Neverland and me č.3

4. prosince 2012 v 9:12 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 3

Děkuji Vám za úžasné komentáře, jsem ráda, že vám mohu oplatit to, co jsem skrz vaše povídky prožila. Jste úžasní lidé a bytosti plné lásky, které je dnes celkem obtížné najít.
Skrz vaše příběhy se dozvídám něco o vás samých a i já dávám do příběhů část sebe. Doufám, že nebudete sklamaní tím co objevíte....

S láskou Jane

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zbytek cesty už proběhl v tichosti.
Netrpělivě jsem čekala, až se mi otevřou pohádková vrata do světa fantazie, pohádek, Petra Pana a Michaela Jacksona. Musím říci, že jsem opravdu nebyla zklamaná a rčení můj dům můj hrad zde bylo nanejvýš přesné. Dům byl postaven jako zámek se spoustou věžiček a štukového zdobení. Zahrada byla, alespoň tam kam jsem dohlédla perfektně udržovaná.
"Jestli pak se po tom trávníku může chodit" pomyslela jsem si.
Auto zastavilo před vchodem. Děti se ihned hnaly z auta. Najednou jsem dostala strach. Z toho neznámého muže přede mnou, z pohádkového domu a z odpovědnosti, která mi byla svěřena. Seděla jsem v autě a svírala ucho tašky, až mi zbělely klouby na rukou.
"No tak, seber se holka" jsou tady jenom lidi, snad.
Dveře se otevřely a dovnitř dýchl svěží noční vzduch. Vystoupila jsem a rozhlížela se po zahradě a naslouchala zvukům podobným džungli. Věděla jsem, že tady má být zoologická zahrada, ale tyhle zvuky byly opravdu reálné. Řidič mezi tím vyndal kufry.
V tom mne někdo strhl za ruku k zemi, byl to Prince, a nesmlouvavě mne táhl do domu. V předklonu jsem se s ním snažila držet krok. Vpadli jsme do haly, zařízené ve stylu Ludvíka XIV. Všude byl vyřezávaný a zdobený nábytek, na stěnách obrazy, sochy v každém koutě a uprostřed schodiště přímo stavěné na příchod anglické královny.
U paty schodiště stála žena, mohlo jí být asi 30 let, a bavila se s Paris. Michaela nebylo nikde vidět.
" Princi, pusť slečnu" zamračila se na něho. Prince mne pustil a pomalu se k ní šoural.
Tak to bude asi chůva. Usmála jsem se na ní. Přišla ke mně.
" Dobrý večer, já jsem Sarah, chůva" mile se usmívala.
" Těší mne, já jsem Jane Swan" podávám jí ruku.
" Jane si s námi bude hrát. A víš, že nikdy nehrála monopoly?" Prince byl jak natažený na pérko. Ty monopoly jsou tady asi jako vstupní test nebo co!
"Omluvte ho, nepřijde sem moc nových lidí, tak se chce předvádět. Pojďte děti, necháme slečnu, aby se u nás zabydlela." Říká Sarah a strká děti do postraních dveří.
V hale jsem osaměla a začala si blíže prohlížet její vybavení, nejsem žádný znalec, ale některé kousky vypadali jako z Pařížské galerie. A ten strop, kam se hrabe většina kostelů. Pomalu jsem se v záklonu otáčela dokola, abych si ho mohla lépe prohlédnout.
"EHmmm, mohla by jste jít prosím za mnou?" Za zády se mi ozve hlas. Lekla jsem a málem ztratila rovnováhu, to z toho jak jsem byla zakloněná. Červená až za ušima jsem se podívala na muže, který mne oslovil. Už podle prvního pohledu to byl jakýsi správce nebo domácí, měl výraz ředitele národní banky. Otočil se a šel nahoru po schodech. S hanbou jsem se za ním sunula. Musela jsem vypadat, jako bych v životě neviděla obraz.
"Opět se mi začíná dařit" hanbou se propadám.
Došli jsme na konec chodby vedoucí od schodiště. Domovník se zastavil a otevřel mi dveře úplně na konci. Poděkovala jsem, rychle vklouzla dovnitř a zavřela dveře.
Pokoj, tedy spíše malý byt byl velice útulný. Byla zde pracovna se stolem a knihovnou, ložnice s postelí větší než moje kuchyně doma. Z ložnice se šlo do koupelny, která měla krásnou velkou vanu.
" Myslím, že se mi tady začíná líbit." Usměji se pro sebe a začnu vybalovat toaletní věci a pyžamo. Když jsem vyšla z koupelny, bylo už po půlnoci. Padla jsem na postel a ihned usnula.

Probudila jsem se do krásného dne. Bylo půl 7. Oblékla jsem se a začala vybalovat věci do skříní, knihy a spisy do knihovny. V 7 hodin mi začalo kručet v žaludku.
"Páni, ani nevím, jestli tady můžu někam jít, nebo potřebuji povolení"…….
Najednou, mi celá tahle situace začala docházet. Vůbec nevím, jak to tady vlastně funguje, strýc mě do toho hodil rovnýma nohama, a já si ani nezjistila nějaké podrobnosti. Sesunula jsem se na postel a nerozhodně si mnula protestující útroby. Vzpomněla jsem si na plán domu, který jsem dostala včera na konferenci. Horečně jsem se hrabala asi v tuně všelijakých lejster…
"áááááááá, tady je…."radostně jsem si oddychla a začala ten plán studovat.
Byly k tomu přiloženy i mapy pozemků, takže vyznat se v tom nebylo nic snadného.
Výchozím bodem se mi stala přijímací hala, kde jsem byla včera večer.
Pomalu jsem otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo nebyl, tak jsem se vydala na průzkum. Po schodech jsem sešla do haly a podle plánu se vydala vpravo.
Tak takovýhle obývací pokoj má určitě jenom Donald Trump. Všude byly stěny obloženy mahagonovým dřevem, nábytek byl vkusný a na první pohled pohodlný. Na zemi ležel perský koberec tak vysoký, že se mi v něm propadala chodidla.
"Radši tady nebudu moc okounět, aby mne někdo nenačapal" Nevím proč, ale přijdu si tady jako vetřelec, jako bych tady byla pouze hloupým omylem. A nikde ani noha.
Plán ukazoval, že kuchyň by měla být už někde blízko, po schodech dolů. Nějaké schody jsem objevila a neohroženě jako Indiana Jones se vydala do jámy lvové. Kuchyně byla obrovská celá kamenná a nerezová. Po stěnách vysely pánve a měchačky.
Na plotně se ohřívala voda a zase nikdo v dohledu.
"Tak jo, počkám chvíli, jestli se někdo neobjeví" mě samotné by vadilo, kdyby se mi někdo cizí přehraboval v kuchyni. Posadila jsem se ke kuchyňské lince na barovou stoličku a sklonila se nad plánek. Právě jsem dorazila pohledem k pokoji Michaela a do kuchyně přišel muž v bílé zástěře a s černým knírkem. Nechápavě ne mně koukal a já taky koukala. Po chvíli jsem se vzpamatovala.
"Dobré ráno, jmenuji se Jane Swan a mám zde pro pana Jacksona vést určité vyšetřování. Nevím, jestli jste o to informován a omlouvám se, že jsem sem tak vpadla" snad jsem ho tím monologem nevyděsila.
Ukázalo se, že tohohle chlápka už tady asi nepřekvapí nic.
"Dobré ráno, nebojte se, mě jen tak něco nevyděsí a krásná slečna už vůbec ne" měl hezký úsměv.
"Posaďte se u mě, určitě máte hlad. Mohu vám něco nabídnout?" Tak a už si mě získal. Od malička mám náklonnost k lidem co mě krmí, jsem tak trochu jako pes. Škoda, že poslední dobou jsem si zvykla jíst sama. Ono člověku občas nic jiného nezbude. Musela jsem se zamyslet, protože mě probralo až lusknutí před očima.
"Jmenuji se Frank" podával mi ruku.
"Jane" omluvně se usměji a stiskneme si ruce.
"Tak dáte si něco?"
"Jistě, dala bych si mátový čaj, prosím"
"A to je vše? Myslím, že by mi to Mike neodpustil, kdybych vás nechal takhle o hladu. Dostanete ještě tousty a ovoce" No protestovat opravdu nebudu.
Začali jsme si povídat, a já ztratila pojem o čase a Frank zřejmě také, protože kde se vzal, tu se vzal, stál před námi Michael a nevěřícně na nás koukal.
Hned jak jsem si ho všimla, lekla jsem se, skočila ze židle, jako kdyby mě načapal na švestkách, a k dovršení jsem se začala dusit kusem jablka.
Oba dva napřed koukali, pak se rozesmáli. Frank mi podal sklenici vody, abych to zapila.
Takhle trapně už jsem se dlouho necítila.
"Dobré ráno" pozdravil Michael, když se přestal bavit mojí scénkou z domácího videa.
"Nemusíte se mě tak lekat, já nekoušu" ten jeho úsměv by přemluvil i Hitlera aby se dal k mažoretkám.
"Dobré ráno, já jen nevěděla, jestli sem můžu jít"
"Ale to je samozřejmé. Jste můj host."
Abych pravdu řekla, já bych takovouhle návštěvu nechtěla doma ani za nic. Pořád by mi to připomínalo tu nechutnou žalobu.
" Franku, děti už jsou vzhůru a mají hlad, mohli by jsme také dostat něco k jídlu?"
"Ale jistě, nějak jsem se tady dnes pozapomněl" usměje se na mě a už odnáší podnos do jídelny.
Tak nějak nevím co dělat. Asi si sbalím plány a půjdu pracovat k sobě.
Ale dostat se do pokoje můžu pouze přes jídelnu a opravdu se mi nechtělo rušit děti při jídle.
Tak jsem tam stála na chodbě a zírala do mapy. Myslím, že tomu kdo mi ji dal, by měli udělit metál, bez ní bych byla ztracená.
Za dveřmi byly slyšet dětské hlasy a smích. Napadlo mě, že jsou vlastně úplně normální rodina. Tedy v rámci jistých možností. Usmála jsem se pro sebe. Byl to zvláštní pocit, jako by jsem stála mezi dvěma odlišnými světy.
V tom se otevřely dveře a v nich stál Prince.
"Ahoj, právě jsem se po tobě šel podívat. Půjdeš s námi ke stolu?"
" Víš, já vás s tatínkem nechci rušit" to poslední co chci je se zaplést do tohohle kolotoče. Musím zůstat pěkně stranou, udělat svojí práci a vypadnout.
Ale to už stál ve dveřích i Michael s Parice. Tak z toho už se nevyvleču.
"Pokud to nebude vadit vám, tak já a dětmi vaši společnost uvítáme" a zase ten úsměv.
Tak jo dostal mě. Jdu si sednout ke stolu, ale nevím na jaké místo. Prince to vyřešil a posadil si mne vedle sebe, takže jsem seděla naproti Michaelovi. Děti se pustili znovu do jídla a já je pozorovala. Vypadaly tak bezstarostně až jsem jim záviděla.
"Ty nebudeš jíst?"Ptala se Paris.
"Víš, já už jsem měla v kuchyni jablko" neodolala jsem úsměvu a pohledem zabloudila k Michaelovi. Očividně i v něm to stále vyvolávalo veselí. Alespoň, že to všechno bere s humorem. Vůbec nevypadal tak zničeně jako včera.
"Půjdeš se námi dnes podívat na zvířata?" ptá se Prince.
"Ne ne, já musím pracovat, jinak by se Pan Jackson…."Tahle dvě slova vyvolala u všech opět veselí. Měl mě spíš zaměstnat jako klauna, to mi jde úplně samo.
"……teda tatínek by se určitě zlobil."
" Ale ne tatínek se nikdy nezlobí" zavrní Paris a hupne Michaelovi do klína.
"Děti běžte se obléct, ať můžeme jít" Na to oba s křikem vyběhnou.
"Jsou tak šťastní" dívám se za nimi a uvažuji na hlas.
" Ano, dělám co můžu, abych je uchránil před tím vším co se kolem mě děje"
To neznělo už tak pozitivně. Podívala jsem se na něj a chvíli jsme si hleděli do očí.
"Asi bych měla jít" a vstala jsem.
Vypadal tam zase tak osaměle a nešťastně. Byl tajemný a zároveň velmi zranitelný jako dítě. Nevyznala jsem se v něm, jako asi většina lidí v jeho okolí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christine Jackson Christine Jackson | Web | 12. prosince 2012 v 22:54 | Reagovat

Začetla jsem se! Úžasná povídka! ♥ Culím se při ní a ani to málem nevnímám.. Myslím si Jane, že práci sice doděláš, ale jen tak neodejdeš.. Michael s dětmi tě nepustí :D

2 hanylen hanylen | 16. prosince 2012 v 2:10 | Reagovat

[1]:No tedy jestli se Christine culí, já se směju nahlas. Je to báječné a přitom tak reálné. A ty hlášky nemají chybu: Ten jeho úsměv by přemluvil i Hitlera aby se dal k mažoretkám :D Jane si musí v Neverlandu připadat jako ztracená.. jště že má ten plánek aby se trochu orientovala. No určitě se časem už vyzná a vypadá to tak, že Michael i děti si ji oblíbili. Poslední věty, no ty mě dostaly. Je to přesné. :-|

3 amonikam amonikam | 5. ledna 2013 v 21:19 | Reagovat

Chudinka Jane, až mi je jí líto, jak v Neverlandu bloudí a přemýšlí, zda vůbec někam může jít. ale nedivím se jí. PO MĚ BY VYHLÁSILI CELOSVĚTOVÝ PÁTRÁNÍ PÁČ JÁ BYCH SE ZTRATILA  okamžitě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama