Neverland and me č.8

15. prosince 2012 v 17:23 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 8


Cestu jsem moc nevnímala, protože jsem stále napůl spala, ale zřetelně jsem vnímala, jak mne Michael několikrát chytnul a jemně mne směroval, abych do ničeho nevrazila.
Prince si mne opravdu vedl jako pohanskou oběť a mně se vybavil jeho obrázek. To uprostřed jsem měla být zřejmě já a asi budu obětována.
Došli jsme někam a zastavili se. Otevřela jsem oči, které se mi cestou sami zavírali.
Byli jsme v dětském pokoji, Paris právě vylézala z něčeho, co mělo být asi Týpí. Všude kolem se válely hračky, pastelky a jak jsem zjistila i sušenky, protože jsem právě jednu rozšlápla.
" Co uděláme s obětí Velký náčelníku?"
To by mě taky zajímalo. Zase si mě prohlédl od hlavy k patě. Hanbou jsem se za svůj zevnějšek propadala.
" Přivažte zajatce k totemu" rozkázal a šibalsky se zaculil.
Neměla jsem sílu odporovat. Místo totemu používali starou pomalovanou židli. Posadili mne a přivázali.
" Hádám, že na kauci mne asi nepropustíte?" zkusila jsem nabídnout úplatek
" Malý sokole, svolávám kmenovou poradu" všichni zalezli do Týpí
Fajn, tak mému utrpení asi nebude jen tak konec. Jsem zvědavá, co zase ti tři vymyslí, určitě ne nic dobrého.
Natáhla jsem si nohy, hlavu položila na opěradlo a čekala na ortel. Jeden po druhém vyšli ze stanu.
" Velká rada rozhodla" Michael se tvářil jako by to opravdu myslel vážně.
Mě ovšem nálada na hraní přešla už před notnou chvílí. Doufala jsem, že to z mého pohledu pochopí a ukončí tuhle kravinu dříve, něž ve mně bouchnou saze. Pokud jsem totiž nevyspalá a nenajedená jsem dosti často nepříčetná a jeden záchvat byl právě na cestě.
Myslím, že to pochopil. Když mi totiž Parise hodila do klína pomeranč jako poslední večeři, popadl oba dva za ruku a rozkázal, že budeme pokračovat s popravou po snídani.
Chůva odvedla děti do jídelny.
Stoupl si přede mne a zjevně si užíval moji bezradnou situaci.
" Co se děje? Nevypadáš zrovna nejlíp." Konečně mě začal rozvazovat.
" Moc práce, málo spánku a asi mě ještě ke všemu čeká poprava."
Jediné co jsem chtěla, bylo zvednout se a upadnout na 8 hodin do postele a do komatu, když bůh dá.
" Na tohle se tě neptám." Sedl si přede mne na zem.
" Ale já nemám jinou odpověď. Musím jít" Zvedla jsem se, on také. Vykročila jsem ke dveřím, byl rychlejší a zatarasil mi cestu.
Naše pohledy se opět zasekly jeden do druhého. Nechápala jsem nebo spíš jsem nechtěla chápat, co svojí otázkou myslí.
" Neviděl jsem tě dva dny." Řekl to jako výčitku
" Pracovala jsem, kvůli tomu jsem tady. Prosím nech mne odejít." Nechtěla jsem se vracet k tomu bláznivému ránu.
" Proč se tak bráníš?" další otázka jak pro Šehrezádu. Byl zatraceně klidný, jako by do mě viděl a jen chtěl slyšet to, co už vlastně věděl.
" Prosím, tohle mi nedělej" Odstrčila jsem ho a vyběhla do pokoje.

Zamkla jsem dveře, skopla boty a zabořila se do přikrývek. Slzy se mi koulely po tvářích. Trefil se přesně tam, kam chtěl a otevřel staré rány, které měly zůstat navždy jen vzpomínkou.
Jednou mi jeden přítel řekl, že se do téhle doby nehodím. Neumím milovat jinak než odevzdat vše co je uvnitř mě a nenechám si nic pro sebe. Ale tahle doba a lidé v ní milují jinak. Využijí vás, namluví cosi o lásce, ale pravda v tom není. Když si myslí, že naleznou něco jiného, lepšího opustí a zapomenou rychleji než na den staré noviny.
Byla jsem tvrdá, postavila jsem si kolem sebe zeď, abych chránila to zranitelné uvnitř.
Byl to obranný mechanismus, někdy až příliš dobrý. Naučila jsem se nikomu nevěřit, mít jen sama sebe a nikoho nepotřebovat.
A on tohle všechno věděl. Rozhodl se zbořit tu zeď, ale já na to nebyla připravená.
Stálo přede mnou rozhodnutí, buď mu to dovolím a opět dám všanc všechno, co jsem nebo ho odstraním ze svého života jedním rychlým chirurgickým řezem.
Naštěstí mne od rozhodnutí oddělil spánek.

Probudila jsem se a podle pohledu z okna zhodnotila, že je již odpoledne. Mé tělo protestovalo proti jakémukoliv pohybu. Hlava mne bolela jako střep.
Napustila jsem si vanu plnou bublinek a ponořila se. Rozhodnutí, ke kterému jsem před spaním dospěla, jsem nechala bohu, aby ho za mne vyřešil.
Oblékla jsem si bílé triko s dlouhým rukávem, béžové volné kalhoty a tenisky a vlasy jsem si svázala do uzlu. Pracovat už jsem dnes stejně nemohla, tak jsem vyrazila za Frankem, zjistit zda by se nedalo něco udělat s mým kroutícím se žaludkem.
Otevřela jsem dveře a vrazila do Michaela. Ten chlap mne nepřestane trápit. Ale na druhou stranu mi možná bůh dává odpověď na můj problém….kdo ví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christine Jackson Christine Jackson | 17. prosince 2012 v 11:54 | Reagovat

Obětování Jane. Tak to mě pobavilo :D Ááá, Mike poznává, že se mu vyhýbá, že se brání.. Snad nebude moc bránit citům.. ♥

2 hanylen hanylen | E-mail | 25. ledna 2013 v 1:34 | Reagovat

To je dokonalý! Jane u mučednického kůlu a s nervama na pochodu. Tohle úplně vidím!!! :D  :-D Mike určitě navedl Paris i Prince, aby ji zajali. Jane si nechce pustit lásku do srdce, ale ona nakonec přece před rozumem zvítězí ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama