Neverland and me č.7

14. prosince 2012 v 15:27 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 7


Probrala jsem se, když se mnou někdo začal hýbat. Otevřela jsem oči a uviděla Michaela jak se snaží dosáhnout přes mne na tlačítko, které blokovalo mé křeslo.
" Promiň, já asi usnula"
" Jo usnula" usmál se.
" Už je ti teplo?" Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem pevně zabalená do teplé voňavé deky, která krásně hřála.
" Ano, děkuji. "Sundala jsem nohy z křesla a uvolnila ono tlačítko. Michael ho šťastně zmáčkl, posunul a cosi dalšího. Bylo to z mého pohledu kouzelné tlačítko.
" Kolik je hodin?" zajímalo by mne, jak dlouho jsem tady spala. Vedle chlápka jehož práci by chtěl vidět celý svět, já chrním. Usmála jsem se té ironii. Pozoroval mne.
Protáhla jsem si nohy a zvedla se.
" Měla bych jít také pracovat, co by tomu asi řekl šéf, že v pracovní době spím." Pokusila jsem se o žert. Věděla jsem, že dnešek je po pracovní stránce stejně mrtvý, ale alespoň to je výmluva jak ho dál neotravovat.
" No myslím, že by ti to jistě odpustil, kdyby viděl jak jsi roztomilá, když spíš" Zahihňal se. Pane Bože, co jsem asi prováděla ze spaní, že ho to tak pobavilo.
" Omlouvám se, vím že to bylo nezdvořilé. Já nevím…" skočil mi do řeči.
" Neomlouvej se, bylo hezké tady nebýt sám."
No pokud mu stačí ke společnosti pouhé dýchání tak musí být osamělejší, než kdokoliv koho jsem kdy poznala.
" Bylo mi potěšením" a opravdu to tak bylo. Poprvé jsem se s ním cítila jako s přítelem. Nic nebylo trapné, ale naopak přirozené.
" Opravdu chceš odejít?" ptal se
" Ne vlastně nechci, je tady hezky. A navíc stejně nevím, kde jsem. Pokud odejdu sama, najdete moji mrtvolu příští týden někde v křoví." Znělo to směšně, ale byla to pravda.
" Tak to nemůžu dopustit, bylo by z toho moc papírování." Zvedl se, nabídl mi znovu křeslo a já se v něm uvelebila.
Myšlenky se mi začaly toulat v dálkách, až se zastavili u tohohle kouzelného domku. Pozorovala jsem střídavě jeho obličej, prsty na knoflících a poslouchala, jak si občas pobrukuje melodii.
Myslím, že v tu chvíli ani on sám neřídil co dělá, vyzařovala z něj energie, soustředění a ještě něco hmatatelně přitažlivého
Zpozoroval, že se na něj dívám, přestal pracovat a vzájemnými pohledy jsme se snažili proniknout do toho druhého. Byla to chvíle, kdy naprosto jistě víte, že tohohle člověka nemáte v životě náhodou a snažíte se zjistit, proč jste zrovna tady, teď a s ním.
Ticho přerušilo hlasité kručení v mém žaludku. Oba jsme mimoděk shlédli k mému břichu a rozesmáli se.
" Jsem dnes opravdu špatný hostitel" odevzdaně se opřel do křesla.
Nevyvracela jsem mu to. Byla jsem mokrá, zmrzlá, hladová, ale navzdory tomu všemu opravdu šťastná
" Pojď, půjdeme se najíst." Podal mi ruku a odváděl mne pryč.

Šli jsme bok po boku po zamlžených pozemcích. Přestalo pršet a slunce se dralo skrze páru stoupající z trávníků. Nikdo nemluvil, jako by jsme oba nechtěli zničit to křehké cosi, co mezi námi vzniklo. Vstoupili jsme do domu a zastavili se u schodiště.
" Musím se jít převléct" zatahala jsem si za triko
" Jistě, nechám ti přinést jídlo do pokoje Ok?"
" Fajn" byla jsem ráda, že budu mít chvilku pro sebe. Musím si srovnat myšlenky a hlavně zjistit co se to tady děje a co se děje se mnou. Vyšla jsem po schodišti a vešla do pokoje.
Vše bylo na svém místě, ale přece bylo najednou všechno jiné. Věděla jsem, co to znamená a byla bezradná.
Dala jsem si předsevzetí, že tohle už se mi nikdy nestane, že nenechám věci dojít tak daleko.
Ale ono si s námi srdce rádo dělá, co chce nebo možná je to naše rozhodnutí si do života vnášet city, o kterých víme, že nás jistojistě zničí.
On byl jako droga, jakmile nebyl po mém boku dostavila se deprese a abstinenční příznaky. Znala jsem ho pár dní a už mne stačil absolutně vtáhnout do svého světa
Nesnášela jsem tyhle stavy, každý je v životě prožil. Je to úžasné když to přijde, ale velice bolestivé, když vám to někdo vezme.
Ale když víte, že další taková rána Vás srazí tak tvrdě, že už nebudete mít sílu se zvednout, je to ta největší katastrofa, je to sebedestrukce, kterou provádíte sami na sobě.
Je to jako přicházet o rozum a vědět o tom. A já právě propadla šílenství.
Má mysl produkovala jen jedinou myšlenku pryč, pryč, pryč…

Někdo mi přinesl jídlo, na stole bylo krásně prostřeno. Jedla jsem a ani nevnímala chutě, byl to jen instinkt mého těla. Duše se toulala daleko, u sálu se zrcadli a u jeho mokrých otisků bot na podlaze.
Položila jsem příbor a z baru vytáhla křišťálovou karafu se zlatohnědou tekutinou. Nalila jsem si sklenku, posadila se k počítači a začala pracovat. Byl to způsob jak zaměstnat mysl, naplnit život a umrtvit to uvnitř co mělo být již zapomenuto.
Probrala jsem se uprostřed nějakého seznamu z policejní prohlídky Neverlandu z předchozího procesu. Někdo klepal na dveře. Počkala jsem, jestli se bude klepání opakovat, ale musel odejít. Bylo 7 hodin ráno.
Zvedla jsem se, provedla hygienu a úpravu zevnějšku jako to jen šlo. Dnes jsem měla provést pohovory se zaměstnanci, byla to zpravidla nudná práce stále dokola se opakujících otázek, které jen málo kdy přinesly něco nového.
Popadla jsem seznam, blok a vyšla na chodbu, tedy spíše upadla na chodbu. Před mými dveřmi ležel stříbrný tácek plný obálek a na vrcholu leželo mé cd s Prokfievem, které se mi samozřejmě povedlo rozšlápnout. Zaklela jsem a zvedla se z podlahy.
Cd jsem vhodila za dveře do koše, zvedla tácek a probrala poštu. Trochu mi vrtalo hlavou, jak se sem moje pošta dostala.
Většinou to byly pracovní záležitosti, ale uprostřed ležely dvě obálky pomalované barevnými pastelkami. Otevřela jsem obálky a vyndala obrázky od Prince a Paris. Byly chytře namalovány křídou, takže jsem po chvíli vypadala, jako bych je kreslila sama.
Na prvním byli myslím indiáni tančící kolem čehosi, co jsem nepoznala a na druhém byl slon a čtyři postavy dvě velké, dvě malé.
Alarm v mé hlavě začal slabě pískat na poplach. Nechala jsem ho pískat, založila obrázky zpět do obálek a s dopisy pod paží vyšla z domu. Zamířila jsem k údržbářům a uklízečkám, pak ošetřovatelé u všech to probíhalo stejně.
Otázky-Jak probíhají návštěvy dětí, co dělají, kde spí, co dělá Michael, kde spí, co jí, jak dlouho jsou zde…bla bla bla
Do pokoje jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, asi k mému stavu také přispěla probdělá noc. Hodila jsem papíry na podlahu a svalila se na postel. Luxus spaní jsem si však nechtěla dovolit. Osprchovala jsem se, nalila si druhou sklenku Whisky a začala zpracovávat dnešní práci. Když jsem skončila byly 3 hodiny ráno.
Usnula jsem oblečená a v botách.

Probral mne křik a vlnění postele. Než jsem stačila zaregistrovat, kde jsem a proč tu jsem dopadlo na mne cosi jako pytel brambor.
" Sakra" zařvala jsem. Zvedla jsem a hledala zdroj toho útoku.
Do pokoje vběhl Michael, měl na hlavě cosi jako indiánskou čelenku a šmouhy na tvářích.
" Ne ne ne. Sem ne" snažil se ze mě sundat svíjejícího se Prince.
" Co to.." vypadlo ze mě.
" Ale ona to pochopila je už oblečená. Jsi náš zajatec. Napsal jsem jí to včera do dopisu víš?"
Zírala jsem na Michaela pak na hodiny, které ukazovaly půl 7 a pak na Prince, který mi právě začal svazovat ruce provazem.
Právě se vysvětlil původ toho alarmu ze včerejšího rána. Na druhé straně jeho obrázku byly nějaké čmáranice, které jsem rozmazala, a nešly pak přečíst.
" Náčelníku, přivádím ti bledou tvář" Princ před Michaelem hrdě vystrčil prsa a udělal něco jako pozdrav. Současně taky škubl za provaz a donutil mne vsát.
" Výborně Malý sokole. Odveď zajatce do tábora." Michael udělal taky pozdrav a rozkázal postupovat ze dveří.
No to snad nemyslí vážně.
Když jsem kolem něj procházela, procedila jsem mezi zuby " Náčelník Jo?"
Opět jsem litovala, že můj pohled nedokáže vraždit.
Byla jsem rozespalá, rozcuchaná, špinavá a táhla ze mě whisky. Když se to tak vezme tak bych do westernu vlastně celkem pasovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka.. :) Lucka.. :) | Web | 14. prosince 2012 v 15:38 | Reagovat

Ahoj.. :) Právě probíhá soutěž a super ceny. Každý si může vybrat vánoční dárky, které by chtěl a pak je může vyhrát i já mám par dárků vybraných, a tak bych tě chtěla poprosit, jestli by si hlasovala pro můj dopis Ježíškovi! :) Zde - http://www.sportisimo.cz/vanoce/dopis-jeziskovi/?dopis=1198
Stačí sjet dolů a dát v modrém rámečku "Hlasovat" poté co na to klikneš se můžeš soutěže zúčastnit i ty! :) Moc ti Děkuji a přeji hezké vánoce! :)

2 Christine Jackson Christine Jackson | Web | 14. prosince 2012 v 16:34 | Reagovat

AAhahaahaaaa :D Perfektní díl! :D Michael jako Indián a Prince Malý sokol! Musím se smát.. Úplně to všechno vidím... A Jane už se začíná pomalu zamilovávat... Pryč, pryč, pryč jen tak nepůjdeš, Jane :)... Ale s tou whisky opatrně :D... Moc se těším na pokračování :) ♥

3 hanylen hanylen | 16. ledna 2013 v 0:37 | Reagovat

Jééé, už je to tady zase. Já se smíchy neudržím. Ale ještě jedno takové ráno a Jane nebude vědět čí je :D. Teda ale bnechat se zajmout Mikem... jsem zvědavá jaké mučeníčko naší zajatkyni čeká. :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama