Září 2013

Takové něco č.3

26. září 2013 v 21:13 | jane |  SW

Kapitola 3

Promnul si oči a zabořil se do křesla hlouběji. Má dva dny na to, aby si utřídil myšlenky a aby ji přesvědčil…
"Ona", vlastně ani nevěděl, jak jí má říkat. Jako by jí její současné jméno nevystihovalo. Byla něčím víc, něčím nepostižitelným a nedefinovatelným. Něčím co nešlo spoutat do pouhých několika slov "Narya Eledwen Van Gelion" zašeptal její jméno jako modlitbu. Vzpomněl si na fotku z kroniky, pod kterou bylo uvedeno její jméno. V té době byla jiná, cítil to. Ale tři tisíce let života musí člověka změnit a on si ani neuměl představit jak. Zapnul opět počítač a vyvolal na obrazovku fotku, která mu utkvěla v paměti. Nechal se vést intuicí a pozorně se zahleděl na její postavu.
Stála na vrcholu královského paláce v Gelionu, pod ní se tísnil deseti tisícový dav a vzdával jí poctu. Bylo to po tom, co dokázala ubránit planetu před útokem zatím neznámého nepřítele. Už v té době měla takovou moc, že vedla svoji armádu jen silou své vůle. Fotka byla datována před dvěma tisíci devíti sty a padesáti třemi lety. Bylo to z období první etapy jejího života. Musel uznat, že k ní byl čas milostivý, vypadala stejně jako by tam stála před deseti minutami. Jen její oči byly jiné. Chtěl zjistit, kým byla, aby mohl pochopit to kým je dnes, ale jakási podstatná část skládanky mu stále unikala. Pokusil se použít sílu a napojit se na tok energie, která by mu pomohla najít směr, ale nic se nestalo.
Tahle posedlost byla vlastně prvopočátkem jeho nesvárů v osobním životě. Mara vycítila sokyni a jistým způsobem měla pravdu. Vyčítala mu, že tou ženou posedlý a on sám nevěděl, jestli to není náhodou pravda.
Chtěl zjistit, odkud vlastně pochází zdroj síly, která jí drží při životě. Nevěděl zda to ví ona sama, ale věděl že jeho posedlost neskončí dříve, něž zjistí pravdu. Bylo to stejné nutkání jako setkat se s otcem na oběžné dráze měsíce Endor. Věděl, že je k tomuto předurčen i za cenu, že bude muset obětovat část svého života. Nebylo to fér ani pro něj ani pro Maru. A to bylo možná to co jeho žena nedokázala unést. Oba dva měli o svém manželském poněkud jinou představu, která se nyní začala na obou stranách rozpadat. Otázka byla jak velkou vůli a ochotu ke kompromisům budou oba mít.

Hlasitě mu zakručelo v břiše. Jeho tělo se hlasitě dožadovalo nějaké výživy a on si uvědomil, že od rána opravdu nic nejedl. Zvedl se z křesla příliš prudce, až se mu zamotala hlava. Sáhl po síle, aby získal rovnováhu a mžitky před očima zmizely. Věděl, že tempo, které v poslední době jeho život nabral nemůže dlouho vydržet. Odešel do kuchyně.
Posuvné dveře se otevřely a v nose ho zašimrala příjemná vůně páry z hrnce stojícího nad hořákem. Rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, kdo se rozhodl vařit. Všichni se zde živili dehydrovaným jídlem, které se pouze vyndalo z obalu a ohřálo se v troubě. Nebylo zvykem, že by se někdo zdržoval zdlouhavým vařením. Otevřely se druhé dveře, ve kterých stála Narya. Její přítomnost okamžitě vyplnila celou místnost, až musel couvnout. Ihned zareagovala a stáhla své vědomí na únosnou mez. Již poznal, že když se nekontrolovala, měla tendenci její přítomnost pohlcovat okolí, jako když se rozpíná vesmír. Jen na něj kývla a věnovala se míchání obsahu hrnce. Došel blíž k ní aby se ujistil, že už je v pořádku. Zdálo se mu, že tentokrát byla u doktora nějak krátce. Byla oblečena celá v bílém, tak jak vyšla z ošetřovny. Otočila se k němu.
"Máte hlad mistře?" z jejích úst tohle jeho označení znělo nepatřičně. Uvědomovala si to taky, protože jedině ona se mohla nazývat opravdovým mistrem a učitelem. On neměl nikoho, kdo by ho mohl do této funkce oficiálně jmenovat.
Aniž by čekala na jeho odpověď, nandala mu jídlo do misky a sama odešla do jídelny. Následoval jí aniž by se podíval, co za pokrm vlastně obdržel. Usadili se do rohu místnosti proti sobě. Ona trochu opatrněji zřejmě její zranění ještě nebylo úplně zahojeno. Dokonce ucítil, jak sáhla po síle, aby překonala bolest. Pozorněji se na ní zahleděl. Zvedla k němu oči a jejich pohledy se setkaly. Pohled jeho blankytně modrých očí se již naučil čelit odleskům v těch jejích skoro černých. Dokonce dokázal postřehnou i změny jejich barvy až k oříškově hnědé. Nevěděl, jak to dělá nebo jestli tohle vůbec může svojí vůlí nějak ovlivnit. Byla jako pro něj exotické dosud neprozkoumané zvíře.
Tentokrát v přítmí místnosti byl její pohled temně černý. Hleděli na sebe aniž by navázali telepatický kontakt.
" Za dva dny přiletí Leia s Marou." Musel sestře její trápení trochu ulehčit a sám byl zvědav, jaká bude její reakce až se dozví že se bude muset vrátit na Couruscant.
Aniž by z něj spustila pohled tak si vložila lžíci do úst a jen pokývala hlavou na souhlas. To mu dodalo trochu jistoty a pokračoval.
" Bude po nás chtít, abychom s ní odletěli zpět na jednání senátu." Svaly na krku se jí napjaly, ale na výrazu její tváře se nic nezměnilo. Opřela se do židle a přehodila si nohu přes nohu.
" Dobrá" nic víc nic míň. Prostý souhlas bez nutnosti slovního boje a přesvědčování mu po pravdě řečeno doslova vyrazil dech.
" Nečekal bych, že se tam budeš chtít vrátit." Na Couruscantu právě při jednání senátu bylo rozhodnuto o tom, že jako vysoce nebezpečný člen rytířů bude ve stavu stáze pohřbena hluboko v horách na planetě Jiin. Senát se tak obával, že by se přidala na temnou stranu síly, že na ni vláda spolu s radou jediů začala pořád lov. Na její hlavu byla senátem vydána obrovská odměna a všichni jediové měli za úkol ji dostihnout. Konečný souboj se pak odehrál v přesile 120 na 1. Neměla šanci se ubránit a když o tom později přemýšlel byl zázrak, že to vlastně celé přežila.
" Mám tam nevyřešené jisté záležitosti. A odvoz tam se mi celkem hodí." Už mu nedala prostor pro další dotazy, vstala od stolu a postraními dveřmi vyšla ven do noci.

Došla na kraj lesa a opřela se čelem o strom. Musela se hodně ovládat, aby udržela nervy na uzdě. Představa, že opět vkročí na půdu senátu, kde celá staletí bojovala za práva jiných a nakonec jí tam ta její byla odňata, v ní vyvolávalo paniku. Již dlouho nezažila situaci, která by jí dokázala vyvést z míry. Slza stékající jí po tváři jí připomněla, že je ještě stále ve své podstatě lidskou bytostí i když věděla, že její okolí na ní nahlíží poněkud jinak. Sesunula se do trávy, zabořila hlavu do dlaní a rozvzlykala se. Po chvíli se uklidnila a opřela si o kmen stromu. Cítila sílu staletého dřeva až v konečcích prstů. Kdysi se všem těmhle vjemům podivovala a vychutnávala podivné spojení s okolním světem. Dnes jí vše připadalo obyčejné a mdlé. Jen smrtelnost dávala kdysi životu jeho pravý význam. Z úvah jí vyrušilo zapraskání větve za jejími zády. Okamžitě byla ve střehu a pátrala po zdroji hluku. Byl to jen pták co shodil na zem vylousknutý ořech. Když se její smysly vrátily opět do klidu, ucítila prudkou bolest v kůži na břiše. Meč musel proniknout hlouběji do svalů, než si myslela. Uvědomila si, že jedině bolest ji dokáže držet myšlenkami na zemi.
Vzpomněla si, že někam tímhle směrem musela dopadnout čepel jejího meče. Dotkla se síly a ta jí v mžiku navedla správným směrem. Sebrala lesknoucí se ostří z podrostu listů a pozorně se na něj zahleděla. Ve svitu hvězdy nacházející se nedaleko planety uviděla svůj odraz na lesklém kovu. Uviděla starou vrásčitou tvář poznamenanou nesčetným strádáním a bolestí. Zavřela oči a znovu se podívala. Tvář byla pryč a místo ní uviděla svoji tvář s vysokými lícními kostmi a neproniknutelnýma očima. Chvíli nevěděla co si má o tomto zvláštním úkaze myslet. Snad se jí snaží někdo naznačit, že už je čas odejít nějak jinam.To ona věděla, věděla to už více jak tisíc let a dělala vše pro to aby si ji smrt vzala. Ale pokaždé ji síla vedla tak aby přežila, bylo to silnější než její vůle zemřít. Její mistr říkal, že každý má svůj čas a své místo. To bylo ještě před tím, něž zjistila, že je jiná. Ona nepatřila nikam, vždy když si vybudovala nějaký život čas ho odvál jako zrnka písku. Pak už přestala vyhledávat vazby a vztahy. Žila sama tak dlouho, že už ani nevěděla jak někoho vpustit do svého života.

Na okraji mysli ucítila něčí přítomnost, opatrně se dotkla místa, kde cítila bytost. Byl to Luke, vyšel ven zadním vchodem na přistávací plochu. Pozorně si prohlédla jeho vysokou hubenou postavu. Byl to krásný a silný muž. Takových poznala jen málo. Svým způsobem ho obdivovala za to co už ve svém životě dokázal, v podmínkách v jakých byl nucen žít. Byl výjimečný to už poznal i mistr Joda, ale nebyl schopen ho posunout tam se Luke měl šanci dostat. Věděla, že musí jednat dokud jsou tady sami dva. Pokud se z něj měl stát opravdový mistr musel otevřít svoji mysl všemu a všem kolem sebe. Věděla že je připraven ale netušila zda to ví on sám. Opatrně se k němu přibližovala s ostřím v ruce. Dokázala skrýt svoji přítomnost velice dobře jen zkušený jedi by dokázal rozpoznat nepatrné vlnění v prostoru síly která vznikala kolem její mysli. Zastavila se metr od něj a špičku ostří mu jemně opřela o odhalenou šíji. Ucítila, jak se všechny jeho smysly najednou rozezněly na poplach. Nepohnul se ale pátral prostorem až narazil na to malé místo, které odhalilo že je zde. Odhodila meč zpět do vysoké trávy a postavila se vedle něho. Pohlédl na ni jen úkosem.
" Některé věci myšlenkami nevyřešíš. Pusť své starosti a pak uvidíš jak malicherné se mohou jevit."
"Někteří však musí své problémy řešit. Zvlášť když jim šlapou na paty." Zatvrzele trval na svém. Byl paličatý a umíněný a možná to se jí na něm líbilo, ale současné situaci to moc neprospívalo.

Prudce prorazila jeho myslí, nebyl na takový útok připraven a nevěděl jak se bránit. Její vědomí vyplnilo celou jeho bytost. Snažil se odporovat ale marně. Neviditelná ruka ho začala škrtit, klesl na kolena do trávy a před očima se mu dělali mžitky. Vzepřel se celou svojí bytostí, aby si uchránil život. Z posledních sil se vrhl proti místu, odkud útok přicházel. Stejně jako prudce jak se objevila najednou byla pryč. Ztěžka oddechoval a točila se mu hlava. Cítil se prázdný a vyčerpaný.
" Kde jsou teď tvé problémy jedi." S nadzvednutým obočím čekala na jeho reakci. Stála tam stejně klidná jako před tím.
Luke sesunul na záda a pokoušel se popadnout dech. Najednou jím projela vlna energie, která mu vyjasnila mysl. Posadil se a zadíval na její profil. Musel se sám nad sebou pousmát. Měla absolutní pravdu. Postavil se a zaujal znovu své místo vedle ní.
" Mám zřejmě poslední příležitost tě opravdu něco naučit. Už toho moc není co pro tebe můžu udělat a ani vlastně nevím jestli o to stojíš. Ale pro mne je tohle příležitost začít svým způsobem znovu a neměla bych jí promarnit."

Také něco č.2

25. září 2013 v 14:43 | jane |  SW

Kapitola 2

Nevím co toje, jen vím, že to chci psát. tak uvidíme co z toho nakonec vyleze.
-------------------------------------------------------------------------------------------
Pomalu odtáhl ostří a svalil se na tvrdou zem plnou kamenů. Kameny ho však trápili ze všeho nejméně. Paže mu silně krvácela a pokud s tím rychle něco neudělá, brzy ztratí vědomí díky nedostatku krve. Pokusil se zvednout, zatočila se mu hlava a mírně zavrávoral. V tom ucítil jak ho něčí paže zachytila a navrátila mu ztracenou rovnováhu.
" Ale ale, přeci jen nejsi takový silák." Podíval se na svoji zachránkyni, ani ona však nevypadala jako nejsilnější opora. Po břiše jí stékaly potůčky krve, rána byla zřejmě bolestivá, protože se dotyčná nemohla plně narovnat. Pomalu dokulhali ke schodům vedoucím z vrcholu budovy. Už byly slyšitelné kroky dusající po schodech proti nim. Usoudili, že nemá cenu se pokoušet ze schodů sejít, hromadný pád by byl nevyhnutelný. Opřeli se tedy o zábradlí a počkali, až dorazí pomoc. Ve chvíli je obklopilo stádo štěbetajících lidí, když však uviděli jejich stav, smích a hovor pomalu utichal. Luke natáhl ruku, do které mu někdo pohotově vložil obvaz namočený v hojivém roztoku. Vedle něj už se také rozjela záchranná akce. Pomalu ho odvedli po schodech a přes nádvoří rovnou do místní ošetřovny. Měl pocit, že chvílemi ztratil vědomí, protože se mu mysl rozjasnila až na nemocničním lůžku. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře, za nimi byla vidět regenerační nádrž, ve které se vznášela ženská postava.

" Takže ona na tom také není až tak dobře jak se snažila působit." Jeho myšlenkami proběhlo několik vzpomínek na dobu, kdy tuhle zvláštní osobu poznal. Ještě cítil horký písek pouště na které nouzově přistálo jejich letadlo. Bylo to jen chvíli po té co s jejím bezvládným tělem, právě rozmrazeným ze 150 let dlouhé hibernace, prchal z vesmírné lodi. Vkládal do ní všechny své naděje a nyní nevěděl, jestli ta námaha nebyla zbytečná. Jmenuje se Narya.

Pomalu se posadil a ozkoušel funkčnost své ruky. Doktor jako vždy odvedl dobrou práci. Sundal nohy na zem a začal si oblékat župan. Do místnosti vstoupil doktor a sním učen, který měl nadání pro léčení silou.
" Vidím, že je vám už dobře." Podali si ruce
" Ano, cítím se skvěle vzhledem k situaci." Ihned jak to vyslovil, věděl, že bude muset čelit doktorovu nesouhlasu.
" Jistě víte jaký na tyhle situace mám názor já. Od doby co jste zde zavedli tyhle zvláštní metody výcviku, mám v ordinaci pořád plno a někdy to nejsou pouze malá zranění jako to vaše. Měl by jste si uvědomit, že nastal čas tuhle situaci celou radikálně přehodnotit!" při slově "tuhle situaci" velice výmluvně ukázal směrem ke dveřím za kterými se nacházely regenerační komory.
Luke si jen povzdechl. Tahle myšlenka se mu pomalu ale jistě do mysli vkrádala čím dál častěji. Doktor měl pravdu, že minulý týden měl štěstí, že mu jeden člen druhé skupiny nezemřel přímo uprostřed pralesa. Bude si to všechno muset opravdu nechat projít hlavou. Bylo to jeho rozhodnutí postavit ji do čela výcvikového centra, ale to ještě netušil, že současnost je poněkud zhýčkaná na metody které zvolila.

Došel do svého pokoje a zapnul monitor počítače. Okamžitě se rozblikal a hlásil dva zmeškané hovory. První hovor byl od sestry ten druhý od manželky. Ihned věděl, že se zase něco semlelo. Zamyslel se, komu bude volat jako první a zvolil tu mírnější cestu, možná že mu sestra vysvětlí, proč ho Mara shání, když měla být mimo signál ještě dva týdny.
Rozezněl se vyzváněcí signál a po chvilce se na obrazovce objevila Leina tvář. Vypadala vyčerpaně, jako pokaždé když ji v poslední době viděl. Byla právě na konzulární lodi, poznal její kajutu.
" Ahoj Luku, děkuji že voláš."
" Ahoj také tě rád vidím. Jsi v pořádku?"
" Ano ano, ale to co po tobě budu chtít, se ti nebude líbit." to Luke věděl a nehodlal zbytečně tlachat o ničem.
" Tak přistup rovnou k věci."
" Budu vás potřebovat při jednání senátu, oba dva." Slova oba dva zdůraznila. " Myslíš, že bude ochotná přijet?"
Luke si přejel rukou po obličeji, byl vyčerpaný.
" To nevím, víš jaká je. Můžu se pokusit, ale nic ti neslibuji."
" A co když ji požádám osobně.?" Leia byla očividně zoufalá.
" Jsem na cestě z Keselu, mohly by jsme tam být za dva dny."
" My?" podivil se.
" Mara je se mnou." Očividně čekala na bratrovu reakci. Luke si nedělal iluze, že by si jeho žena nechala jejich soukromé problémy pro sebe. Proto jen pokýval hlavou.
" Budu vás čekat" najednou mu přibyla další starost a to jak se udobřit se ženou, od které uprostřed hádky utekl.
" Dobrá, a Luku?"zkusila opatrně.
" ano?"
" Víš, jen chci abys věděl, že když budeš potřebovat já a Han jsme s tebou."
" Já vím, a děkuji ti za to."
" Musím jít bráško. Tak za dva dny."
" Za dva dny" povzdechl si a obrazovka před ním zhasla.

Neverland and me č.22

25. září 2013 v 14:20 | jane |  Neverland and me
Kapitola 22

Tak po dlouhatánské době ze mě zase něco vypadlo, ani nevím jestli to tady někdo čte, ale snad někomu udělám radost.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Probudil mne podivný zvuk připomínající přidušený jekot mého radio-budíku. Převalila jsem na bok abych našla vypínač, ale po chvíli jsme si uvědomila, že tenhle budík vypínač asi mít nebude. Michael stál otočen k oknu a pobrukoval si jakousi melodii. Když slyšel šustění pokrývky tak se otočil a shlížel na mě se sluneční korónou za zády, až jsem musela přivřít oči. Opět jsem zavřela oči a posadila se. Po minulé noci jsem se cítila rozlámaná po námaze, kterou už mé tělo hodně dlouho nezažilo. Usmála jsem se nad tím.
" Dobré ráno" posadil se na okraj postele. Byl už čistě oblečen a já si připadala jako bych zaspala.
"Dobré" prohrábla jsem si rukou vlasy, které mi stále padaly do očí. Musela jsem vypadat opravdu zmoženě.
" Je ti dobře? Vypadáš jako by jsi celou noc probděla. Nemám zavolat doktora. Neublížil jsem ti?" Smršť otázek, které spíše připomínaly otázky starostlivého rodiče mi lezly na nervy.
" Ne, hlavně toho felčara ne. Jen jsem trochu polámaná z té hmm " aktivity" zaculila jsem se na něj.
" Ohh" taky se zaculil.
" Co bys dnes chtěla dělat mám pro tebe celý den volna. Bylo to složité, ale zařídil jsem si to." Vypadal nadšeně, na můj vkus až příliš nadšeně. Zhluboka jsem se nadechla.
" Noo, víš já musím…" najednou mi začal zvonit telefon. Vyběhal jsem z postele zamotaná to prostěradla, které se mi motalo kolem kotníků a začala jsem na stole pod horou papírů hledat přístroj. Na poslední chvíli jsem ho stačila zvednou.
" Ahoj Susan, tak jakpak jsi na tom? Potřebuji mít večer ty tvoje materiály na stole. Zítra na třetí hodinu mám dohodnutou konferenci." Byl to strýc, jeho hlas mne okamžitě probral a já pomalu zase začala uvažovat logicky. Což ovšem nebylo lehké, jelikož mi Michael stál za zády a snažil se mne vyprostit z prostěradla. Když už jeho ruce začínaly být jaksi všude přítomné tak jsem ho musela odstrčit, neboť má řeč se strýcem začala poněkud váznout.
" Můžu tam být tak do pěti, když si pospíším" bleskový propočet cesty zpět do města a utřídění papírů byl snad uskutečnitelný.
" Dobrá v pět v kanceláři. Ahoj." Sluchátko ohluchlo.
Sedla jsem si na židli a podívala se na Michaela, který stál opodál a zachmuřeně na mně hleděl.
" Asi budu potřebovat odvoz" zkusila jsem opatrně nakousnout téma, které by jsme stejně dříve nebo později museli vyřešit. A to jak jaksi korektně celou tuhle situaci ukončit. Doufala jsem, že i on si je vědom, že to co je mezi námi nesmí opustit brány Neverlandu.
" Odjedeš? Jen tak odjedeš?" vyčítavý tón jeho hlasu věštil, že asi takovýhle zvrat nečekal. Najednou jsem se ocitla v pozici té mrchy co nechává Michaela Jacksona zlomeného a v slzách.
" Je mi to líto, ale musím. Je to i v tvém zájmu." Postavila jsem se proti němu, ale přiblížit jsem se neopovážila.
" V mém zájmu? Co ty můžeš vědět o mém zájmu. Víš co potřebuji, potřebuji abys byla se mnou a tady."
" Michaeli, já nejsem holčička, které stačí jen být tvojí…" nevěděla jsem co vlastně pro něj jsem tak jsou pokračovala dál.
" Mám svůj život, svojí práci a tu musím udělat.
" To pro tebe jsem, jen práce?" začínal silně připomínat hysterickou ženu.
" Ne, ty moc dobře víš, že pro nikoho kdo tě zná, nejsi jen něco obyčejného. Víš moc dobře jak na lidi působíš. A já nejsem výjimkou. Ale nemůžu si zničit život pro něco, co stejně nemá budoucnost. Naše světy jsou tak odlišné, a já nejsem ochotná ztratit sama sebe pro to, abych mohla být s tebou." Jen se otočil a vyběhl ze dveří bez jediného slova.
Unaveně jsem klesla na židli. V hlavě mi hučelo a srdce jsem měla až v krku. Věděla jsem, že to co jsem udělala bylo správné, ale mé srdce křičelo o pomoc. Chtěla jsem za ním běžet, říct mu že ho miluji a udělám pro něj cokoliv, ale rozum mi to nedovoloval. Sbalila jsem si věci a za hodinu již seděla v přistaveném voze. Michaela jsem už neviděla. Jen při odchodu z domu jsem cítila jeho pohled na svém zátylku. Když se za mnou zavřela brána Neverlandu mohla jsem si na chvíli vydechnout, ale věděla jsem, že jestli se bude zítra konat konference tak tam Michael nebude chybět. Nikdy se mi do práce nechtělo méně než teď.