Květen 2013

Celebrity č.10

20. května 2013 v 18:35 | Jane |  Celebrity

"Mám pro tebe novinku" oznamovala mi Lucy při snídani, když mi mazala žemli.
" No tak sem s ní." Připravovala jsem se na nejhorší.
" Budeme mít taneční vystoupení nebo něco takového." Čekala na moji reakci a zřejmě očekávala nějaký hlasitý projev emocí. Ty bohužel nepřišly.
" No a co má jako být?" nechápavě jsem na ni zírala a přežvykovala žemli.
" No všechny celebrity budou nacvičovat čtrnáct dní nějakou předváděčku. A měl by nás učit nějaký baletní mistr co se dal teď na showbusiness. Myslela jsem, že by ses mohla přijít podívat místo odpoledního komediálního seriálu." Přimhouřila jsem oči co v téhle nezištné nabídce vězí za čertovinu. Nevydržela můj rentgenový pohled a kápla božskou.
" Víš, myslela jsem si že by jsi se mohla podívat a pak mi třeba poradit, abych tam nebyla úplně za idiota." Vykouzlila pohled raněné srny.
" Ale jo proč ne. Bude tam i ta tlustá herečka Rachel?"
"Já jsem věděla že se na tu chuděru zeptáš." Lucy má velice citlivou duši a soucítí s každým tvorem. To já soucítit nemůžu, když se na večeři musím dívat, jak si Rachel cpe do chřtánu celou krůtu a pak si ztěžuje, že se nevejde do kostýmu.
" Kdy začínáte?"
" Zítra a prosím tě snaž se být nenápadná."
" Já má drahá dokážu splynout s davem. Ale pro případ nebyl by tam třeba balkon nebo tak něco. Myslím, že mistr by byl nerad, kdyby nedej bože slyšel mé výbuchy smíchu." Jsem tolerantní, ale o komerčních tanečních umělcích si myslím své a jít do divadla na balet či něco obdobného je pro mě nejtěžším druhem mučení. Což teprve banda začínajících hvězdiček snažících se točit piruety. No možná by to nemusel být špatný den.
Z Lucyina výrazu jsem vyčetla, že začala pochybovat jestli to byl ten nejlepší nápad, ale už se nedalo nic dělat.

Druhý den ve dvě hodiny odpoledne, to asi aby se mohli všichni dosytosti vyspinkat, se začalo v jednom z menších sálků nacvičovat. Seděla jsem ukryta za malou oponou skrývající nějaké staré krámy a napjatě pozorovala skupinku vyděšených lidiček, kteří se tvářili jak zadržovaní rukojmí. Do sálu se přihnali jako tornádo také naši černí hoši a atmosféra se stala ještě zajímavější. Seděla jsem pohodlně usazena na bedně a čekala na ten zázrak baletního světa.
V tom jak mistr vstoupil do sálu všechen šum utichl a tak jsem měla čas si ho prohlédnout. Čekala jsem nějakého frajírka v elasťácích, ale ku podivu vstoupil vysoký muž s plavými kudrnatými vlasy staženými do culíku. Měl oblečené jeansy a košili a dokonce tenisky. Tak to si nejsem jistá zda někdy balet viděl. Nicméně jsem mu dala ještě šanci. První co udělal bylo přivítání bratrů jacksonových, jak jinak. Ostatních si ani nevšiml, to by ovšem na tanečníka sedělo. Byla to celkem nuda, chyby které Lucy dělala jsem měla prokouknuté za pár chvil a náprava také nebude tak náročná a ostatní mě ničím nepřekvapili. Moje známá Rachel byla po půl hodině spocená až na kůži. Její partner to ovšem musel vydržet, protože Peter jak se náš neznámý mistr jmenoval, byl celkem nemilosrdný. A jak jsem ho tak z profilu pozorovala jak se rozčiluje, začínal mi být čím dál tím více povědomý.
Michael a jeho bratři byli čistě profesionální. Michael uměl každý krok ještě dřív než ho Peter dokončil což mě čistě z profesního hlediska přímo nadchlo. Ovšem choreografie byla nevalná i když mistr dělal co šlo. Pohybové dovednosti nejsou z amerických dětí dostatečně vytloukány. Když už po dvanácté se anorektická slečna v první řadě otočila druhým směrem a přišlápla toho frajírka s čírem, divila jsem se že mistr nepřistoupí k tělesným trestům.
Když si tanečník naší milé Rachel při jednom pokusu o zvedačku vyhodil rameno z kloubu. Vyhlásil Peter ze zoufalství přestávku. Zřejmě doufal, že se jako zázrakem situace odpočinkem zlepší. I hned jak opustil sál se Lucy vydala k mému úkrytu, asi aby zjistila zda má citlivá duše umělce nedoznala újmu.
" Tak jak to vypadá?" ptala se trochu nejistě a není divu po tom jak jsem zdrbla primabalerínu v choreografii Zvoníka od matky boží.
" Pravdu nebo milosrdnou lež?" bylo fair jí dát na vybranou. Odpovědi jsem se nedočkala, jen si oddechla a otřela kapičku potu z tváře.
"Špatně nastupuješ na špičku a proto z otočky padáš, ale jinak je to dobré."
" Znáš toho Petera? Je to celkem fešák nemyslíš?"
" No jak myslíš, ale to jsi asi neviděla jak mu vyletěla z pusy slina, když se rozčiloval na toho zrzka." Vyprskla smíchy právě ve chvíli, když si mistr tance opět sedal již dosti ztrhaně na lavičku. Zvuk zpoza opony ho zaujal a než jsme se nadály, byly jsme odhaleny. Asi pozdě mě napadlo, že jsem měla trochu přičísnout než jsem sem šla. Vytahaná modrá košile a volné černé kalhoty mi na vzhledu opravdu nepřidali. Jak tam tak stál s vytaženým obočím tak jsem si vzpomněla kde jsem ho viděla. Hostoval v divadle kde jsem tančila a pomáhal režisérovi při choreografii Louskáčka.
" Slečno nevím co jste zač, ale myslím si, že tanci rozumíte ještě méně než koza petrželi tak bych vás poprosil aby jste odešla."
" Také si myslím, že bych měla jít, tohle utrpení bych už moc dlouho nevydržela. Ale být vámi tak postavím Jacksony dopředu a ostatní na diagonálu do útvaru za ně a mohli by se otočit na croisé." Prohodila jsem když jsem procházela kolem něj. Lucy mě chytila za ruku a táhla pryč ze zóny výbuchu. Už jsme byly skoro ve dveřích když Peter zařval abychom se vrátili. Všichni samozřejmě pozorovali jak se provinile šouráme špalírem k němu.
" Co jste to říkala o prostorovém uspořádání?" stála jsem proti němu jako králík proti kobře a nevěděla, zda mám dělat blbou nebo se pokusit bojovat s těmito větrnými mlýny.
" Noo, myslím si že kdyby jste dal dopředu ty lepší tanečníky tak by celková kompozice tance nevypadala tak hrozně. Ostatní se schovají za přední linií a budou působit jako jednotnější celek." žádná reakce nepřišla. Otočila jsem se na patě a měla se k odchodu.
Peter mě chytl za rameno zrovna to bolavé a doprovodil mne ven ze sálu. Pak mne otočil směrem k sobě a pozorně si mě prohlédl.
" Já tě přece znám." No tak pamět má v pořádku jako já.
" Tančila jsi první balerínu při zahájení baletní sezony v New Yorku."
" Taky jste mi přišel povědomý. Pamatuju si toho, koho maestro poučoval víc než mě."
" Teď není čas na povídání. Zařaď se místo toho chudáčka s ramenem k baculce a pokud budeš mít nějaké nápady, můžeme je po zkoušce probrat."
" Já už jsem zraněná dost děkuju pěkně. Ta holka by mě mohla do smrti poznamenat." Demonstrovala jsem ukázkou ortézy na ruce, která zřejmě nebyla přes plandavou košili vidět.
" Jen tam prosím stůj abych měl představu jak to dát dohromady." Nedal mi na výběr, postavil mě do mužské části stáda a rozjel opět show. Všichni na mě divně pomrkávali, mužská část zvědavě, jacskonská část pobaveně, ženská část pobouřeně a Rachel zchváceně až se mi jí zželelo. Odšlapávala jsem kroky které jsem už notnou chvíli před tím pozorovala a pohledy mého okolí se změnily na zlostné, to když jsem se už napoprvé otočila správně a pak narazila do hromotluka přede mnou, co místo aby šel vpřed tak couval. A nakonec došlo na nejhorší a to párovou část. Pozdravila jsem svoji partnerku a ona mi na oplátku rozšlápla chodidlo. Modlila jsem se, aby tohle kolektivní utrpení brzy skončilo. Kolem šesté hodiny večer došly síly, nápady, trpělivost a mě končetiny. Všichni se unaveně courali ven ze sálu a já věděla, že dnešní večírek bude konečně podle mého gusta klidný a krátký.

Celebrity č.9

20. května 2013 v 18:32 | Jane |  Celebrity

Vysušila jsem si vlasy a oblékla bílé tílko a volné černé kalhoty. S jednou rukou to byl opravdu výkon, ale nakonec jsem si i obula boty. Tkaničky byly ovšem již tak vysoká obtížnost, že jsem to raději nechala odborníkům.
Nadýchla jsem se a s mírnou nervozitou otevřela dveře do obývacího pokoje.
" Dobré ráno všem." Pozdravila jsem a došla k pohovce plně obsazené bratry.
Julie obsluhovala u jídelního stolku a všichni si užívali snídani. Byla jsem ráda, že nikdo nic nekomentuje.
" Ahoj zlato, mohla bych tě poprosit?" a nastavila jsem jí boty s rozvázanými tkaničkami.
" Jasně sedni si"
Zatlačila mne na gauč a já dopadla hned vedle Michaela. Vyměnili jsme si úsměvy a na nic jiného se nezmohli.
" Sedni si, co si dáš k jídlu?"
" No, dala bych si ovocný salát a čaj. Díky"
" Salát nemám"s těmi slovy přede mne postavila mísu s ovocem a talířek s nožem.
Nasoukala jsem se na gauč a jelikož tam už bylo asi 5 lidí nemohli jsme se ani hnout.
" Tak tohle asi nepůjde co?" otočila jsem se na Michaela, který se kroutil jako žížala a snažil se dosáhnout pro sklenici s vodou, která stála na stolku. Zkusil trochu prudší pohyb, který mne vystřelil z pohovky a já se sesunula s žuchnutím na zem.
S nevěřícím výrazem jsem na něj zírala a on zas na mně. Celá místnost okamžitě vybuchla smíchy. Díky bohu to odlehčilo atmosféru.
" Promiň mi to. Neublížila sis." Michael se snažil mne zvednout ze země, ale s jednou rukou se můj zadek ze země ani nehnul.
" Víš, mě se tady docela líbí." Zůstala jsem sedět na zemi a zvedla ovladač televize. V sobotu ráno dávají pohádky od Walta Dysneyho a ty si nemůžu nechat ujít. Navíc, když nikdo nemluvil, bylo jako pohřební snídaně.
Odsunula jsem mísu s ovocem, která mi bránila ve výhledu a hned si z ní vybrala jablko. Položila jsem ho na talíř a pravou rukou se ho pokusila rozkrojit. Ovšem když jablko nedržíte druhou rukou a vzhledem k jeho kulatosti se může stát… že mé jablko vystřelilo přes stůl a skončilo v klíně Jermainovi.
Mrštila jsem nožem " Tak tohle je na mě už moc" obhlédla jsem stůl kolem do kola, všichni zadržovali smích a byli rudí jako krocani. Sáhla jsem do mísy pro banán jako by se vůbec nic nedělo. Ovšem na to, aby jste oloupali banán musíte mít dvě ruce. Všichni zapomněli na televizi a pozorovali, co se bude dít. Pokusila jsem se přidržet jeden konec loktem v ortéze, ale nějak jsem moc zatlačila a banán rozmáčkla.
Randy to nevydržel a skácel se smíchy a všichni ostatní jako kostky domina za ním.
" No to jsem si ale pochutnala" prohlásila jsem hlasitě a také neubránila se smíchu. Chtěla jsem se natáhnout pro ubrousek, ale to také nešlo. Odevzdaně jsem klesla zpět, byla jsem u konce sil.
" Můžu ti pomoct?" Michael vedle mě se smiloval, podal mi ubrousek já si otřela ruku a Jermain mu přes stůl přikutálel jablko. V mžiku bylo nakrájeno a naservírováno přede mne.
" Děkuji" převzala jsem si jídlo.
Natáhla jsem si nohy a pohodlně se uvelebila. I přes všechno to divadlo jsem si uvědomovala, že se celou dobu s Michaelem dotýkáme. Jak jsem seděla na zemi, byla jsem prakticky opřená o jeho nohy. Očividně mu to nevadilo, tak jsem si jen užívala jeho dotek.
Pozornost všech se přesunula k malé mořské víle na obrazovce, tak jsem si je mohla všechny hezky prohlédnout.
Vypadali tak šťastně a spokojeně. Došlo mi, že jsem ještě nikdy v životě neměla kolem sebe tolik lidí, kterým by na mně záleželo. Pootočila jsem se a pozorovala Lucy a ostatní na gauči. Můj pohled skončil u Michaela, který mne pozoroval.
" Děje se něco? Je ti dobře?" měl starost.
" Ano, je mi moc dobře, jsem šťastná" usmála jsem se a on také.
Z toho sezení mne začali bolet nohy, rozhodla jsem se projít. Zvedání ovšem muselo proběhnout za asistence dalších 3 lidí, kteří mne podpírali a postrkovali.
" Kam půjdeš, neměla bys chodit sama." ptá se Julie
" Chtěla jsem se projít venku."
Michael ke mně přistoupil " Půjdu s tebou, také jsem se chtěl projít."
Chtěla jsem aby šel se mnou, hlavně proto, abych mu mohla říct, že to co jsem včera slyšela, zůstane pouze mezi námi. V jeho postavení každá takováhle domácí šou musí mít pro novináře hodnotu zlata.

Byl nádherný den, racci kroužili kolem zlatého slunce, které příjemně hřálo. Sešli jsme po schodech z terasy a vydali se po pláži ke kamenitému útesu.
Nikdo z nás nepromluvil, nějak mi přišlo líto narušit tuhle pohodu, povídáním o něčem, co pro nás oba není zrovna příjemné.
" Posadíme se?" ukázala jsem na dva kameny, které vypadaly docela pohodlně.
" Mám boty plné písku, musím se zout" posadila jsem se a začala si rozvazovat boty. Skopla jsem je a zabořila nohy do teplého písku.
Už bylo načase prolomit ticho. Tak trochu jsem doufala, že začne sám, ale přání se občas nesplní.
" Michaeli, jen jsem ti chtěla říct, že ten včerejšek je pouze tvojí věcí a tvé rodiny. Vím, že jsem s vaším otcem jsem nezačala zrovna dobře a abych pravdu řekla, vlastně ho svým způsobem chápu."
Čekala jsem nějakou reakci, ale on koukal do dálky a mlčel jako zařezaný.
" Já rodinu prakticky nemám, tak nevím jak to má všechno být, ale myslím si, že on tímhle svým způsobem má o tebe strach."
Sakra, co to plácám za hovadiny…Snažila jsem se z něj dostat nějakou reakci, cokoliv co by tenhle můj monolog učinilo méně trapným, ale asi jsem ho jen přivedla do rozpaků. Tak tohle mi opravdu nejde, že já někdy nedržím pusu zavřenou. Povzdechla jsem sama nad sebou.
" Ty nemáš rodinu? To si nedokážu představit."
Konečně nějaká reakce.
" Mám jen bratra, matka zemřela před deseti lety."
" Promiň, to jsem nevěděl."
" To nic, kdybych s tím nebyla smířená tak bych ti to neříkala. Stalo se to dávno, bylo mi 10 let." Sakra proč mu tohle říkám…Nikdy jsem se o tom vlastně s nikým nebavila. No co taky lidem říkat, když mi matku zabila KGB? Nikdo by mi nevěřil, a pokud ano zabili by mě taky, jak už se o to jednou pokusili. Vím, že to zní jak ze špatného filmu.
Říká se, že rodina vám dává základ do života. Ta má se o to tedy postarala perfektně.
"Půjdeme zkusit vodu?" zvedla jsem se. Mike mne dohonil.
" Asi máš pravdu, nikdy jsem o mém otci nepřemýšlel jako ty." Zastavili jsme se a chvilku se dívali do očí.
Usmála jsem se a rozběhla se po pláži. Citové výlevy mi nikdy moc nešly a to poslední co potřebuji je další komplikace.
Voda byla příjemná a odplavila konverzaci, která před tím proběhla.
Pomalu jsme se vraceli k hotelu s botami v rukou. Přišlo mi vtipné, že i naše první setkání vlastně proběhlo bez bot. Bůh má někdy obrovský smysl pro humor.
Lucy s Julií seděli na verandě a mávali na nás.
" Byla hodná?" Lucy se ptala jako bych byla zlobivé děcko.
" Ano, to ano" řekl to se šibalským úsměvem, kterým jako by říkal, že se stalo něco, za co by se měl stydět. Chytl mne za ruku a políbil na tvář. Otočil se na patě a byl pryč.
Obě dvě ženy na mne pohlédly s oblouky obočí vytaženými v němé otázce.
" Hele nic se nestalo, jen jsme si povídali. Nevím, co to mělo znamenat." Ukázala jsem rukou na místo, kde před chvílí Michael předvedl malé divadlo.
Asi si na něj budu muset dát větší pozor. Jeho vtípky by nemusely být vždy takto nevinné.