítat. Tak jsem mu to usnadnila, hodila jsem na pult svazek bankovek, přibližné hodnoty knih a rychle se klidila z válečné zóny.

Když jsem se celá uřícená prodírala davem k Julii, přijížděla právě dlouhá černá limuzína před nákupní centrum.
Uštvaně jsem si sedla a vrhla se na ledovou vodu, která se perlila ve sklenici.
" Ty sis byla ještě zaběhat?" nevěřícně na mne Julie zírala. Ne ale myslím, že do města přijel cirkus, lidi jsou úplně šílení a ukázala jsem Julii tlačenici. Chápavě se usmála a pustili jsme se do jídla. Pak už jsme se museli vrátit, protože jsme chtěli vidět Luciino večerní vystoupení a to množství lidí nám lezlo na nervy.

Dorazili jsme celkem brzo odpoledne a do večírku zbývaly ještě 4 hodiny. Už cestou mi vrtaly hlavou ty taneční sály, o kterých se zmiňoval automechanik. Ještě před tou nehodou jsem tančila jako baletka v divadle a teď si alespoň občas když mám náladu, zatančím. Ovšem taneční sál opravdu často nenavštěvuji, spíš se snažím udržet na špičkách doma na parketách. Proto mne představa baletního sálu se spoustou zrcadel, a lakovanou podlahou celkem přitahovala.
Rozhodla jsem se kout železo dokud je žhavé a cestou z garáže jsem si odchytla toho vrátného. Byl jako z cukru, vytáhl nějakou plánovací knihu a ku podivu byl jeden sál volný až do večera. Ihned jsem si ho zarezervovala a vydala se natáhnout si trikot a trochu se protáhnout.
Sál mne naprosto ohromil, byl obrovský, když jsem přecházela k zrcadlu, byla slyšet ozvěna mých kroků. Zastrčila jsem si sluchátka s hudbou do uší a začala strečink. Jelikož jsem již delší dobu lenošila, šlo to ztuha. Po chvíli jsem byla zpocená námahou a to jsem se nedostala ani k nazutí baletních špiček. Když na to došlo, ovázala jsem si všechny prsty na nohou leukoplastí, protože balet sice hezky vypadá, ale docela bolí a nazula si špičky. Byla to dřina, a když jsem si vzpomněla na to, jak jsem kdysi tančila bez nejmenší námahy, došlo mi, že sem asi budu muset zajít častěji.

Zrovna jsem se pokoušela dotáčet piruety a zoufale mi to nešlo. Vztekle jsem si dupla a se sípotem se opřela o tyč u zrcadla. Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a stála tváří v tvář panu Jacksonovi. Vyndala jsem si sluchátka z uší a připravila se na bitvu, kterou jsem už momentálně hodlala vyhrát. Byla jsem již mírně namíchnutá z mých baletních pokusů, tak to slízne.
" Jste snad hluchá?" zahulákal na mne. Koutkem oka jsem zaregistrovala v druhé polovině sálu pohyb. Samozřejmě tam byla nastoupena celá četa bratrů a všichni opět jenom civěli. No rytíři opravdu ještě nevymřeli.
" Ne to opravdu nejsem, a nevidím důvod, proč by vás to mělo zajímat."
" To jsi zase ty ty…" nemohl mi přijít na jméno
" Očividně na sebe máme štěstí."
" Hele myslím, že jsem ti to řekl jasně. Koukej se odsud klidit."
" Milý pane, asi jste se zmýlil, protože já mám tento sál zamluvený až do 7 hodin, takže rozhodně nikam padat nebudu. Ale budu tak velkorysá, že vás zde klidně nechám zkoušet. Sál je ostatně dost velký pro všechny. Nemáte zač." vychrlila jsem to na něho, že nestačil ani mrknout a demonstrativně jsem se otočila zpět k zrcadlu.
Pokusila jsem se vyhoupnout zpět na špičky, ale v tom mne jeho obrovská ruka chytila za paži a trhnutím mne otočil k sobě.
" Koukej se odsud klidit, co si o sobě vlastně myslíš.." stál tam jako hora sádla a celý zrudnul.
" Pusťte mě. Nemáte právo mi cokoliv přikazovat. Mám stejné právo zde být jako vy." A zase jsem se otočila. To už ho asi naštvalo dokonale. Popadl mne za ruku tak silně, že se mi zatmělo před očima, prudce mne otočil a v té chvíli mi ruply nervy. Dostal takovou facku, že chvíli nebyl schopný ničeho, moji paži však nepustil. Narazil mne zády na zrcadlo a napřahoval se pěstí. To už jsem se loučila se životem.
Rána však nepadla. Někdo ho uchopil zezadu a odtáhl ode mne. Já se zhroutila na podlahu a snažila se rozdýchat tu šlupku.
Ten grázl mi snad zlomil žebro. Ten náraz byl teda opravdu nečekaný.
Někdo se ke mně shýbl a odhrnul mi vlasy z čela.
" Jsi v pořádku? Jsi zraněná? Pro mluv prosím tě." v jeho hlase zněla panika.
Pohlédla jsem na své zachránce. Bylo jich hned několik v čele s Michaelem.
" Myslím, že je to dobré." Dobré to moc nebylo, ale co jsem měla říct.
" Pokud chcete litovat takovouhle ženskou tak to mi nechoďte na oči." Otočil se na podpatku Jackson a vyšel jako páv z místnosti. Vzpamatoval se teda dost rychle.
" Asi jsem to trochu přehnala"
" Myslím, že jsi první, kdo se mu takhle postavil. A ta facka byla fantastická" to mne obdivoval Jermain.
" Páni jsi úžasná. Vůbec bych do tebe neřekl, že máš takovou páru. Našeho táty se bojí úplně všichni."
Sesedli se kolem mne a pozorovali mne jako přírodní úkaz.
"Děkuji vám, myslím, že jste mi opravdu zachránili život. Budete kvůli mě mít problémy?" Opravdu jsem se cítila provinile.
" Ale, tohle mi máme doma každou chvíli." Usmál se na mne Tito.
"Myslela jsem, že jste chtěli trénovat, neměla bych vás zdržovat." přišla jsem si trochu nesvá jako centrum jejich zájmu.
" Jsme natrénovaní až moc." Sborově se zasmáli.
" Kde ses naučila tak tančit?" vyptával se Michael.
" No tomu co jsem předváděla, se tanec dalo říkat jenom stěží, ale dříve jsem profesionálně tančila"
Začala jsem si sundávat špičky. Po tak dlouhé době jsem je měla nohy trochu přecitlivělé, takže když jsem je sundala, byly náplasti nasáklé krví. Což není nic nezvyklého, ale pro netrénované oko to není příjemný pohled.
" Kriste pane, jak se ti to stalo?" nevím kdo to řekl, ale vypadalo to, že je mu celkem nevolno.
" To není nic zvláštního. Baletky nejsou tak křehké jak se může zdát že?" tohle jsem si nemohla odpustit.
Zvedla jsem se. V žebrech mne píchlo, ale nedala jsem to znát. Naházela jsem věci do tašky a vydala se ke dveřím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama