Neverland and me č.13

6. ledna 2013 v 12:26 | Jane |  Neverland and me
Neverland kapitola 13


Probudilo mne zatřesení.
" Jane, je tady tvůj bratr." Skláněla se nade mnou Nancy.
" Tak ať jde dál."
Byla jsem zvědavá, jak se to všechno vyvrbí.
Do pokoje vešel asi 50 letý obtloustlý muž v teplákové soupravě a teniskách. Měl zrzavé vlasy a na bradě strniště. Za ním dva muži v černých oblecích co nesli dvě obrovské kytice.
Zírala jsem na půl v mrákotách na to stvoření a ono promluvilo.
" Ahoj Jane." Ten hlas se nedal nepoznat, ale vycházel z té příšery.
" Kriste pane, asi mám halucinace. Jsi to opravdu ty?"
" Ano" zahuhňal.
" Tak tohle je tedy něco. Michaeli jak jsi to dokázal?"
" Psss, já jsem Bob tvůj bratr."
Tak jo, asi si opravdu budeme hrát na šťastnou rodinku.
" Bobe, děkuji ti, že jsi mi pomohl. Jsem tvým dlužníkem."
" Já zachránil život tobě a ty zase zachraňuješ můj. Myslím, že je to férový obchod."
" Asi máš pravdu."
" No a jak se cítíš? Už vypadáš lépe."
" No ale tvůj zevnějšek za poslední dny nějak utrpěl."
Zasmáli jsme se, ta konverzace nějak vázla, nemohli jsme překonat ten poslední rozhovor. Visel mezi námi jako zkažený hrozen.
" Měl jsem o tebe strach. Myslím, že jsem pochopil co prožívá mé okolí, když se hroutím já."
No a s nezávazným tlacháním je konec.
" Věř mi, že jsem to neplánovala. Myslím, že mi tím život něžně naznačil abych zpomalila."
Seděl a prohlížel si své ruce, tu jedinou část těla, která stále vypadala jako jeho. Natáhla jsem se a stiskla mu ji.
"Bobe, moc si vážím toho že jsi tady, ale nemusíš tohle dělat. Už jsi pro mě udělal víc než dost."
" Ani jsem nepřemýšlel a jel za tebou hned jak to šlo. Udělal bych to znovu, musím tady být."
Ten jeho vzhled mne rozčiloval. Byla jsem unavená a abych pravdu řekla nechtěla jsem rozebírat to co se stalo před několika dny a ono se to k tomu pořád nebezpečně přibližovalo.
" Vlastně bych od tebe potřebovala ještě něco. Mohl by jsi po někom poslat můj počítač a
ty papíry co se tam porůznu válí?"
" Ne to neudělám."
Tím mi zvedl tlak, ale konverzace nabrala konečně jiný směr.
" Proč ne? Já musím pracovat, ten soud se blíží."
" Jsi nejpaličatější osoba, kterou jsem kdy potkal. Ale tohle neudělám, doktor říkal že se musíš šetřit jinak by se ti to mohlo vrátit."
" Pak chci pryč na revers. Můžeš to zařídit prosím?"
" Ne"
"Jen tak ne, prostě ne?"
" Ne"
Z romantické atmosféry se najednou stala válečná zóna.
" Myslím, že tohle nezávisí na tobě."
Pak udělal něco naprosto nečekaného. Vyskočil a chytil mne za obě ramena tak pevně až to bolelo.
" Zůstaneš tady, já nedovolím aby se ti něco stalo, je ti to jasné?"
Snažila jsem se jeho stisk povolit, ale jelikož mne už 4. den živila jen ta hadička tak byly naše síly ve velkém nepoměru.
" Proč tohle děláš, Bobe." Dala jsem si záležet, aby to slovo Bob vyznělo jako sarkasmus.
Pustil mne, znovu si sedl a zadíval se na mne. Já byla tím nečekaným střetem vyčerpaná.
" Jsem asi cvok, jak se o mě říká." fňuknul
" To je hloupost, jsi jeden z nejrozumnějších lidí jaké jsem kdy poznala."
" Michaeli, já chci opravdu pryč. Nevydržím tady další den." Bylo mi jedno jestli někdo uslyší jeho jméno, musela jsem ho přemluvit aby mne vzal sebou.
Povzdychl si a já věděla, že jsem vyhrála.
"Dobrá, ale až zítra. Domluvím to s doktorem."
" Díky"
S příjemným pocitem jsem zapadla mezi polštáře a zavřela oči. Zvedl se a beze slova odešel.

Druhý den se ve dveřích opět objevil Bob a za ním doktor.
" Vůbec se mi to nelíbí, že vás musím pustit, ale váš bratr se zaručil že na vás dohlédne. Sestra vám pomůže s oblékáním a já zatím připravím papíry."
Do místnosti vtančila Nancy a vyndala mi napájecí hadičku. Já jsem vstala a začala hledat v kufru něco co bych si mohla obléct. Bob seděl na křesle a beze slova mne pozoroval.
Vytáhla jsem jeansy a volnou smetanovou košili a zmizela v koupelně. Když jsem se oblékla, zjistila jsem, že jsem ztratila pár kilogramů během těch pár dní, protože na mně kalhoty visely jako na figuríně za výkladem. Podívala jsem se do zrcadla a propadlé tváře opravdu svědčili o tom, že by mi možná nějaký oběd prospěl, nicméně to teď nevyřeším, takže pěkně jedno po druhém.
Popadla jsem věci z koupelny vhodila jsem je do kufru a ten jsem přibouchla. Pokusila jsem se ho zvednout, ale než jsem měla šanci to udělat tak ke mně přiskočil Michael a rezolutně mi ho sebral a podal ho jednomu z ochranky. Osaměli jsme, Michael stál těsně u mne a prohlížel si mě.
" Jsi hubená."
" Ano já vím. Budu na tom muset zapracovat, ale na druhou stranu teď bych určitě zvedala nohy nad hlavu jako pírko."
" To se opovaž, mám za tebe odpovědnost, takže se nic nikam zvedat nebude."
Řekl to tak otcovsky, že jsem vyprskla smíchy.
" Tak slečno Swanová tady mi to podepište, tyhle léky budete brát po 8 hodinách a za tři dny se na vás přijedu podívat. Bobe, ať je v klidu, žádná námaha."
Mé propuštění na svobodu bylo zpečetěno a já si přišla jako bych právě utekla hrobníkovi z lopaty.
" Děkuji vám. Už můžu jít?"
" Ano můžete."
Vydala jsem se ke dveřím, ale Michael mne dostihl, chytil mne pod paží a vedl mne nebo spíš nesl jako bych nebyla svéprávná. Navíc byl vystlaný pod teplákovkou nějakým molitanem, takže jsem každou chvílí loktem promáčkla jeho břicho asi o půl metru. Museli jsme vypadat jako dvojice klaunů. Divila jsem se, že na to lidi kolem nás nepřijdou, že je to on. Bylo to tak do očí bijící že ten tlusťoch co má můj loket v žaludku není zrovna tím za co se vydává.
" Tohle je šílenost Bobe, vždyť tě poznají."
" Nepoznají, pokud mi přestaneš tím loktem masírovat žebra."
" Tak mne nedrž tak pevně, můžu jít sama."
Konečně jsme nastoupili do výtahu spolu s ochrankou.
" Připadám si jako ve špatném filmu. Jak tohle můžeš vydržet."
" Musím, pokud chci zažít trochu normálního života."
" Tohle ti připadá normální?" a demonstrativně jsem mu propíchla břicho až na to jeho pravé, má ruka byla do molitanu zabořená asi 30 centimetrů.
" Přestaň to lechtá" zasmál se.
" Odvezeš mě domů prosím." Pokusila jsem se jestli ho ukecám znovu.
" Ano, ale ke mně domů."
" Asi nemám šanci tě přemluvit, abys změnil názor že?"
" Ne to rozhodně ne."
Před nemocnicí jsme nasedli do dodávky, bylo naprosto neuvěřitelné, že Michaela nikdo nepoznal. A rozjeli jsme se zpět k Neverlandu.
Auto příjemně drncalo a mně začala padat hlava na Michaelovo rameno. Jemně mně chytil a položil na sedačku, hlavu jsem si položila na jeho molitanové břicho a někdo mne přikryl dekou bylo mi tak dobře, že jsem během chvilky usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christine Jackson Christine Jackson | Web | 7. ledna 2013 v 2:33 | Reagovat

Hned ráno se na kapitolku vrhnu.. Už se těším! :) Chce se mi spát, a vím, že bych děj neproživala tak, jak bych chtěla.. Takže proto.. dobrou noc.. ♥

2 Christine Jackson Christine Jackson | Web | 7. ledna 2013 v 11:00 | Reagovat

Michael v utajení :D Tak to je akce jak má být :D Úplně ho vidím :D muhahaha :D....  Je fajn, že Jane přemluvila Mika a jede pěkně do Neverlandu.. A hlavně ne domů.. Však Mike se o ní bude tak pěkně starat, že se vyléčí i bez nemocnice.. Těším se na pokračování.. :) Hlavně, ať se ti dva moc nekočkujou.. :D ♥ Možná jen trošku.. Ale to by pak mohlo dopadnout zajímavě :P :D

3 hanylen hanylen | E-mail | Web | 23. května 2013 v 0:12 | Reagovat

Michael a ty jeho převleky!!! To je kapitola sama o sobě, ale tohle je tak perfektně napsané, že mám další záchvaty smíchu. Konečně je Jane z nemocnice venku a Michael bude určitě nejlepší pečovatel. Jen měj "Bobe" na mysli, že musí být v klidu a žádná námaha ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama