Neverland and me č.2

3. prosince 2012 v 16:23 |  Neverland and me
Neverland kapitola 2


Na konci sezení se rozdělovaly úkoly, které má každý z místnosti udělat. Nakonec zbylo ověření svědků a důkazů v samotném Neverlandu. Moje myšlenky se dávno toulaly u horké vany a teplé večeře, což se ukázalo jako naprostý omyl. Strýc si zase stoupl, vyžádal si klid, a já věděla, že je zle!
"Pokud nebudete nic namítat, tímto bych pověřil, Jane. Jistě jste si již prohlédly její práci a budete souhlasit, že její kvalifikace je více než dostačující." Tak a bylo to….teď mě roznesou na kopytech.
" Ale jistě, kdyby jste to nenavrhl vy, udělal bych to já. Pokud je tato slečna opravdu autorkou těchto zpráv, nikoho lepšího bychom ani nenašli." To promluvil předseda komory. A já měla už druhý infarkt. Jestli to tak půjde dál, nezmůžu se příště ani na to kafe!
Někdo mi poslal asi 50 kilový štos papírů se seznamy, plány a bůh ví s čím.
Tím byla konference ukončena. Seděla jsem tam a nevěděla co dělat. Nakonec jsem začala sbírat papíry a hrnky. Napadlo mne, že jsem si celý den na Jacoba ani nevzpomněla, což jsem uvítala, alespoň něco jde dobře.
Někdo zaklepal na dveře a vyrušil mě. Byl to sám Michael. Hrklo ve mně. Teď určitě řekne, že to nepůjde, že mě tam nepustí….
"Stalo se něco, potřebujete s něčím pomoci?" no jasně, od tebe tak bude chtít pomoct, ty huso! Stál tam tak nějak nervózně, jako by se styděl.
"Chtěl jsem se jen zeptat, kdy pro vás má přijet můj vůz?" Ježíši tak na to jsem nepomyslela. Teprve teď mi došlo, že tam fakt pojedu, do Neverlandu. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, a řítila jsem se králičí norou.
" Já se přizpůsobím. Jak to vyhovuje Vám?" alespoň hlasivky fungujou…
"Dobrá, tak v 8 hodin před vaším domem?"
"Jistě to bude fajn."
Usmál se a odcházel.
Páni? cože? V 8? A teď je půl 6. Tak to mám alespoň dost času.
Nechala jsem zasedačku zasedačkou, ať si s tím poradí Maira, a šla najít strýce. Musí mi toho hodně vysvětlit.
" Máš radost Jane?" ptá se.
" No jsem pořád trochu v šoku. To jsi mi nemohl říct něco předem?"
" Ne nemohl. Vím, že bys protestovala, že na to nemáš dost zkušeností, a já vím, že máš! Jeď domů, zabal si věci. Budeš tam tak 3 týdny. Vezmi si sebou všechny materiály. Chci od tebe kompletní analýzu případu."
"Ale…" nic víc jsem říct nestačila.
"Hele, jiná holka by neváhala a hnala by se k němu i přes mrtvoly, a ty se tady necháš přemlouvat. Myslím, že jsi opravdu cvok." Strýc mne má prokouknutou, to se mu musí nechat.
"Tady jde ale o to, že pro něj mám pracovat, ne poskakovat za mantinelem a doufat, že se na mě koukne." I když to by mi asi sedělo ještě míň než to co mě čeká.
"Jsem tvůj šéf tak neodmlouvej a jdi!"
A bylo to. Sebrala jsem kabát, kabelku, svůj 50 kilový spis a ujížděla domů.
Pořád mi nebylo jasné, jestli se z toho blbého snu probudím, nebo ne.
Je pravda, že bych měla být ráda, ale to bych nebyla já.

Doma jsem se osprchovala, oblékla si jeansovou sukni ke kolenům a růžové tričko, mé oblíbené, a přemýšlela, co si vlastně vezmu sebou. S prací to je jednoduché. Knihy a všechno ostatní už mám v jednom kufru velikosti malého slona. Až tohle uvidí, vykopnou mě s tím.
Ale co na sebe. Mám pracovat s personálem a ty budou asi sdílnější, když nebudu vypadat jako bych právě přijela od prezidenta. Takže bylo rozhodnuto, vezmu si jenom dva kostýmy pro případ, jinak snad postačí obyčejné kalhoty a trika.
Vlastně to bude úleva nemuset se škrtit v pracovním. Nakonec to možná nebude tak špatný. Páni já se tam snad i těším…občas překvapuji i sama sebe.
Kufry jsem nastrkala ke dveřím a měla ještě půl hodiny čas. Pustila jsem si věž, kde jsem měla ještě tréninkovou hudbu. Když jsem byla mladší, tančila jsem balet jako křoví v divadle a tak si občas doma ještě zatančím. To mě přivedlo na myšlenku, že bych si měla vzít i něco na sport, nebudu přece celý měsíc jenom pracovat. A už z toho byly kufry tři.

Je 5 minut po 8. Zvonek drnčí. Tak fajn, jdeme nato. Za dveřmi stojí asi 35 letý muž. Ulevilo se mi, že to není Michael. No co jsem vlastně čekala, že mi pomůže s kufry. Usměju se sama sobě. Muž se taky usmívá. Asi si to blbě vyložil.
"Dobrý večer madam, mohu vám pomoci se zavazadly?" ptá se.
"To by jste byl hodný" A strčím mu do ruky sloní kufr. Ani nemrkne, popadne všechny tři a jde ze schodů. Páni, začíná to být zajímavý.
Zamknu dveře a jdu po schodech s nadějí, že se s Michaelem ani nebudu muset setkat. Což by jistě ulevilo mojí nervové soustavě. Osud však nebývá vždy takový, jaký ho chceme.
Před domem čekala černá limuzína, veliká jako 3 moje auta. Sousedi všichni do jednoho koukají z oken. To bude zase řečí….
Řidič zaklapl kufr, a než jsem stačila vzít za kliku dveří, otevřel a ještě mi podal ruku. Tak na tohle jsem fakt připravená nebyla. Viděla jsem to ve filmech, ale celý život jsem si dveře otvírala sama. Červená jak rajče jsem zahučela dovnitř.
Rozhlédla jsem se po voze a bác! Další infarkt. Naproti mně sedí Michael s dětmi.
"Dobrý večer" pozdraví všichni společně.
" Dobrý večer" doufám, že neslyší jak mi buší srdce. Já přes ten rachot neslyšela vůbec nic. Na děti jsem ani nepomyslela. Jak jenom se jmenujou? Hledám hluboko v paměti a lituju že jsem si letos nekoupila Blesk, tam to 100% bylo.
" Omlouvám se, jestli jsem vás zaskočil, ale musel jsem se po tom dnešku trochu odreagovat. A neviděl jsem svoje děti už týden, tak jsme si zajeli na projížďku." Ten jeho úsměv je fakt oslnivý, ale moc veselí v tom teda nebylo.
Uklidnila jsem se.
" Samozřejmě, že se nic nestalo." Přemýšlím, jestli bych se skokem z jedoucího auta zabila. No asi ne, tak to nebude k ničemu.
Děti si mě prohlíží velice pozorně. Tak se na ně usměju, jsem kamarádský typ, hlavně když jde o šéfovy děti.
" Tati kdo je to?" vyrazil ze sebe klučina.
"Tohle je slečna Jane, a bude u nás nějaký čas bydlet"
"A bude si s námi hrát?" je teda dost zvědavý ten kluk.
"To by jste se jí museli zeptat." směje se M.
"Máš ráda Monopoly?" To zase ta panenkovsky oblečená holčička, byla jako z cukru.
