Takové něco č.3

26. září 2013 v 21:13 | jane |  SW

Kapitola 3

Promnul si oči a zabořil se do křesla hlouběji. Má dva dny na to, aby si utřídil myšlenky a aby ji přesvědčil…
"Ona", vlastně ani nevěděl, jak jí má říkat. Jako by jí její současné jméno nevystihovalo. Byla něčím víc, něčím nepostižitelným a nedefinovatelným. Něčím co nešlo spoutat do pouhých několika slov "Narya Eledwen Van Gelion" zašeptal její jméno jako modlitbu. Vzpomněl si na fotku z kroniky, pod kterou bylo uvedeno její jméno. V té době byla jiná, cítil to. Ale tři tisíce let života musí člověka změnit a on si ani neuměl představit jak. Zapnul opět počítač a vyvolal na obrazovku fotku, která mu utkvěla v paměti. Nechal se vést intuicí a pozorně se zahleděl na její postavu.
Stála na vrcholu královského paláce v Gelionu, pod ní se tísnil deseti tisícový dav a vzdával jí poctu. Bylo to po tom, co dokázala ubránit planetu před útokem zatím neznámého nepřítele. Už v té době měla takovou moc, že vedla svoji armádu jen silou své vůle. Fotka byla datována před dvěma tisíci devíti sty a padesáti třemi lety. Bylo to z období první etapy jejího života. Musel uznat, že k ní byl čas milostivý, vypadala stejně jako by tam stála před deseti minutami. Jen její oči byly jiné. Chtěl zjistit, kým byla, aby mohl pochopit to kým je dnes, ale jakási podstatná část skládanky mu stále unikala. Pokusil se použít sílu a napojit se na tok energie, která by mu pomohla najít směr, ale nic se nestalo.
Tahle posedlost byla vlastně prvopočátkem jeho nesvárů v osobním životě. Mara vycítila sokyni a jistým způsobem měla pravdu. Vyčítala mu, že tou ženou posedlý a on sám nevěděl, jestli to není náhodou pravda.
Chtěl zjistit, odkud vlastně pochází zdroj síly, která jí drží při životě. Nevěděl zda to ví ona sama, ale věděl že jeho posedlost neskončí dříve, něž zjistí pravdu. Bylo to stejné nutkání jako setkat se s otcem na oběžné dráze měsíce Endor. Věděl, že je k tomuto předurčen i za cenu, že bude muset obětovat část svého života. Nebylo to fér ani pro něj ani pro Maru. A to bylo možná to co jeho žena nedokázala unést. Oba dva měli o svém manželském poněkud jinou představu, která se nyní začala na obou stranách rozpadat. Otázka byla jak velkou vůli a ochotu ke kompromisům budou oba mít.

Hlasitě mu zakručelo v břiše. Jeho tělo se hlasitě dožadovalo nějaké výživy a on si uvědomil, že od rána opravdu nic nejedl. Zvedl se z křesla příliš prudce, až se mu zamotala hlava. Sáhl po síle, aby získal rovnováhu a mžitky před očima zmizely. Věděl, že tempo, které v poslední době jeho život nabral nemůže dlouho vydržet. Odešel do kuchyně.
Posuvné dveře se otevřely a v nose ho zašimrala příjemná vůně páry z hrnce stojícího nad hořákem. Rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, kdo se rozhodl vařit. Všichni se zde živili dehydrovaným jídlem, které se pouze vyndalo z obalu a ohřálo se v troubě. Nebylo zvykem, že by se někdo zdržoval zdlouhavým vařením. Otevřely se druhé dveře, ve kterých stála Narya. Její přítomnost okamžitě vyplnila celou místnost, až musel couvnout. Ihned zareagovala a stáhla své vědomí na únosnou mez. Již poznal, že když se nekontrolovala, měla tendenci její přítomnost pohlcovat okolí, jako když se rozpíná vesmír. Jen na něj kývla a věnovala se míchání obsahu hrnce. Došel blíž k ní aby se ujistil, že už je v pořádku. Zdálo se mu, že tentokrát byla u doktora nějak krátce. Byla oblečena celá v bílém, tak jak vyšla z ošetřovny. Otočila se k němu.
"Máte hlad mistře?" z jejích úst tohle jeho označení znělo nepatřičně. Uvědomovala si to taky, protože jedině ona se mohla nazývat opravdovým mistrem a učitelem. On neměl nikoho, kdo by ho mohl do této funkce oficiálně jmenovat.
Aniž by čekala na jeho odpověď, nandala mu jídlo do misky a sama odešla do jídelny. Následoval jí aniž by se podíval, co za pokrm vlastně obdržel. Usadili se do rohu místnosti proti sobě. Ona trochu opatrněji zřejmě její zranění ještě nebylo úplně zahojeno. Dokonce ucítil, jak sáhla po síle, aby překonala bolest. Pozorněji se na ní zahleděl. Zvedla k němu oči a jejich pohledy se setkaly. Pohled jeho blankytně modrých očí se již naučil čelit odleskům v těch jejích skoro černých. Dokonce dokázal postřehnou i změny jejich barvy až k oříškově hnědé. Nevěděl, jak to dělá nebo jestli tohle vůbec může svojí vůlí nějak ovlivnit. Byla jako pro něj exotické dosud neprozkoumané zvíře.
Tentokrát v přítmí místnosti byl její pohled temně černý. Hleděli na sebe aniž by navázali telepatický kontakt.
" Za dva dny přiletí Leia s Marou." Musel sestře její trápení trochu ulehčit a sám byl zvědav, jaká bude její reakce až se dozví že se bude muset vrátit na Couruscant.
Aniž by z něj spustila pohled tak si vložila lžíci do úst a jen pokývala hlavou na souhlas. To mu dodalo trochu jistoty a pokračoval.
" Bude po nás chtít, abychom s ní odletěli zpět na jednání senátu." Svaly na krku se jí napjaly, ale na výrazu její tváře se nic nezměnilo. Opřela se do židle a přehodila si nohu přes nohu.
" Dobrá" nic víc nic míň. Prostý souhlas bez nutnosti slovního boje a přesvědčování mu po pravdě řečeno doslova vyrazil dech.
" Nečekal bych, že se tam budeš chtít vrátit." Na Couruscantu právě při jednání senátu bylo rozhodnuto o tom, že jako vysoce nebezpečný člen rytířů bude ve stavu stáze pohřbena hluboko v horách na planetě Jiin. Senát se tak obával, že by se přidala na temnou stranu síly, že na ni vláda spolu s radou jediů začala pořád lov. Na její hlavu byla senátem vydána obrovská odměna a všichni jediové měli za úkol ji dostihnout. Konečný souboj se pak odehrál v přesile 120 na 1. Neměla šanci se ubránit a když o tom později přemýšlel byl zázrak, že to vlastně celé přežila.
" Mám tam nevyřešené jisté záležitosti. A odvoz tam se mi celkem hodí." Už mu nedala prostor pro další dotazy, vstala od stolu a postraními dveřmi vyšla ven do noci.

Došla na kraj lesa a opřela se čelem o strom. Musela se hodně ovládat, aby udržela nervy na uzdě. Představa, že opět vkročí na půdu senátu, kde celá staletí bojovala za práva jiných a nakonec jí tam ta její byla odňata, v ní vyvolávalo paniku. Již dlouho nezažila situaci, která by jí dokázala vyvést z míry. Slza stékající jí po tváři jí připomněla, že je ještě stále ve své podstatě lidskou bytostí i když věděla, že její okolí na ní nahlíží poněkud jinak. Sesunula se do trávy, zabořila hlavu do dlaní a rozvzlykala se. Po chvíli se uklidnila a opřela si o kmen stromu. Cítila sílu staletého dřeva až v konečcích prstů. Kdysi se všem těmhle vjemům podivovala a vychutnávala podivné spojení s okolním světem. Dnes jí vše připadalo obyčejné a mdlé. Jen smrtelnost dávala kdysi životu jeho pravý význam. Z úvah jí vyrušilo zapraskání větve za jejími zády. Okamžitě byla ve střehu a pátrala po zdroji hluku. Byl to jen pták co shodil na zem vylousknutý ořech. Když se její smysly vrátily opět do klidu, ucítila prudkou bolest v kůži na břiše. Meč musel proniknout hlouběji do svalů, než si myslela. Uvědomila si, že jedině bolest ji dokáže držet myšlenkami na zemi.
Vzpomněla si, že někam tímhle směrem musela dopadnout čepel jejího meče. Dotkla se síly a ta jí v mžiku navedla správným směrem. Sebrala lesknoucí se ostří z podrostu listů a pozorně se na něj zahleděla. Ve svitu hvězdy nacházející se nedaleko planety uviděla svůj odraz na lesklém kovu. Uviděla starou vrásčitou tvář poznamenanou nesčetným strádáním a bolestí. Zavřela oči a znovu se podívala. Tvář byla pryč a místo ní uviděla svoji tvář s vysokými lícními kostmi a neproniknutelnýma očima. Chvíli nevěděla co si má o tomto zvláštním úkaze myslet. Snad se jí snaží někdo naznačit, že už je čas odejít nějak jinam.To ona věděla, věděla to už více jak tisíc let a dělala vše pro to aby si ji smrt vzala. Ale pokaždé ji síla vedla tak aby přežila, bylo to silnější než její vůle zemřít. Její mistr říkal, že každý má svůj čas a své místo. To bylo ještě před tím, něž zjistila, že je jiná. Ona nepatřila nikam, vždy když si vybudovala nějaký život čas ho odvál jako zrnka písku. Pak už přestala vyhledávat vazby a vztahy. Žila sama tak dlouho, že už ani nevěděla jak někoho vpustit do svého života.

Na okraji mysli ucítila něčí přítomnost, opatrně se dotkla místa, kde cítila bytost. Byl to Luke, vyšel ven zadním vchodem na přistávací plochu. Pozorně si prohlédla jeho vysokou hubenou postavu. Byl to krásný a silný muž. Takových poznala jen málo. Svým způsobem ho obdivovala za to co už ve svém životě dokázal, v podmínkách v jakých byl nucen žít. Byl výjimečný to už poznal i mistr Joda, ale nebyl schopen ho posunout tam se Luke měl šanci dostat. Věděla, že musí jednat dokud jsou tady sami dva. Pokud se z něj měl stát opravdový mistr musel otevřít svoji mysl všemu a všem kolem sebe. Věděla že je připraven ale netušila zda to ví on sám. Opatrně se k němu přibližovala s ostřím v ruce. Dokázala skrýt svoji přítomnost velice dobře jen zkušený jedi by dokázal rozpoznat nepatrné vlnění v prostoru síly která vznikala kolem její mysli. Zastavila se metr od něj a špičku ostří mu jemně opřela o odhalenou šíji. Ucítila, jak se všechny jeho smysly najednou rozezněly na poplach. Nepohnul se ale pátral prostorem až narazil na to malé místo, které odhalilo že je zde. Odhodila meč zpět do vysoké trávy a postavila se vedle něho. Pohlédl na ni jen úkosem.
" Některé věci myšlenkami nevyřešíš. Pusť své starosti a pak uvidíš jak malicherné se mohou jevit."
"Někteří však musí své problémy řešit. Zvlášť když jim šlapou na paty." Zatvrzele trval na svém. Byl paličatý a umíněný a možná to se jí na něm líbilo, ale současné situaci to moc neprospívalo.

Prudce prorazila jeho myslí, nebyl na takový útok připraven a nevěděl jak se bránit. Její vědomí vyplnilo celou jeho bytost. Snažil se odporovat ale marně. Neviditelná ruka ho začala škrtit, klesl na kolena do trávy a před očima se mu dělali mžitky. Vzepřel se celou svojí bytostí, aby si uchránil život. Z posledních sil se vrhl proti místu, odkud útok přicházel. Stejně jako prudce jak se objevila najednou byla pryč. Ztěžka oddechoval a točila se mu hlava. Cítil se prázdný a vyčerpaný.
" Kde jsou teď tvé problémy jedi." S nadzvednutým obočím čekala na jeho reakci. Stála tam stejně klidná jako před tím.
Luke sesunul na záda a pokoušel se popadnout dech. Najednou jím projela vlna energie, která mu vyjasnila mysl. Posadil se a zadíval na její profil. Musel se sám nad sebou pousmát. Měla absolutní pravdu. Postavil se a zaujal znovu své místo vedle ní.
" Mám zřejmě poslední příležitost tě opravdu něco naučit. Už toho moc není co pro tebe můžu udělat a ani vlastně nevím jestli o to stojíš. Ale pro mne je tohle příležitost začít svým způsobem znovu a neměla bych jí promarnit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama