Leden 2013

Neverland and me č.19

30. ledna 2013 v 14:40 | Jane |  Neverland and me
Kapitola 19

Vím že ten poslední díl nebyl nic moc, tenhle taky není zrovna můj nejlepší výkon, ale mám málo času a psychických sil mi ubývá. Tak se na mně nezlobte.
---------------------------------------------------------------------------


Sedla jsem si do pohodlného křesla a rekapitulovala jeho poslední slova. Vrátím se pro tebe…to znělo jako bych umírala pod sutinami a on šel hledat pomoc. Bože stává se tady z toho laciný sitcom. Měla jsem hlavu těžkou jako pytel cementu. Venku jsem zaslechla startovat motor. To už se Michael konečně uráčil odjet. Musím přiznat, že se mi ulevilo, i když jsem dobře věděla, že se ještě dočkám pokračování tohohle hororu.
Dveře se otevřely, stál v nich asi sto kilový mladík.
"Ahoj, já jsem Peter a Michael chtěl abych tady s tebou zůstal."
"Ahoj, ano vím o tom a děkuji ti."
"Kdy asi přijedou?"
" Tak to nevím mohou to být hodiny nebo taky dny."
"Ok, tak až se objeví tak se sejdeme u hlavního vchodu."
"Jasně budu tam" Odešel a nechal mne o samotě.
Zvedla jsem se a šla do kuchyně za Frankem. Sedla jsem si na barovou stoličku ke kuchyňského pultu a pozorovala ho jak pracuje. Ani jeden z nás nepromluvil. Po chviličce odložil vařečku a sedl si naproti mně. Zaklonila jsem hlavu a s povzdechem přiznala.
"Měl jsi pravdu."
"Já vím."
"Tak mi ty malá vědmo poraď jak z toho ven."
"No otázka je spíš taková jestli se ti z toho ven vlastně chce?"
Koukala jsem se na něj s otevřenou pusou. Měl opět pravdu.
"Jen mne ten stres a celá tahle situace vyčerpávají a do toho se objeví tohle něco, co nejsem schopná kontrolovat. Mělo by to být jinak, úplně jinak."
"Je pravda, že to asi ani jeden z vás nemá zrovna lehký, ale mění to něco na podstatě toho co se mezi vámi děje? Bylo by to v jiné situaci o tolik snazší?"
"Proč děláš kuchaře? Jsi rozený psycholog." Jen se zasmál, pleskl mi na kus dortu šlehačku, přistrčil ho ke mně a jako malé dítě mne poslal do pokoje.
Snědla jsem ho než jsem došla nahoru. Převlékla jsem se do něčeho, v čem jsem nejméně připomínala ženu, abych se již předem vyhnula šerifovu oplzlému zraku. Takže dlouhou modrou sukni a bílý rolák. Vlasy jsem si ulízla do culíku, a když jsem se podívala do zrcadla opravdu jsem měla ke krásce daleko. Vzala jsem talířek od šlehačky, přidala ho na podnos od snídaně a vydala se opět do kuchyně. Položila jsem podnos a začala z něj vyndávat talířky a hrnečky na pult. Když mě uviděl, zastavil se v půlce pohybu a chvilinku asi neměl slov. Předběhla jsem ho a začala vysvětlovat, proč jsem vystrojená jako hastroš.
" No myslím, že to že jsi ženská jen rolákem nezakryješ. Dokut bude vidět, že máš druhotné pohlavní znaky tak jsi v průšvihu. Mám tu někde Mikovo sako počkej." Začal se přehrabovat ve skříni a vytáhl z ní černé sako se žlutou podšívkou. V tu chvíli vešel do kuchyně Peter a oznámil mi, že už je policie na cestě. Frank na mě navlékl sako. Bylo mi hrozně velké, vycpávky mi zvětšovaly ramena o deset centimetrů na každé straně a v rukávech mi nebyly vidět ruce. Demonstrativně jsem je tedy zvedla, abych upozornila na tenhle menší nedostatek. Peter mi ohrnul rukáv na levé ruce a Frank na druhé.
" Rozpusť si vlasy." Nařídili mi.
Poslechla jsem, Peter mi je rozcuchal a gumičkou z nich udělal nevzhledný uzel. Podívali se na sebe a očividně byly spokojeni se svým výtvorem a já už zase tak spokojená nebyla.
" Ještě že neděláte módní poradce. Ale na druhou stranu kdyby mě tohle napadlo dřív, nebyl by Peter možná vůbec třeba." Venku zaskřípaly brzdy. Bylo půl třetí.
"Tak konec fintění pánové jdeme pracovat." Rozběhla jsem se domem k příjezdové cestě.
Musím říct, že šerif byl muž činu, prošel kolem mě, ani se na mě nepodíval a vrazil mi do ruky soudní příkaz. Věděla jsem, že ho nemusím ani číst. Peter mi stál za zády a byl připraven bránit moji čest, což ale vzhledem k mému vzhledu nebylo až tak nutné i když jeden z jeho mužů mě očividně poznal.
Z počátku jsem chodila za šerifem a přihlížela jeho drancování, ale neměla jsem tak silný žaludek. Pak už jsme jen s Petrem seděli na schodech proti hlavnímu vchodu a modlili se, aby už byl tomuhle peklu konec. Celý zásah trval zhruba 15 hodin. Donutila jsem šerifa aby mi předal seznam zabavených předmětů, kroutil se jak žížala ale nakonec mi ho dal. Odjeli taky vyčerpáni ale spokojeni na rozdíl od nás.
Sešli jsme se v kuchyni absolutně vyčerpáni jak fyzicky tak psychicky. Bylo osm hodin ráno.
" Franku, nalij mi prosím něco co by otupilo tuhle hrůzu." Sundala jsem si sako a rozpustila vlasy.
Peter dopadl vedle mě na židli k jídelnímu stolu. A záhy po něm zacinkaly na stole tři sklenice s ledem a zlatou tekutinou. Nikdo nemluvil a ani jsme si nepřiťukli, pili jsme z nutnosti.
Frank se začal vrtět a usmál se. Bylo mi divné, že má sílu ještě se hýbat, protože moje sklenice vážila asi 15 kilogramů a zvednout ji vyžadovalo neuvěřitelné úsilí.
Navíc ho dost rozčílilo, když mu jeden z drancovatelů začal otvírat nádoby s moukou a jinými potravinami asi v domnění že tam bude ukrytý film s dětskou pornografií tak jeho úsměv nebyl zrovna na místě. Možná už mu přeskočilo, vůbec bych se mu nedivila, prohlíželi mu totiž taky pánve.
Peter vedle mě už si hlavu opíral o stůl, musel na nás být strašný pohled. Dopila jsem obsah sklenky jedním douškem a rozhodla se jít vyspat.
"Pánové, děkuji za spolupráci ale měli by jsme se jít všichni vyspat. Není tady někde výtah?"
" Ne to není, budeš muset po svých."
"Co kdybych si ustlala tady?" A moje čelo břinklo vedle toho Petrova o desku stolu.
" Já doufal, že si zvolíš pohodlnější a hlavně soukromější místo." Mám asi slyšiny, zdálo se mi jako by mluvil Michael, ale ten má být pěkně daleko se svými dětmi.
" Začínám mít halucinace, budu tu cestu muset risknout. Dobrou noc pánové."
Oba dva něco zamručeli, asi ani nevnímali co jim říkám. Zvedla jsem se a vydala přes obývací pokoj ke schodům. Nakonec jsem tam vyšplhala, rozrazila jsem dveře a svalila se na postel. Pak ale zvítězil duch moderní doby a hygienické návyky a já musela do sprchy. Se zavřenýma očima jsem se v županu motala po pokoji s nádhernou vyhlídkou na měkkou postel. O něco jsem zakopla, to něco zaskučelo bolestí. Prudce jsem otevřela oči a několikrát zamrkala. Na posteli seděl Michael se shrbenými rameny a masíroval si palec v mokasíně, který jsem mu nakopla. Dloubla jsem do něj abych se ujistila, že je opravdový a opravdu byl.
"Co tady proboha děláš?"
"No myslel jsem že, tě překvapím a možná si promluvíme. Ale potom co jsem si prošel svůj domov nebo tedy to co z něj zbylo, mi nějak není do řeči. Nemám ani kde spát, moje ložnice je naprosto zdevastovaná, dokonce rozřezali jeden polštář."
Sedla jsem si vedle něj na postel.
"Já vím, říkala jsem ti že to nebude pěkné, neměl jsi se vracet."
Složil si hlavu do dlaní. Bylo mi ho líto, objala jsem ho kolem ramen. Otočil se ke mně a v rámci možností se mi schoulil do náruče.
"Spal jsi dnes v noci?"
"Já ani nevím, jsem stále vyčerpaný."
"To jsme na tom stejně, co kdybys ses vyspal tady a já si lehnu na pohovku je celkem pohodlná."
"To bych nebyl gentleman."
" Michaeli, tady nejde o etiketu ale o přežití, protože pokud si do pěti minut nelehnu kamkoliv, svalím se tady jak jsem a nic už mě neprobudí."
Podíval se na mě a zhodnotil můj stav kritickým okem.
" Ta postel je dost velká pro oba už jsme to přece vyzkoušeli."
" Opravdu se ti chce riskovat další čelní srážku?" nebyla jsem si jistá jestli ji chci riskovat já, ale byla jsem tak vyčerpaná, že mi to bylo v tu chvíli jedno. Odvalila jsem se na druhou stranu postele a přetáhla přes sebe přikrývku. Ještě jsem zaslechla jak Michael na opačné straně skopává boty a postel se pod jeho vahou zhoupla.
"Jsem rád, že jsem tady." Zašeptal a přitáhl si mě k sobě, pevně mě objal kolem pasu a druhou rukou mi pročísl vlasy a obličej přitiskl na moji šíji. Co se dělo dál nevím, protože vyčerpání mě sebou stáhlo do podivných snů plných blikajících majáčků a nechutných tlusťochů.

Neverland and me č.18

28. ledna 2013 v 17:48 | Jane |  Neverland and me
Kapitola18


Do pokoje přišel Frank s podnosem se snídaní. Postavil ho na stůl a sedl si.
" Michael mě poslal s proviantem."
" Díky mám hlad jako vlk."
" Vypadáš vyčerpaně."
" Taky se tak cítím a to ještě dnešní den zdaleka nekončí."
" Můžu ti nějak pomoci?"
" Vlastně ano, řekni prosím personálu ať ty policajty vpustí všude kam budou chtít a nedělají potíže."
" Vrátí se?"
" Na to vezmi jed. Už se Michael balí?"
"Myslím že ano, už má objednaného řidiče na poledne."
" Fajn, konečně začal poslouchat."
" Ty tady zůstaneš?"
" Jistě takové divadlo si nemůžu nechat ujít."
" Kdybys cokoliv potřebovala tak přijď. Musím jít pracovat."
Když jsem snědla všechno co mi bylo přineseno, mimochodem bylo toho tak pro tři lidi, ale s tím jsem si hravě poradila, bylo tři čtvrtě na dvanáct.
Sebrala jsem kufr s věcmi a vydala se hledat Michaela. Pod schody čekal hlouček černých sak.
"Prosím vás, kde je pan Jackson?"
"Je v knihovně." Tak jsem se vydala do knihovny za těch pár dní už jsem se tady celkem slušně zorientovala. Zaklepala jsem na dveře ,abych ho nevyrušila.
" Ano"
" Neruším? Mám tady ty věci pro strýce." Ukázala jsem na kufr. Stál před knihovnou a lehce rukou přejížděl hřbety knih.
"Jistě předám mu to."
"Jak to zvládáš?" došla jsem ke křeslu, odložila na něj kufr a sedla si na opěradlo.
"Jsem jako na horské dráze. A to se mi kdysi ty prudké sešupy líbily."
"Neměj strach, všechno bude dobré. Až se vrátíš tak už tvoji lidé všechno uklidí."
Nic neříkal. Ozvalo se klepání a mezi dveřmi se objevil jeden z ochranky.
" Miku měli by jsme jet abychom tam byli v čas."
" Ano, už jdu."
Zvedla jsem se a podala mu kufr do ruky. Naše dlaně se setkaly a kufr upadl na zem. Mým tělem projela elektrická vlna.
" Budeš tady až se vrátím?"
" Nejspíš ne." Rozhodla jsem se jednat na rovinu, strýc mi přikázal, abych se co nejrychleji vrátila do práce. Mám tady jen zdokumentovat řádění policie a vrátit se do města.
" Nechám tady s tebou Steva, aby tě hlídal, nesnesl bych, kdyby ti ten šerif ublížil."
" Díky, budu klidnější když budu mít za zády horu svalů. Loučil ses s knihami?"
" Ano bojím se, že už tohle místo nebude vypadat jako dřív až se vrátím."
" Pokusím se vyjednat aby knihovnu nechali na pokoji, pokud ti to udělá radost." Přešla jsem k policím plných nádherných kožených vazeb.
" Největší radost bys mi udělala, kdybys odjela se mnou." Rukama se opřel o knihovnu a uvěznil mě mezi policemi a jeho tělem.
" Moc dobře víš, že to nejde. Měl bys odjet ti lidé venku na tebe čekají." Opřela jsem se do něj celou vahou, ale nepodařilo se mi s ním pohnout ani o centimetr.
"Pusť mne prosím, nechci aby nás tady někdo přistihl."
" A co když to chci já, už se nechci schovávat a dělat že jsi mi lhostejná."
" Opravdu si myslíš, že tohle je nejlepší doba na to začít si nějakou aférku?
Možná ti teď připadám úžasná, ale to může být tím, že se pokouším zachránit ten tvůj dokonalej zadek. Až tenhle cirkus skončí, vrátíš se ke svému životu na výsluní, plného dokonalých modelek, zpěvaček a jiných hvězdiček. A já budu řadit spisy v zaprášeném skladu."
" Co si o mě vlastně myslíš?" zvýšil na mě hlas. Ve dveřích se objevil znovu ten chlápek.
" Je všechno v pořádku? "
" Ne není." Zakřičel Michael a nespustil při tom oči z mé tváře.
" Musíme odjet."
" Odjedu až budu chtít. Nech nás o samotě." Zmizel tak rychle jako se objevil a Michael opět zaměřil plnou pozornost na mě.
"Plíce máš teda opravdu v pořádku." Zvonilo mi z toho řevu v uších. Snažila jsem se jeho vztek zmírnit.
"Odpověz mi, co si myslíš, že jsem to za zrůdu."
" Jsi chlap a ti to tak dělají, alespoň pokud jde o mě." Byla jsem unavená neměla jsem náladu rozebírat sviňárny z mé minulosti.
" Jsem unavená, nech mě odejít a ty už by jsi měl být také někde jinde."
"Ne, neodejde ani jeden z nás." Takže jsme tam stáli, koukali na sebe a čekali, kdo vyštěkne jako první. Naklonil se mi k uchu, ale nedotýkal se mě.
"Opravdu věříš, že bych ti byl schopný ublížit?" cítila jsem jeho dech na krku.
"Já nevím, jen nechci být u toho až se to stane." Tohle napětí mě ničilo, pokusila jsem se sehnout a proklouznout pod jeho rukou pryč, ale zablokoval mi únikovou cestu kolenem. Sesunula jsem se na zem a zničeně pronesla ke svému vězniteli.
" Proč tohle děláš?" Sedl si ke mně
" Protože tě miluju a vím, že ty ke mně taky něco cítíš a nechci tuhle šanci promarnit, kvůli hlouposti." Chytil mne pod paží a zvedl na nohy.
"Tak co chceš tedy dělat, budeme tady stát a až přijde šerif tak mu předvedeme scénu z romantického filmu, on zjihne, zamáčkne si slzu a popřeje ti všechno nejlepší do budoucího života?"
"Nikdy jsem nezažil něco takového, vždycky jsem měl možnost se ženám dvořit, zvát je na večeře a kupovat jim dárky a ukázat jim jak je miluji."
"Pokud si myslíš, že láska se dá měřit podle počtu snědených humrů a ryzosti diamatů tak se stejně nemáme o čem bavit"
"Máš pravdu, že teď asi není vhodná doba na takové rozhovory. Ale vrátím se pro tebe, to ti slibuji."
" Sliby pro mne mají stejnou váhu jako ty diamanty." Otočil se, popadl kufr ze země a prásknul za sebou dveřmi.

Neverland and me č.17

19. ledna 2013 v 22:11 | Jane |  Neverland and me
Neverland 17

Tak jsem se pochlapila a vyplodila dnes dna díly. Tak snad se vám budou líbit.
Moc vám děkuji za úžasné komentáře, pokaždé když otevřu email tak mne nejvíc potěší zprávičky od vás, takže moc moc děkuji zlata moje...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Šla jsem po ulici, všude bylo plno lidí, najednou jsem uslyšela skřípot kol, ucítila náraz a pak se propadla do tmy. Probudila jsem se s výkřikem, otevřela jsem oči a u své postele spatřila stát muže, vykřikla jsem znovu a on taky. Když jsme se oba vzpamatovali a přestali na sebe vzájemně řvát, muž promluvil.
" Omlouvám se, že jsem vás vylekal, ale musíte jít dolů, jede sem policie."
Byl to ten pohřební komorník, kterého jsem potkala první den.
" Cože? Policie?"
" Ano prý mají povolení k domovní prohlídce. Ochranka už je vpustila do objektu."
" Kruci." Vymrštila jsem se z postele, navlékla jsem si župan a vyběhla za komorníkem na chodbu. Schody jsme brali po dvou. Hlava mi pomalu a neochotně vstřebávala informace.
Komorník se zastavil u dveří a já s ním.
" Prosím vás, v žádném případě nesmí vidět Michaela. Ať ho ochranka dostane odtud pryč, já se pokusím dostat pryč šerifa." Jen přikývl a odběhl.
Na zápraží stáli dva muži z ochranky a vypadali nervózně.
Bosa jsem vyběhla na příjezdovou cestu. Byla jsem oblečena jen v lehkém županu a růžové noční košilce, která mi sahala do půli stehen. Opravdu vhodné na setkání s místním šerifem.
To už se v dálce blížila tři auta s blikajícími majáčky. Když zastavila, vyvalila se z nich horda policistů tvářících se jako sedm statečných v čele s neuvěřitelně tlustým šerifem s úšklebkem na masitých rtech. Polkla jsem a postavila se před něj. Zbytek chlapíků se opíral o auta a čekal jaká podívaná se jim naskytne. Šerif došel těsně ke mně.
"Dobrej slečinko. Takový uvítání se jen tak nevidí. Jackson si tady doopravdy umí užívat."
Při jeho nechutných slovech se mi do žil vlil adrenalin.
" Dobrý den šerife. Jmenuji se Jane Swan a jsem právní zástupce pana Jacksona. Mohu vědět čemu vděčíme za vaši návštěvu?"
" Ale koťátko. Co tak formálně." Olízl si rty a mě se chtělo zvracet, navenek jsem však zachovala kamennou tvář. Udělal dva kroky ke mně a skoro se mě dotýkal svým obrovitým břichem. Kdyby udělal ten sebemenší pohyb tak by mě tím břichem šťouchnul a já bych přistála na zadku na dlažbě.
"Chci vědět, proč jste tady." Odsekávala jsem důrazně ale klidně slabiky.
" Tony." Lusknul prsty na jednoho z idiotů u auta. Ten se poslušně odlepil od kapoty a šoural se k nám. Podal svému bossovi nějaký papír. Ten ho políbil, usmál se na mě jako masový vrah a podal mi ho. Kdybych mohla tak bych se obrátila a s křikem utekla, ale nešlo. Odvážně jsem tedy otevřela list. Bylo to nařízení k domovní prohlídce podepsané státním návladním. Podpis soudce chyběl a to bylo mé vítězství. Protože se řízení již přesunulo do soudní fáze, mohl o domovní prohlídce rozhodnout pouze soudce. Ten papír byl naprosto bezcenný a pokud by se policisté pokusili prohlídku provést bylo by to protizákonné vniknutí. Usmála jsem se svému malému vítězství.
" Je mi líto šerife, ale budu vás muset požádat, aby jste opustil pozemky pana Jacksona. Tento dokument je neplatný, a pokud uděláte ještě krok, půjdu rovnou za soudcem a jediné místo kde budete příště šéfovat budě školní přechod." Políbila jsem ten papír po jeho vzoru.
" Tenhle papírek si ponechám jako malý důkaz, pokud dovolíte."
Během mého monologu rudnul ten muž jako naštvaný krocan. Když jsem skončila, měla jsem obavu, že buď vybuchne nebo dostane infarkt. Až pozdě jsem si uvědomila, že ponížit ho před jeho poddanými by se mi nemuselo vyplatit. Díky bohu se otočil, pokynul ostatním, všichni nasedli do aut a odjeli.
Srdce mi bušilo a dlaně se mi potily. Přistoupil ke mně jeden z ochranky.
" Jste v pořádku. To co jste udělala, bylo odvážné, i já jsem z něj měl respekt."
" Mezi odvahou a hloupostí je jen tenká hranice, doufejme, že jsem ji nepřekročila. Kde je Michael, potřebuji s ním okamžitě mluvit." Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Někdo celou tu věc odstartoval a každá minuta byla drahá a protože šerif tady bude do 24 hodin zpět s povolením od soudce a bude pěkně naštvaný. Michael musí okamžitě odjet. Vyběhal jsem do pokoje a popadla telefon. Musím zavolat strýci, že se věci začaly hýbat. Musím mu poslat moji práci, která se postupem času ukázala mnohem užitečnější, než jsem si původně myslela. Když jsem totiž srovnala výpovědi personálu s tím, co tvrdila matka a otec chlapce, vyšly na světlo velmi zajímavé skutečnosti.
Dotelefonovala jsem se strýcem a musela si sednout, nohy se mi třásly.
" Jsi ta nejodvážnější a zřejmě nejbláznivější ženská jakou jsem kdy poznal. Měl jsem chuť tomu ho uhodit a to jsem mírumilovný člověk." Stál opět na svém místě u stěny.
" To nebyla odvaha, jen práce. Pokud bych se měla bát každého omezence, už nikdy nevyjdu na ulici."
" Jane, mrzí mě ten včerejšek. Můj otec… nemohl jsem přijít."
" Na řeči není čas. Musíš si sbalit a ihned odjet. Dám ti všechny mé poznámky a práci a měl by ses co nejdřív sejít se strýcem. On ti k tomuhle všemu řekne víc."
" Já se nechci bavit o tomhle, ale o nás." Přistoupila jsem k němu.
" Měl by sis uvědomit, že za pár hodin tady ti hoši budou zpět a to už je budeš muset pustit dovnitř. A věř mi, že to co ti s tímhle domečkem provedou, se ti nebude líbit. Seber se a odjeď, dokud je čas."
Chytil mě a vášnivě políbil. Choval se jako dítě co nechce dělat domácí úkol. Snažila jsem se ještě něco říci, ale nenechal mne. Má slova zanikala v jeho polibcích. I přes můj vzdor, zvíře a chtíč uvnitř mne zvítězili, mozek byl opojen přívalem hormonů a mé tělo se poddalo jeho vášni. Rozvázal mi pásek od županu a lehká látka mi sklouzla k nohám. Dlaněmi objal můj pas, nadzvedl mne a opřel mě o stěnu. Jednou rukou jsem mu prohrábla vlasy a druhou mu sjela po zádech až na pevný zadek, který obepínaly kalhoty. Pevně jsem přitiskla své tělo k tomu jeho. Zaklonil hlavu a slastně zasténal.
" Co mi to děláš?"
" To co chceš" lehce se zasmál a pokračoval v polibcích směřujících k mému výstřihu. Teď jsem pro změnu sténala já, když mi jeho dlaň sevřela ňadro, které zakrývala jen slaboučká látka košilky. V tom se na chodbě ozvaly kroky. Rychle jsem popadla župan, přehodila ho přes sebe a dosedla na židli na druhé straně místnosti právě ve chvíli, když se do místnosti přivalil pan Jackson starší. Přitáhla jsem si župan těsněji k tělu a postavila se.
" Co tu k sakru děláš, co hodláš teď jako udělat s těma policajtama?"
"Josephe, tohle je Jane Swan zástupce mého advokáta."
Změřil si mě od hlavy k patě, otočil se a beze slova odešel. Michael vyběhl za ním.
Naházela jsem všechny papíry do kufru spolu s kopiemi všech souborů z počítače. Nemohla jsem riskovat, že se šerif dostane k mým souborům. Vymazala jsem paměť počítače a mezi tím se oblékla. Vzala jsem si jeansy a bílou košili. Sesula jsem se na pohovku naprosto vyčerpaná. Vzpomněla jsem si na doktora, jak mne nabádal abych se nepřepínala. Jo život je prostě někdy sranda.

Neverland and me č.16

19. ledna 2013 v 19:03 | Jane |  Neverland and me
Neverland


Ležela jsem v posteli a hlavou se mi honily myšlenky. Frank mi nasadil brouka do hlavy a ten tam spokojeně hryzal můj klid. Rozhodla jsem se zahnat ho jediným způsobem, který znám a vzala jsem si počítač a mé místy chaotické poznámky. Pustila jsem se do zpracování, ale toho brouka jsem tím vyhnala tak spolehlivě, že jsem se probrala a po celém monitoru se táhly popsané řádky s písmenem Z. Věřte, že ta ironie mi neušla. Snažila jsem se zlikvidovat tu pohromu, bylo toho celkem 50 stran. Tolik textu jsem za tak krátkou dobu ještě nenapsala.
Do pokoje vrazil Michael jako velká voda. Věděla jsem podle jeho výrazu, že jsem spáchala minimálně mezinárodní zločin. Beze slova popadl počítač, zavřel ho a odnesl z mého dosahu.
Postavil se před postel a namířil na mne prst. Čekala jsem co se stane, vypadalo to minimálně na inkviziční proces a taky přišel.
" Co jsem ti ráno řekl?" skousla jsem si ret a dělala, že usilovně přemýšlím a nakonec to byla pravda. Snažila jsem se vymyslet jak ho uchlácholím, aby přestal zuřit.
" Nevím, mám amnesii. V noci jsem měla autonehodu a narazila jsem čelem do předního skla." Se zatajeným dechem jsem čekala na jeho reakci. Přestal se mračit, to mi dodalo odvahy a snažila jsem se odvést jeho pozornost jiným směrem.
"Dnes bylo venku krásně, že?"
" Jestli si myslíš, že to zamluvíš povídáním o sluníčku, tak jsi na omylu."
" Kruci, jsi chytřejší než jsem si myslela. Tak jaký trest mě čeká?" další taktikou byl tah rovnou na bránu bez vykrucování.
" Budu prohřešky sčítat a pak ti udělím za všechny souhrnný trest."
" Fajn, tak proč jsi vlastně tady."
" Musím tě zkontrolovat."
" Páni, teď si zahrajeme na doktora?"
" Má oblíbená hra. Svlékni se, otoč hlavu stranou a zakašlej. A měj na vědomí, že doktorovi se neodmlouvá."
Naběhla jsem si do pasti. Je mazaný jako liška pokud chce něčeho dosáhnout.
" Chci propustit na revers."
" Tahle možnost již byla vyčerpána"
" Tak chci nápovědu přítele na telefonu."
" Myslím, že z tebe bude skvělý právník. Nikdy ti nedojdou nesmyslné argumenty."
" Děkuji"
Bohužel nám oběma ty argumenty nějak došly. Dělala jsem, že sbírám papíry, které se při jeho přepadení rozlétaly po posteli, jen abych se na něj nemusela dívat.
Netrvalo to však dlouho a opět jsem k němu musela vzhlédnout. Měl nataženou ruku a čekal, až mu odevzdám papíry. Popadl je, hodil na stůl a beze slova odešel.
Jeho chování se den ode dne zlepšuje, občas se choval jako schizofrenik. Chvíli jsem čekala jestli bude přehlídka jeho emocí pokračovat, ale nic se nedělo tak jsem zapnula televizi. Bylo tam asi 25 kanálů a nikde nic pořádného nedávali, tedy kromě vaření nebo vražd. Znechuceně jsem obrazovku vypnula. Na chodbě se ozvaly kroky a do pokoje vešel doktor.
" Dobré odpoledne, tak jakpak se máte?"
" Jsem absolutně v pořádku a prosím vás už mě uschopněte k životu, protože mě jinak Michael svou péčí zaručeně zahubí."
" To je to tak zlé?"
" Ještě horší, podívejte se." Odhrnula jsem si vlasy na čele a ukázala mu červenou skvrnu po srážce.
" Říkal jsem si kde Michael k té podlitině na čele přišel a teď je mi to jasné." Smál se. Poslechl si mé plíce, změřil teplotu a zabubnoval mi na záda. Netrpělivě jsem čekala na jeho rozsudek.
" Myslím, že když na sebe budete opatrná a nebudete se přepínat, můžete už klidně začít normálně fungovat. Jen doberte léky."
" To jsou nejkrásnější slova jaká jsem za poslední dobu slyšela. Mohl by jste mi to dát písemně?"
" On vás opravdu takhle kontroluje?"
" Bez propustky nemůžu ani na záchod."
" Nebojte se, řeknu mu to." Odešel.
Plna radosti jsem vylezla z postele, oblékla jsem si černé tepláky, volnou barevnou mikinu a zapnula počítač. Cítila jsem se volná. V tom se mi za zády ozval lehký hlas.
" Co teď budeš dělat?"
" To co doposud, pracovat." Otočila jsem se k hlasu čelem. Bez hrozby trestu za porušení nemocenské kázně jsem se cítila silnější, abych čelila jeho výčitkám.
Stál tam opřený o stěnu.
" Nechceš se jít projít ven?"
" Docela ráda, tenhle pokoj znám už centimetr po centimetru." Zvedla jsem se a došla k němu, vypadal nervózní.
" Půjdeme?" snažila jsem se ho vytrhnout z letargie.
" Ano, ano."
Sešli jsme po schodišti a vyšli na pozemky, Michael vedl směr cesty. Slunce se právě přehouplo k obzoru a nepříjemně bodalo do očí. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vychutnávala volný prostor. Na svůj doprovod jsem úplně zapomněla a ponořila se do svých úvah. Šli jsme bok po boku svižným krokem. Pochvíli jsem byla unavená a vzpomněla si na doktorova slova.
" Miku počkej, musím si chvíli odpočinout." Opřela jsem se o strom co stál u cesty a zhluboka dýchala.
" Je ti dobře?" starostlivě si mě prohlížel.
" Samozřejmě že jsem, jen bych se nerada vracela na to smrtelné lože…"
Cítila jsem jeho přítomnost silněji než kdy před tím, jako by příroda jeho energii znásobila.
Kolena se mi roztřásla, musela jsem se pevněji přidržet stromu. Všiml si mé slabosti, chytil mne za paži, abych se nesvezla na zem.
" Díky je mi dobře. Jen mne přemohla ta čistá energie tady kolem."
Stále mne pevně podpíral a stál tak blízko, že jsem viděla jak mu na krku pulzuje krev.
" Asi bych si měla na chvíli sednout." Udělala jsem pohyb směrem k trávníku ale jeho stisk nepovolil. Pokaždé mě překvapilo jakou sílu dokázal vyvinout.
Tázavě jsem k němu vzhlédla.
" Myslíš si, že jsi tady se mnou pouhou souhrou náhodných okolností?"
"Mockrát už jsem se v životě přesvědčila, že náhody v tomto vesmíru neexistují, takže ani ty a tohle místo zřejmě nejste náhoda." Usmála jsem se na něj, položila mu ruku na rameno a trochu ho od sebe odtlačila.
" Neposadíme se na takový rozhovor?"
Popošli jsme na trávník a opřeli se o kmen vzrostlého dubu.
" Je tady krásně. Opravdu se ti podařilo vytvořit naprosto jedinečný svět."
Zavřela jsem oči a odpočívala, moc se mi to ale nedařilo, protože moji pozornost přitahoval Michael, který se neustále vrtěl a jeho pronikavý parfém mi dráždil nos. Nakonec jsem ucítila lechtání na krku. Otočila jsem hlavu k němu a otevřela oči, protože mi bylo jasné, že za rušení mého klidu je odpovědný on.
" Máš ještě něco co mi chceš říct?"
" Jsou i jiné způsoby jak si vyměňovat informace."
Nechápala jsem co má na mysli, ale dlouho jsem v nevědomosti netápala. Uchopil moji ruku a políbil mě na dlaň. Nečekal na moji reakci a postupoval dlaní směrem k mému rameni. Přejel mi prstem po obnaženém krku. Neměla jsem sílu ani chuť protestovat i přes moje přísahy, že se už nikdy nezamiluji do naprosto neperspektivního partnera, on byl tak vytrvalý, že se mu opravdu nedalo odolat. Nechala jsem ho dělat co chtěl, znovu zavřela oči a vychutnávala si doteky na mé kůži. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho silněji. Zareagoval rychle a přitáhl si mne pod sebe do trávy. Jednou rukou mě pevně držel za pas a druhou mi podpíral hlavu jako bych byla křehká panenka. Po chvíli se nám podařilo od sebe odtrhnout.
" Bůh má občas celkem jasnou představu o tom jak mají životy lidí vypadat." Přišlo jako by tohle byla ta nejpřirozenější věc na světě a naprosto správná.
Znovu mne k sobě přitiskl a zabořil obličej do mého ramene.
Slunce zapadlo a ochladilo se. Zvedli jsme se a vydali zpět k ranči držel mne pevně u sebe jako bych mu mohla někam zmizet. Když jsme měli budovy na dohled, vyvalil se ze dveří obtloustlý černoch a zadíval se naším směrem.
" Michaeli jsi to ty?" jeho hlas rozřízl šero jako úder hromu. Oba jsme nadskočili a já se rychle od Michaela odtrhla nestála jsem o žádná veřejná vystoupení.
Ten zvuk mi připomněl hlas mého baletního mistra, když křičel " Koukej držet čisté pozice nebo ti ty hnáty zpřelámu, jak dlouho se ještě budu ještě dívat na to tvoje kulhání!!!" byl to opravdu milý člověk.
" Kdo to je?" byla jsem celkem zvědavá jaké místo má tohle monstrum v jeho životě.
" Můj otec" šeptl a pak pěkně nahlas " Ano, už jdu domů."
" Myslím, že bych měla počkat tady a proklouznout nepozorovaně dovnitř. Zní nějak naštvaně." Naskakovala mi z něj husí kůže, pokud to tedy nebylo tou mlhou okolo nás.
" Ok. Přijdu za tebou pokud budu mít čas."Odešel do domu s tlusťochem.
Stála jsem tam ve tmě a uvědomila si, že přesně takové věty říkali moji bývalí partneři, ale nikdy ten čas neměli a většinou nepřišli. Žaludek se mi stáhl strachem. Počkala jsem ještě chvíli a pak nepozorovaně došla do pokoje. Věděla jsem, že se Michael neobjeví tak jsem se v klidu osprchovala vzala čistou noční košili a usnula při zapnuté televizi.

Neverland and me č.15

14. ledna 2013 v 10:58 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 15


Uprostřed snu o mém vystoupení v Louskáčkovi mne probudil příšerný pískavý zvuk.
Snažila jsem se zorientovat ve tmě, posadila jsem se a snažila se identifikovat zdroj toho kraválu. Vycházel odněkud z druhé strany postele. Sápala jsem se po zdroji a při tom si uvědomila, že na druhé polovině postele leží Michael. Bohužel než jsem si to uvědomila, z poloviny jsem ho zalehla. Čekala jsem nějaký protest tak jsem se odvalila a rozsvítila, ten chlap spal jako špalek, nehnul ani prstem. Ten zvuk mi drásal zvukovod a musela jsem ho vypnout stůj co stůj. Vycházel z Michaelových kalhot. Opatrně jsem se snažila vypáčit tu věc z jeho kapsy a v tom se probudil. Prudce se posadil, ale ve směru jeho pohybu se nacházela moje hlava. Náraz byl ohlušující, myslím, že jsem slyšela i slabé křupnutí. Svalila jsem se s rukou na čele a snažila se zamáčknout bouli a vytřít si slzy z očí. Asi po minutě, když se mi přestalo od bolesti dělat mdlo, jsem se rozhodla prozkoumat zdravotní stav druhé strany nehody. Michael seděl opřený o pelest postele, jednou rukou si držel čelo a druhou si z kapsy vyndaval pískající hodinky.
" Tedy řeknu ti, že takhle mne ještě nikdy nikdo neprobudil"
" No pro mě je to taky novinka"
" Proč ti zvonily ty kalhoty? " podívala jsem se na hodiny." To vstáváš ve čtyři hodiny ráno?"
" Ne" zavrčel." To je kvůli tvým lékům. Musíš je brát po třech hodinách."
" Ty jsi cvok. Kam se na tebe hrabe ta sestra z nemocnice."
Seděli jsme na posteli oba s rukou na bouli na čele.
" Nepraskla ti lebka?" měla jsem strach, protože to rupnutí znělo nebezpečně.
" To nevím, polovinu hlavy necítím. "
" Tak si ten prášek vezmi za mě, třeba to pak přijde k sobě. Ukaž mi to, já ti pofoukám bebíčko." Přisunula jsem se k němu a sundala mu ruku z čela. Měl na ní velký rudý flek.
" Chceš na to led?"
" Ne, jen takhle chvilku zůstaň."
Až nyní jsem si uvědomila, že jsem nakloněná těšně u něho a naše těla se dotýkají. Přestala jsem mu osahávat bouli a chtěla se odtáhnout. Nedovolil mi to, chytl mne za ruku a pevně ji stiskl na své hrudi. Hleděli jsme si do očí, nic neříkal, jen mne pozoroval. Pomalu si mne přitáhl ještě blíž. Naše tváře se téměř dotýkaly, cítila jsem jeho dech na tváři. Zdvihl druhou ruku a zajel mi s ní do vlasů, jemně ale autoritativně si přitáhl můj obličej k sobě. Naše rty se setkaly. Srdce mi bušilo a mozek nepracoval. Jediné co jsem byla schopná vnímat, byl on. Pustil moji ruku, pevně mě uchopil v pase a pevně mně přitáhl k sobě. Pod dlaní jsem cítila jeho zrychlený tep. Nevím, jak dlouho ta chvíle trvala, ale když jsem se od něj odtáhla měla jsem akutní nedostatek kyslíku. Oddechovali jsme jako po dlouhém běhu.
" Tvé léčebné metody jsou čím dál tím lepší." Snažila jsem se žertem rozptýlit svoji nervozitu.
Stále mlčel a jeho stisk mi nedovoloval se pohnout ani o centimetr. Čekala jsem co udělá a on si vychutnával mé rozpaky.
" Dáš mi tu pilulku?" nějak moc dlouho to protahoval, pokud by jsme v té poloze zůstali ještě chvíli zastavili bychom plynutí času.
" Jistě" povolil svůj stisk a natáhl se pro platíčko s léky. Poslušně a bez řečí jsem je zapila vodou a položila jsem se na polštář. Položil se také a zírali jsme na sebe přes mezeru mezi matracemi. Natáhla jsem se, zhasla světlo a tím utnula tenhle podivný sen.
Do tmy zašeptal tiché přání sladkých snů.

A bylo opět ráno, na stehně mne zašimrala moucha, pohnula jsem nohou, ale po chvíli se zašimrání opakovalo. Zvedla jsem se na loktech abych se podívala na hmyz, který mne připravil o spánek. Spatřila jsem však Michaela jak soustředěně prstem přejíždí po mé jizvě po autonehodě. Najednou mi mé rozhodnutí vzít si na spaní kraťasy přišlo nešťastné. Nebyl to totiž nejhezčí pohled. Všiml si že ho pozoruji, ale soustředěně dokončil svoji práci.
Schovala jsem nohu pod deku ihned jak byl s obtahováním stehů hotov.
"Bolelo to hodně?"
" Abych pravdu řekla, ta psychická bolest byla horší než ta fyzická. Už je zase čas na prášek, že mne tak roztomile budíš?"
" Budu muset vstávat, jen jsem nechtěl odejít bez rozloučení. Frank ti přinese jídlo a ne aby ses toulala po domě. Všechno se dozvím."
"Neboj se, potřebuju si ještě zdřímnout, měla jsem v noci podivný sen"
" To mě se v noci jeden sen vyplnil."
" Tak to máš štěstí, spoustě lidí zůstanou pouze ty sny."
" A jaké sny máš ty? Mohl bych ti některý splnit?"
"Hmm, horká koupel a čokoládový dort?"
"Velice mně podceňuješ, zvládl bych toho mnohem víc." Lišácký úsměv, kousl se do rtu a pohladil mne po tváři.
"Já se rozhodla dávat si dosažitelné cíle" nechtěla jsem toto téma rozebírat, v noci jsme oba měli slabou chvilku a opravdu jsem na ten polibek chtěla vzpomínat jako na krásný sen.
" No dobrá, pak je již předem přání splněno." Odběhl do koupelny a pustil vodu ve vaně.
" Teď už opravdu musím jít." Nějak se ale k odchodu neměl.
" Co budeš dělat večer?" divná otázka
" Budu ležet poslušně v posteli" myslela jsem že je to finta jak mne nachytat při nedodržování klidu na lůžku.
" Jo jasně. Takže si uděláme filmový maraton. To bude skvělé, nachystám sladkosti a popkorn." S nadšeným výskáním odběhl pryč.
Do čeho jsem se to sakra namočila. Opřela jsem si hlavu do dlaní a sikla bolestí, protože boule z naší noční srážky pěkně bolela. Voda ve vaně byla krásně horká a plná bublinek, ponořila jsem se a snažila se nemyslet na večerní setkání s mým hostitelem. Bohužel mne vyrušilo klepání na dveře a ihned se v nich objevil Michael. Držel si tuku před očima a v druhé držel talířek s dortem.
" Jane jsi tady?"
" Ano a pokud tu ruku sundáš tak se nedožiješ večera." Řekla jsem to s humorem, protože díky bohu byla vrstva pěny ve vaně tak silná, že mi koukala pouze hlava. Sedl si na okraj vany zády ke mně a podával mi talířek.
" Vidíš, já své sliby vždy splním."
" Opravdu? A neměl jsi už dávno být úplně někde jinde?" jeho odcházení se táhlo už hodinu.
" Jsi horší než můj manager." A uraženě odešel, teď už snad na dobro.
Slupla jsem dortík, vydrhla se mýdlem a byla jsem tak unavená, že jsem zbytek dopoledne prospala. Probudil mne Frank s podnosem plným dušené zeleniny a brambor.
" Jsem celkem rád, že tě alespoň ta nemoc trochu zkrotila, teď před mou kuchyní nikam neunikneš. Doktor říkal že bys měla trochu přibrat takže se těš, že odsud odejdeš pěkně vykrmená."
" Děsíš mě." A byla to pravda, mé síly byly chabé a určitě se mu neubráním. Strčil mi talíř pod nos a sedl si do křesla.
" Co to děláš?"
" Hlídám tě."
" Proč?"
" Jen tak z legrace. A neodejdu dokud ten talíř nebude prázdný." Potutelně se usmíval
Nevím proč, ale najednou mi nemocnice nepřipadala jako až tak špatné místo.
Pustila jsem se do jídla. V pokoji bylo slyšet pouze cinkání příborů a to mne rozčilovalo.
" Říkej proboha něco prosím." Už jsem to nevydržela.
" Tak jo. Doufám, že nehodláš Michaelovi ublížit." Zaskočila mi brokolice
"Ccccože?" vykuckala jsem ze sebe
" Nikdo v tomhle domě není slepý." Nechápavě jsem na něj zírala.
" Proč bych mu měla ubližovat. Dodělám tady práci a počítám, že příští týden budu hotova a odejdu."
" Opravdu si myslíš, že tě nechá odejít?"
" Myslím, že to nezáleží na něm."
Během tohohle rozhovoru mi došlo, že jsem v mnohem větší bryndě, něž jsem si myslela. Všichni věděli co se mezi mnou a Michaelem děje a neděje a stáli samozřejmě za Michaelem. Takže když udělám cokoliv, co se mu nebude líbit, bude mě dost lidí nenávidět.

Neverland and me č.14

8. ledna 2013 v 18:00 | Jane |  Neverland and me
Kapitola 14


Probudil mne dotek na tváři. Michael mne pomalými lehkými pohyby hladil po vlasech. Bylo to tak příjemné, že jsem ještě chvíli předstírala spánek, abych si ten pocit vychutnala.
Pak ale auto nepříjemně poskočilo a mně se zip z jeho bundy zaryl hluboko do tváře.
" Au.." vyskočila jsem a mnula si tvář s otiskem zipu.
" Hej Hanku co to vyvádíš?" rozčiloval se Michael směrem k řidiči
" Jsi v pořádku?" měl starost a osahával mi otlačeninu
" Ano jsem, díky. Páni to břicho si dej patentovat, spala jsem jako mimino."
" Všiml jsem si"
" Jak dlouho už jedeme?"
" Asi hodinu, klidně ještě spi."
" Dala bych si spíš nějakou svačinku, nemáš tady nějaké sušenky?"
" Ne, ale pod sedačku se mi minulý měsíc zakutálel bonbon, třeba ho najdu." Nebyla jsem si jistá že žertuje a to mě děsilo.
" Prosím řekni, že si děláš srandu."
" Ne ten bonbon tam určitě někde je. Ale je to můj oblíbený ten bych ti stejně nedal."
Beze slova jsem na něj zírala. Po chvíli to nevydržel a popadal se za břicho smíchy a jeho ochranka jak by smet.
" Víte pánové, děkuji bohu, že gentlemani ještě nevymřeli. Myslím to vážně, zastavte mi prosím někde u benzínky, musím se najíst."
" Opravdu si myslíš, že tě nechám jíst na benzínce?" divil se Michael
" Nooo, ten bonbon já jíst nebudu." A výhružně jsem na něj ukázala prstem.
" Tak jo Hanku zajeď do města, půjdeme na oběd. Co by sis dala?"
" Čtyři dny jsem nejedla, mají někde pečené slony?" pokusila jsem se o žert
" Jo, v komiksu s Asterixem a Obelixem." Je vidět že je znalec
" Tak jo pojedeme do Galie."
" A co špagety?"
" Jo špagety bych si dala, pokud k nim bude ten slon."
" Ať je po tvém. Hanku vezmi nás k Frankonimu."
Dojeli jsme k malé restauraci s předzahrádkou plnou květin. Michael se začal soukat z auta, vypadal s tím břichem tak směšně, zoufale se nemohl protáhnout dveřmi. Když se mu to povedlo, vypadal jako by právě uběhl maraton.
Podal mi ruku aby mi pomohl vystoupit.
" Jak to proboha ti lidé vydrží tahat sebou to břicho?" nenápadně si ho pokusil poopravit.
" Kup mi ty špagety a pak ti odpovím" zaculila jsem se
Nabídl mi rámě a vstoupili jsme do restaurace. Byla to maličká útulná místnost s dřevěnými stoly a kostkovanými ubrusy. Na stěnách byly černobílé fotografie z nejslavnějších italských památek.
Posadili jsme se k oknu a ochranka zaujala strategická místa kolem nás.
Přišel číšník, musím říci, že jsem byla celkem nervózní aby Michaela nepoznal on však ani nemrknul podal nám jídelní lístky a zapálil svíčku na stole. Měla jsem takový hlad, že bych nejraději snědla i ten papír.
Objednali jsme si jídlo a číšník přinesl mozarelu s rajčaty jako předkrm. Vrhla jsem se na talíř jako sup na mršinu. Po chvíli jsem si uvědomila, že Michael nic nesnědl a jen mne pozoruje. Zdvihla jsem k němu oči.
" Frank by z tebe měl radost" seděl zabořený v židli a ruce měl složené na břiše.
" Já ráda rozdávám radost. Proč nic nejíš?"
To co následovalo, mne odzbrojilo na několik minut. Michael se pokusil naklonit nad talíř a natáhl ruku s vidličkou. Jeho břicho však bylo tak obrovské, že ani s vidličkou na talíř nedosáhl. Navíc jak se pokoušel ohnout, vrazil pupkem do stolu a porazil všechny sklenice s vodou.
Celá restaurace vybuchla smíchy, ochranka a číšníci se kolem nás seběhli a začali odklízet tu spoušť.
Když bylo peklo zažehnáno, přinesli nám špagety. Nastalo však dilema, jak dostat špagety do Michaela aby nezbořil břichem celou restauraci. Opravdu i zbytek hostů byl velice zvědav jak ten problém vyřešíme, takže jsme se ihned stali hlavní atrakcí. Modlila jsem se k bohu ať nejsou všímaví a nepoznají nás.
Nakonec jsme to vyřešili celkem elegantně. Michael si postavil talíř na vrcholek pupku a pak už celkem jednoduše mohl nabírat jídlo. Obecenstvo nám zatleskalo.
" Ne že by mě tenhle cirkus nebavil, ale navrhuju aby ses příště převlékl za vetchého starce chabé tělesné konstituce."
" Uznávám, že tohle nebyl zrovna nejlepší nápad, ale je to jeden z kostýmů co nikdo nezná."
" Víš co? Takhle dobře už jsem se už dlouho nepobavila. Je to perfektní večer."
" A já hlupák ti připravoval romantickou večeři a ono stačilo tě vzít do cirkusu. Jsi opravdu neobyčejné stvoření."
Dojedli jsme a čekali na dezert. Číšník se blížil s talířkem překrytým ubrouskem, postavil ho na stůl a odešel.
Se zvednutým obočím jsem se podívala na Michaela.
" Že by bomba?"
" Ne je to součást tvé objednávky."
Sundala jsem ubrousek a objevil se nádherný model slona z marcipánu.
" Mňam, to je nádhera, doufám že ti nevadí vraždy a násilí, protože ten slon to dnes nepřežije."
" Mám rád horory jen si posluž."
" Jak jsi se dozvěděl o tom rozhovoru?" Když jsem byla primabalerína poskytla jsem rozhovor časopisu Life. Polovina rozhovoru se točila kolem toho co vlastně baletka jí, takže jsem jim tam musela popisovat všechna svá oblíbená jídla, proto Michael věděl o tom pudinku a marcipánu.
" Našel ho jeden z ochranky, když zaslechl, že jsi tanečnice"
" Musím říct, že tví lidé pracují dobře to se musí nechat."
Pak už jsem jen tiše zlikvidovala mého slona. Opřela jsem se do židle a ruce spojila na břiše, ku podivu jsem ho měla skoro tak velké jako Michael.
" Mám pocit, že mne budete muset odvalit do auta."
" Nikdy jsem neviděl ženu takhle se cpát. Všechny co jsem znal si daly zeleninový salát a ještě ho půlku nedojedly. Jak to že máš pořád postavu jako 12 leté děvčátko?"
" Víš, ne každá žena ráda slyší, že vypadá jako malé děcko?"
" Já to tak nemyslel. S tebou je to ale těžké."
" Promiň, dělám si srandu, přijímám tvoji poklonu a už se o další prosím nepokoušej."
" Měli by jsme jet, už je pozdě." Podívala jsem se z okna, byla už úplná tma.
Michael vstal, vysoukal se z pod stolu, poděkoval obsluze a vykročili jsme bok po boku do tmy. Nasedli jsme do auta a vydali se na další cestu. Všichni jsme byli unavení a přejedení takže nikdo nemluvil, jen jsme seděli a snažili se udržet padající víčka.
Do Neverlandu jsme dorazili pozdě v noci. Michael se šel podívat na děti a já se vyškrábala po schodech do mého pokoje.
Někdo ho krásně uklidil, převlékl přikrývky a srovnal knihy na stole.
Šla jsem se osprchovat a převlékla jsem se do pyžama. Zhasla jsem světla a zabořila se do vonících přikrývek.
Někdo zaklepal. Pozvala jsem ho dále a rozsvítila lampu u postele. Byl to Michael.
" Musím ještě zkontrolovat svého pacienta. A nesu léky."
" Já myslela že se těch kontrol tady zbavím."
Přisedl si ke mně a podal mi sklenici s vodou a do dlaně vyloupl léky. Poslušně jsem je spolkla.
" Takhle ti to sluší mnohem víc." Byl už bez břicha a zrzavé hřívy.
" Díky. Ty vypadáš unaveně."
" Ano jsem ale neboj se, neumřu v tvé péči."
" Tak to bych řekl. Budu tady s tebou aby tě v noci nenapadaly nějaké hlouposti."
" A jaké hlouposti by mne prosím tě mohly napadat?"
" Radit ti nebudu. Lehni si a pustíme si film."
" Tak fajn. Ty jsi tady šéf." Otočil se od televize a vyplázl na mne jazyk.
" Tohle by měli vidět tví fanoušci a třeba by ty převleky nebyly vůbec nutné."
" Kéž bys měla pravdu."
Spustil film a vlezl si na druhou půlku postele. Po tichu jsme se dívali na nějaký kreslený film se zvířaty, obsah jsem moc nevnímala. Položila jsem si hlavu a před usnutím jsem zašeptala směrem k Michaelovi.
" Dobrou Michaeli."
" Dobrou noc Jane."

Cirque du Soleil

6. ledna 2013 v 12:40 INFO
Tak jsem si říkala jestli se tam s někým z vás nepotkám v únoru :-D


Neverland and me č.13

6. ledna 2013 v 12:26 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 13


Probudilo mne zatřesení.
" Jane, je tady tvůj bratr." Skláněla se nade mnou Nancy.
" Tak ať jde dál."
Byla jsem zvědavá, jak se to všechno vyvrbí.
Do pokoje vešel asi 50 letý obtloustlý muž v teplákové soupravě a teniskách. Měl zrzavé vlasy a na bradě strniště. Za ním dva muži v černých oblecích co nesli dvě obrovské kytice.
Zírala jsem na půl v mrákotách na to stvoření a ono promluvilo.
" Ahoj Jane." Ten hlas se nedal nepoznat, ale vycházel z té příšery.
" Kriste pane, asi mám halucinace. Jsi to opravdu ty?"
" Ano" zahuhňal.
" Tak tohle je tedy něco. Michaeli jak jsi to dokázal?"
" Psss, já jsem Bob tvůj bratr."
Tak jo, asi si opravdu budeme hrát na šťastnou rodinku.
" Bobe, děkuji ti, že jsi mi pomohl. Jsem tvým dlužníkem."
" Já zachránil život tobě a ty zase zachraňuješ můj. Myslím, že je to férový obchod."
" Asi máš pravdu."
" No a jak se cítíš? Už vypadáš lépe."
" No ale tvůj zevnějšek za poslední dny nějak utrpěl."
Zasmáli jsme se, ta konverzace nějak vázla, nemohli jsme překonat ten poslední rozhovor. Visel mezi námi jako zkažený hrozen.
" Měl jsem o tebe strach. Myslím, že jsem pochopil co prožívá mé okolí, když se hroutím já."
No a s nezávazným tlacháním je konec.
" Věř mi, že jsem to neplánovala. Myslím, že mi tím život něžně naznačil abych zpomalila."
Seděl a prohlížel si své ruce, tu jedinou část těla, která stále vypadala jako jeho. Natáhla jsem se a stiskla mu ji.
"Bobe, moc si vážím toho že jsi tady, ale nemusíš tohle dělat. Už jsi pro mě udělal víc než dost."
" Ani jsem nepřemýšlel a jel za tebou hned jak to šlo. Udělal bych to znovu, musím tady být."
Ten jeho vzhled mne rozčiloval. Byla jsem unavená a abych pravdu řekla nechtěla jsem rozebírat to co se stalo před několika dny a ono se to k tomu pořád nebezpečně přibližovalo.
" Vlastně bych od tebe potřebovala ještě něco. Mohl by jsi po někom poslat můj počítač a
ty papíry co se tam porůznu válí?"
" Ne to neudělám."
Tím mi zvedl tlak, ale konverzace nabrala konečně jiný směr.
" Proč ne? Já musím pracovat, ten soud se blíží."
" Jsi nejpaličatější osoba, kterou jsem kdy potkal. Ale tohle neudělám, doktor říkal že se musíš šetřit jinak by se ti to mohlo vrátit."
" Pak chci pryč na revers. Můžeš to zařídit prosím?"
" Ne"
"Jen tak ne, prostě ne?"
" Ne"
Z romantické atmosféry se najednou stala válečná zóna.
" Myslím, že tohle nezávisí na tobě."
Pak udělal něco naprosto nečekaného. Vyskočil a chytil mne za obě ramena tak pevně až to bolelo.
" Zůstaneš tady, já nedovolím aby se ti něco stalo, je ti to jasné?"
Snažila jsem se jeho stisk povolit, ale jelikož mne už 4. den živila jen ta hadička tak byly naše síly ve velkém nepoměru.
" Proč tohle děláš, Bobe." Dala jsem si záležet, aby to slovo Bob vyznělo jako sarkasmus.
Pustil mne, znovu si sedl a zadíval se na mne. Já byla tím nečekaným střetem vyčerpaná.
" Jsem asi cvok, jak se o mě říká." fňuknul
" To je hloupost, jsi jeden z nejrozumnějších lidí jaké jsem kdy poznala."
" Michaeli, já chci opravdu pryč. Nevydržím tady další den." Bylo mi jedno jestli někdo uslyší jeho jméno, musela jsem ho přemluvit aby mne vzal sebou.
Povzdychl si a já věděla, že jsem vyhrála.
"Dobrá, ale až zítra. Domluvím to s doktorem."
" Díky"
S příjemným pocitem jsem zapadla mezi polštáře a zavřela oči. Zvedl se a beze slova odešel.

Druhý den se ve dveřích opět objevil Bob a za ním doktor.
" Vůbec se mi to nelíbí, že vás musím pustit, ale váš bratr se zaručil že na vás dohlédne. Sestra vám pomůže s oblékáním a já zatím připravím papíry."
Do místnosti vtančila Nancy a vyndala mi napájecí hadičku. Já jsem vstala a začala hledat v kufru něco co bych si mohla obléct. Bob seděl na křesle a beze slova mne pozoroval.
Vytáhla jsem jeansy a volnou smetanovou košili a zmizela v koupelně. Když jsem se oblékla, zjistila jsem, že jsem ztratila pár kilogramů během těch pár dní, protože na mně kalhoty visely jako na figuríně za výkladem. Podívala jsem se do zrcadla a propadlé tváře opravdu svědčili o tom, že by mi možná nějaký oběd prospěl, nicméně to teď nevyřeším, takže pěkně jedno po druhém.
Popadla jsem věci z koupelny vhodila jsem je do kufru a ten jsem přibouchla. Pokusila jsem se ho zvednout, ale než jsem měla šanci to udělat tak ke mně přiskočil Michael a rezolutně mi ho sebral a podal ho jednomu z ochranky. Osaměli jsme, Michael stál těsně u mne a prohlížel si mě.
" Jsi hubená."
" Ano já vím. Budu na tom muset zapracovat, ale na druhou stranu teď bych určitě zvedala nohy nad hlavu jako pírko."
" To se opovaž, mám za tebe odpovědnost, takže se nic nikam zvedat nebude."
Řekl to tak otcovsky, že jsem vyprskla smíchy.
" Tak slečno Swanová tady mi to podepište, tyhle léky budete brát po 8 hodinách a za tři dny se na vás přijedu podívat. Bobe, ať je v klidu, žádná námaha."
Mé propuštění na svobodu bylo zpečetěno a já si přišla jako bych právě utekla hrobníkovi z lopaty.
" Děkuji vám. Už můžu jít?"
" Ano můžete."
Vydala jsem se ke dveřím, ale Michael mne dostihl, chytil mne pod paží a vedl mne nebo spíš nesl jako bych nebyla svéprávná. Navíc byl vystlaný pod teplákovkou nějakým molitanem, takže jsem každou chvílí loktem promáčkla jeho břicho asi o půl metru. Museli jsme vypadat jako dvojice klaunů. Divila jsem se, že na to lidi kolem nás nepřijdou, že je to on. Bylo to tak do očí bijící že ten tlusťoch co má můj loket v žaludku není zrovna tím za co se vydává.
" Tohle je šílenost Bobe, vždyť tě poznají."
" Nepoznají, pokud mi přestaneš tím loktem masírovat žebra."
" Tak mne nedrž tak pevně, můžu jít sama."
Konečně jsme nastoupili do výtahu spolu s ochrankou.
" Připadám si jako ve špatném filmu. Jak tohle můžeš vydržet."
" Musím, pokud chci zažít trochu normálního života."
" Tohle ti připadá normální?" a demonstrativně jsem mu propíchla břicho až na to jeho pravé, má ruka byla do molitanu zabořená asi 30 centimetrů.
" Přestaň to lechtá" zasmál se.
" Odvezeš mě domů prosím." Pokusila jsem se jestli ho ukecám znovu.
" Ano, ale ke mně domů."
" Asi nemám šanci tě přemluvit, abys změnil názor že?"
" Ne to rozhodně ne."
Před nemocnicí jsme nasedli do dodávky, bylo naprosto neuvěřitelné, že Michaela nikdo nepoznal. A rozjeli jsme se zpět k Neverlandu.
Auto příjemně drncalo a mně začala padat hlava na Michaelovo rameno. Jemně mně chytil a položil na sedačku, hlavu jsem si položila na jeho molitanové břicho a někdo mne přikryl dekou bylo mi tak dobře, že jsem během chvilky usnula.