"Víte, já Monopoly nikdy nehrála." nervózně se usmívám. U nás doma opravdu moc času na hraní nebylo. Tréninky a škola mi zabraly dost času a rodiče pracovali do noci.
Koukají na mě všichni tři jak na cvoka. Proč se tohle stává zrovna mně?
"Vážně?" nevěří panenka
Pokývám hlavou, tak tohle mi asi body nepřidá.
"Prince a Paris, tak se jmenujou, věděla jsem, že v tom nějaké město a něco z pohádky. Viditelně se mi ulevilo.
"Tatínek má tuhle hru rád, my tě ji naučíme." Prince je roztomilý, ale netuší, že moje kalkulace končí rozpůlením účtu na půl.
M se kouká z okénka a má na tváři lehký úsměv. Asi se dobře baví. Za to já ne.
"Co u nás budeš dělat?" zajímá se Paris.
M na mne vrhne zmatený pohled. Fajn co jim mám jako říct. To, že tatínek může jít na 20 let do vězení, by jim na pokojném dětství, už takhle dosti podivném, asi nepřidalo.
"Víš, my s panem Jacksonem máme rozdělaný takový jeden projekt. A já si budu povídat s lidmi, co u vás doma pracují a také si prohlédnu váš dům." Nevěděla jsem, ani co plácám.
M se na mne usmál. " Tak to by stačilo ne? Myslím, že už jste slečnu mučili otázkami dost."
Paris se začne smát." To není pan Jackson, to je náš tatínek"
Tak tím mě uzemnila.
"Ale nám se líbí, a chceme si s ní povídat." Nedal se Prince.
"Budeš si s námi hrát? Prosííím. My si nemáme s kým hrát."
"To záleží na tom, jestli mi to váš tatínek dovolí." Házím to na pana Jacksona, ať se s tím popere sám. Proč sakra nic neříká. Už abychom tam byli.
Děti začaly škemrat u M, abych si s nimi mohla hrát. S dětmi to teda vůbec neumím. I když tyhle jsou opravdu milé a slušně vychované, což je výhoda. Ne jako ty co se válejí v obchoďáku s křikem na zemi.
Nějakou chvíli jsem se mohla věnovat vlastním úvahám. Pozorovala jsem krajinu ubíhající za oknem.
Když jsem se vrátila do reality, zjistila jsem, že mě M pozoruje. Když jsem zachytila jeho pohled, usmála jsem se, a radši zase koukala z okna.
"Mám hlad" oznamuje Prince
"Já taky." Přidá se Paris.
"Ale tady nic není. Budete to muset vydržet." Krčí rameny M.
"Ale my chceme jíst hned." Teď už lobují společně a jde jim to.
Začnu se hrabat v kabele, kterou nosím všude sebou. Měla bych tady mít někde gumové medvídky. A našla jsem je. Dokonce zabalené…
"Vím že to není zrovna plnohodnotná večeře, ale kdyby jste chtěli…" a podávám jim balíček.
M se očividně ulevilo, nemá to s nima lehké. Poděkoval, vzal si ode mne balíček a rozbalil ho. Nabídl dětem, které byly očividně spokojené, že dostali, co chtěly. Nabídne mi také. Vzala jsem si a žvýkala. S Překvapením jsem zjistila, že si také vzal, na jeho lásce ke sladkostem asi opravdu něco bude. A tak jsme se spokojeně prokousali až do Neverlandu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hanylen hanylen | Web | 5. prosince 2012 v 2:08 | Reagovat

A já jsem se Jani spokojeně prokousala až ke konci kapitoly. Tedy musím napsat, že je to opravdu báječné přesné a navíc plné trefného humoru. Paris i Prince úplně vidím jako bych tam byla. Máš moje velké uznání, je to opravdu perfektní a jsem zvědavá na další díly. ;-)

2 amonikam amonikam | 5. ledna 2013 v 21:12 | Reagovat

Tak Jane je u Mika doma, tak uvidíme, co se bude dít :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama