Říjen 2013

Riddick 4

27. října 2013 v 16:12 | Jane |  Riddick
Part 4


Druhý den vystoupil před budovou vlády a rychle vyšel do druhého patra. Zastavil se před dveřmi do její kanceláře. Sekretářka se s někým vybavovala po telefonu. Naznačil jí otázku, zda je tam sama. Sekretářka jen přikývla a změřila si ho zkoumavým pohledem. Richard zaklepal.
" Dále" ozvalo. Vstoupil do její pracovny. Všude, ale opravdu všude se povalovaly papíry plné map a plánů budov. Seděla za stolem v černých šatech, které by zakryly případné další krvácení jejích zranění. Opět s někým telefonovala. Naznačila mu, aby si sedl, ale on ještě položil klíče od vozu na vrch jednoho ze štosů papírů. Ještě řekla do telefonu dvě slova v nějakém cizím dialektu a zavěsila.
Unaveně se opřela do křesla a podívala se na něj.
" Tak jak se cítíš?"
" Ráno jsem si neopatrně kýchla a mám pocit, že mám v zádech zabodnutý nůž a to nejen ten imaginární." Protřela si zátylek.
" Jo já vím. Jednou jsem měl zlomených pět žeber a dostal jsem rýmu. Málem jsem umřel." Zasmáli se.
" Ještě jednou díky za ten včerejšek. Ten chlápek bude sedět dvacet let."
" Dvacet let, vždyť za to co udělal, se dává podmínka." Podivil se a naklonil se v křesle dopředu.
" Když znáš ty správný lidi, můžeš zařídit spoustu věcí."
" Ryo, co to děláš?"
" Nejmenuju se Rya, jsem Line, jasný. Už mi tak nikdy neříkej." Namířila na něj svým hubeným prstem.
" Nemůžeš přece vymazat to kým jsi se narodila."
" A právě že můžu a celkem se mi to dařilo, dokud jsi se neobjevil ty. Takže se mi to neopovažuj kazit."
" Bože ty jsi cvok. Nevím, co jsem si včera myslel. Měl jsem tě tam nechat chcípnout ve křoví." Zvedl se a odcházel.
" Jo to jsi možná měl." Řekla to tiše a zlověstně. Už držel kliku u dveří, ale něco mu řeklo, aby neodcházel. Otočil se a pozorně se na ni zadíval. Zvedla se a proti oknu byly viditelné jen její tmavé oči s rozšířenými zornicemi. Děsilo ho to. Ty oči se upírali na něj, ale v jiném místě i čase. Hrudník se jí prudce zvedal jako by podstupovala velkou námahu. Napadlo ho, že to je se zhmožděnými žebry celkem odvaha. A pak se vrátila do reality. Zasténala a upadla na zem. Richard se k ní rozběhl a vzal ji do náručí. Chvíli byla úplně mimo a pak se probrala.
" A do prdele." Bylo to to jediné co řekla. Začala se pomalu zvedat.
" Kdy odjíždíte?"
" Cože?" nějak se nemohl dostat do obrazu.
"Kdy sakra ta hovadina začíná?"
" Za hodinu. Ty to nevíš?"
" Nemáme čas, musím mluvit s Markem. Kde mám auto?" vydala se ke dveřím.
" Slečno Aulenová, kam jdete za deset minut má přijít Solgen?" sekretářka udiveně zírala na podivnou dvojici, která spěchala pryč.
" Do večera všechno zruš, už se nevrátím."
" Ale to přece…" sekretářka se pokusila vzdorovat neměla však šanci.
" Tak jo co jsi viděla. Musím to vědět." Uchopil ji za ruku a donutil zastavit.
" Teď není čas to vysvětlovat. Je to průser." Opět se rozešli k východu.
" Jakej průser, myslel jsem, že jsi na tom dělala dost dlouho?"
" Jo to dělala, ale není vždycky všechno tak si myslíš."
Vyšli ve do slunečního svitu a Richard jí ukázal vůz.
" Sakra nemám ty klíčky." Uvědomila si, že je nechala na stole.
" Za to já jo." Ukázal jí její klíče v otevřené dlani.
" Fajn dej mi je."
" Promiň, ale řídím já. Nikdy nenechám ženskou šéfovat." Obešla auto a nasedla.
" Kruci, proč se snažím zachránit někoho jako jsi ty?" Richard rychle šlápl na plyn a vydal se zpět na základnu k markově kanceláři.
" Tak, co teď hodláš dělat?" úkosem na ní pohlédl mezi tím co kličkoval po silnici mezi ostatními vozidly.
" To vlastně nevím, jen se musí něco změnit." Auto poskočilo na výmolu a ona zasténala a chytla se za hrudník.
" Promiň, chceš to rychle nebo dobře?"
" Chci to rychle a dobře." Ušklíbla se na něj.
Po deseti minutách zběsilé jízdy zastavili před základnou. Na rozpáleném betonu se tetelil teplý vzduch. Vystoupili a vydali se k vrátnici. Richard pouze vytáhl odznak a zarazil tak otázky vojáka na stráži. Richard otevřel dveře a nechal ji projít první. Jejich oči se nejprve musely přizpůsobit šeru. Základna žila jako mraveniště. Všude kolem se hemžili muži oblečení v maskáčích a po zuby ozbrojení.
Rya se mezi nimi vyjímala jako perla v hnoji. Vůbec si nevšímala povyku a pískání, které se spustilo, když vstoupila. Richard se vydal chodbou doprava a razil jí cestu davem. Když procházeli kolem jednoho hlučného davu tak jí jeden z vojáků štípl do zadku. Prudce se zastavila. Richard si všiml, že není za ním až po chvíli. Stále tam obklopení davem a supící vzteky.
" Tak ty na mě budeš sahat. Ty trotle?" dívala se na něj nahoru, jelikož ji převyšoval o dobrých dvacet centimetrů.
" Hej pusinko, co se čertíš? Měl bych dostat něco za odměnu, že budu bojovat za ten tvůj hezkej zadek ne?" najednou se její výraz změnil.
" Odměnu, vážně ji chceš?" jemně ho popleskala rukou po tváři.
" Jo jasně" naklonil se k ní jako by ji chtěl políbit a ona ho vší silou nakopla do rozkroku. V té chvíli Richard věděl, že ji od tamtud musí dostat pryč, jinak se tam všichni pozabíjí dřív, než se vůbec dostanou ze dveří. Popadl ji kolem pasu a odváděl hlučícím davem pryč. Až u markových dveří se zastavil a pustil ji.
" Na tohle teď ale nemáme čas, ne?" jen pohodila hlavou a bez zaklepání vpadla do markovi kanceláře.
" Co tady proboha děláte? Richarde, všichni tě shání. Už jsi měl být dávno na poradě."
" Mlč a chvíli mě poslouchej." Sedla si do židle aby ulevila žebrům.
" Musíme to celé změnit. Je to všechno úplně jinak. Když je tam teď pošleme všichni tam zařvou."
" Ale no tak Line, nepřeháněj. Je to všechno v pořádku, vždyť jsme to probírali ze všech stran. Vím, že to má mouchy ale co ne."
" Marku, tohle není sranda."
" Měl by jsi jí věřit, kámo. Já vím, že je dost šílená, ale některých věcech je dobrý jí poslouchat."
" A jak ty to víš? Co vy dva spolu máte?"
" To je teď jedno. Kde ve vrchní generál? Musím s ním mluvit." Zvedla se.
" To nejde, už je na cestě na místo."
" Kruci"
" Sedni si nebo zase upadneš." Richard ji zatlačil zpět na židli. Mark jen nad jeho chováním povytáhl obočí.
" Neměl by ses jít třeba chystat? Pochybuju, že budeš chtít jít do terénu jen v košili."
" Jen jdi, já to vyřídím." Položila mu dlaň na jeho velkou ruku. Mark se jen podivoval, jak důvěrně spolu ti dva hovoří po jednodenní známosti. Richard vyšel ven a zamířil do místní zbrojnice, nedalo se teď už opravdu nic dělat. Mohl tam jen jet a pokusit se aby tam nezemřelo víc lidí než je nezbytně nutné.

Rya si měřila Marka zlostným pohledem.
" Co si jako myslíš, že teď udělám. Poběžím za ministrem a řeknu, že to všechno na čem jsme pracovali půl roku je na nic a musíme začít znova? Že tam ty lidi prostě necháme zemřít?"
" Oni jsou už mrtví"
" Proč tohle sakra říkáš. Někdy z toho mám strach." Mark se postavil a začal pochodovat za stolem sem a tam jako tygr v kleci.
Složila hlavu do dlaní a pak si prohrábla krátké vlasy.
" Marku, musíš mi věřit, nemůžu tady jen tak sedět."
" Proč je to najednou jiné. Vždyť ti to jindy problémy nedělalo, a věděla jsi, že tam budou lidé umírat. Co je sakra jinak?" při jeho slovech si uvědomila, že má pravdu. Podívala se na něj a ztuhla. Byl to on, to kvůli němu bylo teď všechno jinak. Měla teď, ať chtěla nebo zase minulost, kořeny a rodinu. Beze slova se zvedla a Mark za ní.
" Kam chceš jít?"
" Za Richrdem."
" No jasně za Richardem, že se vůbec ptám." Sjela ho tak ostrým pohledem, že si ihned uvědomil, že přestřelil.
Vyšla na chodbu a začala se rozhodovat kam jít. Vůbec to tady neznala a věděla, že tam někde vpravo je ten grázlík co mu načechrala koule. Tak šla raději opačným směrem. Za ní se ozvalo klapání bot. Ohlédla se a uviděla marka jas se k ní chodbou blýží.
" Počkej, zavedu tě tam. Už budou v letadle." Jen přikývla a následovala ho. Procházeli jednotlivými úseky objektu. Až se nakonec dostali na letištní plochu, kde už startovala výsadková letadla.
Do obličeje je uhodil silný poryv větru, až musel Mark Ryu přidržet.
" Tak kde je?" otočila se na Marka. Ten jen ukázal směrem k jednomu z letadel, kam právě nasedali poslední muži. Neváhala a rozběhla se k letadlu. Na vysokých podpatcích jí to moc nešlo, tak si boty sundala a běžela bosa. Asi padesát metrů od letadla ji zastavil jeden z vojáků. Snažila se mu vythnout a něco gestikulovala.

Richard seděl u okénka a vyhlížel poslední muže jak nastupují do letadla pak mu jen tak mimoděk zaletěl zrak směrem k administrativní budově a tam ji uviděl. V sevření vojáka se svíjela jako had a snažila se mu uniknout. Odpoutal se a dal znamení pilotovi, že musí ještě ven. Vyskočil a vydal se k nim. Když uviděla, že se k ní blíží, uklidnila se. Mark stál opodál a čekal.
" Až budete ve městě, tak se dostanete k sídlišti. Všechno bude vypadat naprosto ideálně, ale ty je musíš přesvědčit, aby zůstali ležet, všichni. Bez ohledu na instinkt nebo rozkazy mi musíš slíbit, že zůstaneš ležet, dokud to neskončí." Vítr jí vháněl vlasy do očí.
" Co má skončit?"
" nemám čas ti to vysvětlovat, prostě zůstaň ležet. A pak až se dostanete dovnitř, tak v páté místnosti napravo budou tři rukojmí."
" Rukojmí? O těch nebyla vůbec žádná řeč"
" Já vím, je to řekněme nová informace."
" Fajn ještě něco?"
" Jo, nenech se zajmout, jasný nesmíš tam zůstat, ať se děje cokoliv koukej se sem vrátit. A nic jim neříkej."
" Komu?"
" To pochopíš." Přistoupil k němu jeden z mužů a naznačoval, že musí jít. Kývl na ni, že rozumí a odešel.
Stála s Markem na letišti, dokud jejich letoun nezmizel v mracích. Teď už to bylo jen v rukou boha, či jiné síly, která vede lidské osudy.

Riddick 3

27. října 2013 v 10:08 | Jane |  Riddick
Part 3


Zvedl se a rozběhl se za ní. Mark jen nevěřícně zíral na ten podivný výjev, když velký chlap honí malou holku a šel se za nimi podívat co se vlastně děje.
Rya právě nasedala do černého vozu a nastartovala motor. Richard doběhl k vozu, otevřel dveře a vytáhl ji ven jako zlobivé dítě.
" Co si sakra myslíš, že děláš?" snažila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně za ramena a donutil ji uklidnit se.
" Tak za prvé, máš v sobě dost alkoholu aby jsi se zabila a za druhé..doufám, že si nemyslíš, že zase jen tak utečeš." Pustil ji a vytrhl klíčky ze zapalování.
" Tak vy se znáte?" Mark se za nimi objevil jako duch. Oba dva se otočili jeho směrem a synchronizovaně odpověděli.
" Ne"
" Ano" pak se podívali na sebe a pokusili se odpovědět stejně, ale ani podruhé to nevyšlo. Rya se pokusila vzít si od Richarda zpět klíčky, ale ten si jejích pokusů vůbec nevšímal a pevně je svíral v dlani. Zároveň se s Markem vzájemně měřili pohledy až to Rya nevydržela.
" Víš Marku je to celé dost složité. My… no známe se. Ale je to už kolik?" otočila se na Richarda.
" Dvacet let" zazněl jeho chraplavý hlas.
" A proč jste ani jeden z vás nezmínil a dělali jste ze mě pitomce." Mark se otočil a odešel.
"Kruci. Dej mi ty klíčky ať odsud vypadnu."
" Na to ani nepomysli."
" Tak jo co ode mě chceš?" trucovitě si sedla na kapotu auta, nohy si položila na nárazník a zkřížila ruce na hrudi. Obešel ji a postavil se před ni.
" Takže předpokládám, že jsi mě viděla natáhnout bačkory."
" Bravo, tvoje dedukce je naprosto brilantní. A teď už s tvým dovolením půjdu." Pokusila se seskočit z vozu.
" Ne tak rychle drahá. Uvědomuješ si, že jsme vlastně technicky pořád ještě manželé?" tak tohle ji vůbec nenapadlo.
" Páni, tak to je teda něco." Sedl si vedle ní a auto se zhouplo v pérování.
"Co s tím budeme dělat? Prakticky celý život všem lžeme. Ne že by to zpětně nemělo jakési kouzlo…" uchechtl se při představě jak by jeho přítelkyně reagovaly, kdyby zjistily, že je ženatý. I na jejím obličeji se mihl úsměv, ale když se jejich pohledy setkaly, nasadili opět vážný výraz.
" No papíry budu mít vyplněný za 10 minut, a když to vezmeme někam, kde nikdo neví kdo jsme tak by se nemělo nic profláknout." Jen povytáhl obočí.
"Ale když se to tak vezme, máme jedno z nejšťastnějších manželství co znám. Dvacet let a jen jedna hádka." Pokusila se odlehčit atmosféru vtipem.
" Jo to asi jo." Usmáli se na sebe.
" Asi by jsi měl jít za Markem a vysvětlit mu to. Nechci, aby byl naštvaný."
" Jasně." Seskočil z auta a pomohl jí na zem. Nastavila k němu otevřenou dlaň a zamávala prsty.
" Ne ty klíče nedostaneš."
" A jak se asi dostanu domů. Ne že bych nebyla ve formě, ale nestojím zrovna o znásilnění v parku. Tak dávej." Znovu natáhla ruku.
" Tohle je vážně jako opravdové manželství, už dvakrát jsme se pohádali a pořád žádnej sex. Tak si nasedni, odvezu tě." Naklonila hlavu na stranu a nadechla se. Richard se trochu vzdálil protože vypadala že vybouchne. Nestalo se ale nic. Nasupeně obešla vůz a nasedla na stranu spolujezdce. Jen zakroutil hlavou a také nasedl.
" Tak kam to bude madam?" na navigaci zmáčkla pár knoflíků a už ho paní pobízela, aby jel rovně.
" Takže tichá domácnost? No já nejsem proti." V klidu se uvelebil v sedačce. Úkosem na něj pohlédla a nevydala ani slovo. Jen se dívala z okna na ulici. Když projížděli jednou z chudších čtvrtí, kde by Richard nezastavil ani kdyby mu za to platili se najednou rozhodla, že si udělají procházku.
" Zastav!"
" Jsi si jistá? Ta ženská říká něco jiného." Z navigace se ozývalo" pokračujte rovně v jízdě."
" Říkám ti zastav!" Už zvýšila hlas.
" Tak jo jak si madam přeje" Zašlápl brzdy a na místě zastavil tak prudce, že se zarazili o bezpečnostní pásy. Beze slova otevřela palubní desku a přihrádky vyndala paralyzér. Otevřela dveře a rozběhla se směrem k parku, který právě minuli.
" K sakru" Richard se za ní chvíli díval a pak vyběhl za ní. Z opasku si vyndal služební zbraň. Měla cekem náskok, takže již zmizela v houští. A pak uslyšel křik. Vydal se tím směrem. Právě když doběhl na rozcestí, ozvalo se z jeho pravé strany zachroptění. Neváhal a prodral se keři a uviděl na zemi ležet ženu s roztrhanou blůzou. Na ní ležel chlápek a nad ním se tyčila Rya. Přiložila chlapovi paralyzér ke krku a stiskla. Jeho tělem projela křeč a svalil se na zem vedle ženy.
" Bastarde" procedila mezi zuby a hodlala mu uštědřit další dávku voltů. Muž se však vzpamatoval dříve, než čekala. Prudce vykopl pravou nohou a udeřil Ryiu do hrudníku. Odletěla dva metry a narazila do kmene stromu. Muž se zvedl a očividně hodlal útok dokončit.
" Tak to ani nezkoušej." Richard vystoupil ze stínu s napřaženou zbraní. Muž se zastavil a měřil si ho pohledem.
" Co tady chceš sráči." Otočil se a vykročil k Rye. Ta se právě probrala z bezvědomí a snažila se dostat do reality. Richard vystřelil varovný výstřel k jeho nohám.
" Heleť, můžeme se dohodnout. Já si vezmu jednu a ty tu druhou. Nechám tě vybrat. Co ty na to kámo?" Richard ho střelil do nohy. Muž se rozječel jako siréna, padl na zem a snažil se zastavit krvácení. Napadená žena za jeho zády tlumeně vzlykala, ale nevypadala zraněná. Za to Rya měla co dělat aby popadla dech. Richard k ní došel, klekl si a zkoumal její zranění. Měla vyražený dech. Podívala se na něj.
" Ten zmetek mi snad zlomil žebro" držela se za hrudník.
" S tebou se člověk fakticky nenudí."
" Jak je té ženě. Je v pořádku?" Richard se zvedl a došel k ženě. Cestou jen tak omylem nakopl útočníka do zraněné nohy. Ten začal skučet a Richard se na něj obořil, aby sklapnul.
" Jste v pořádku?"
" Asi, asi ano. Ani nevím jak bych vám poděkovala."
" Můžete se zvednout?"
"Jo jsem v pořádku." Žena se postavila na nohy a snažila se upravit roztrženou košili. Richard jí podal svoji bundu.
" Máte to domů ještě daleko?"
" Ne tady za tím parkem"
" Fajn až dojdete domů tak zavolejte policii. Řekněte, co se stalo a ať si sem proto chlapa přijedou."
" Dobrá." Rychle se obrátila a utíkala po pěšince pryč.
Rya se mezi tím postavila na nohy, ale bez opory stromu byla její chůze jaksi vratká. Přistoupil k ní.
" To se vždycky chováš jako naprostej sebevrah?"
"Ne, jen když vidím, že chce někdo ublížit ženě." Z prokousnutého rtu si otřela kapku krve.
"Jak jsi proboha mohla vědět, co chce ten chlap udělat? Vždyť já jsem ho ani neviděl?"
" Vlastní zkušenost tě naučí. Svaž toho grázla, ať neuteče." Ukázala na umaštěnce na zemi a hodila mu svůj pásek.
Rozkulhala se směrem, kde zanechali vůz. Richard nic neřekl, utáhl muži opasek kolem kotníků a vydal se za ní. Nasedla znovu do auta a vydechla bolestí.
" Změna plánu. Jedeme do nemocnice. Jak se s tou kravinou zachází?" snažil se na navigaci navolit trasu.
" Nepotřebuju do nemocnice. Jedeme domů." Neposlouchal jí, otočil auto a vyjel na vedlejší silnici. Ze které právě vyjeli dva policejní vozy. Zastavil a stáhl okýnko.
" Ten chlápek je asi 200 metrů tímhle směrem. Jsem armádní velitel" ukázal policistovi odznak.
"Mám tady zraněnou ženu. Kudy do nemocnice?" muž mu vysvětlil cestu a rozjel se k parku. Richard stáhl okénko a také se rozjel.
" Heleť, je to jen odřenina nic víc. V nemocnici mi tam dají jen náplast."
" Fajn." Zatočil a vydal se směrem k jejímu bytu. Trasu si zapamatoval ihned po té, co ji zadala.
Zastavil před vchodem a vypnul motor.
" Díky, zítra mi ho přivez do práce." Otevřela dveře a začala opatrně vystupovat. Když se jí to podařilo, zatočila se jí hlava a musela se přidržet střechy. Richard vystoupil a chytl ji ve chvíli, kdy se málem skácela na zem.
"Proč si hraješ na hrdinku? Kde máš klíče?" společně se dobelhali ke vstupním dveřím, které vypadaly jako vyrobené z masivního kovu.
" Nemám klíče. Pusť mne, už to zvládnu." Rukou se opřela o mramorovou zeď a dotkla se dlažice. Objevil se přístupový počítač s klávesnicí a snímačem otisků.
" Ksakru ženská co ty jsi zač…"
" Jsem jen opatrná." Zadala kód a přiložila dlaň na skener.
" Jo to jsem dneska viděl." Dveře se nehlučně otevřely a za nimi bylo vidět strmé schodiště. Začala opatrně našlapovat na první schod a sykla bolestí.
" Tak jo tohle už fakt nevydržím." Opatrně ji vzal do náručí. Překvapeně na něj pohlédla.
" No když už si se evidentně pozval dál. Tak budeš muset počkat jestli tě vpustí i můj hlídací pes."
" Ty máš psa?"
" No tak něco. Dojdi támhle." ukázala na dřevěnou skřínku vedle dveří. Poslušně ji tam odnesl. Nevážila skoro nic. A jak ještě zjistil, pod tričkem se jí rýsovaly svaly na žebrech. Otevřela skřínku a v ní jak jinak byl další počítač. Cosi naťukala na klávesnici a počítač zaštěkal.
" Páni, jsi dost ve formě." Teď si všiml, že se na obrazovce objevil jeho detailní obraz s popisem váhy a výšky.
" Tak jo, čím se doopravdy živíš?"
" Ale jdi." Zavřela skřínku a pobídla ho, aby šel dál. Vystoupil s ní opatrně nahoru a dostal se prostorného bytu. Na vyvýšeném podiu u okna stála bíle povlečená postel. Došel k ní a posadil ji na ni.
" Díky" překvapilo ho, že to znělo celkem upřímně.
" Můžu se podívat. Pár takových zranění jsem už viděl a chci se ujistit, že to opravdu nic není."
" Dobrá, ale pak dáš s tímhle ochranitelským chováním pokoj." Klekl si před ni a významně se na ni podíval.
" Nemůžu tě prohlídnout, když jsi po krk oblečená."
" Kriste chlape co by jsi ještě nechtěl. Dovolila jsem ti se ke mně přiblížit míň jak na metr a to jsi mě ani nevzal na večeři." Rozčílila se, ale to očividně neměla dělat. Chytla se za hrudník, rozkašlala se a grimasa, která se na její tváři objevila, svědčila o tom, že to nebylo dvakrát příjemné.
" Nejsem zrovna ve formě. Necháme to svlékání na jindy." Pokusila se mu vyhnout.
" Ryo" jeho hlas prořízl vzduch v místnosti a jí se zježily chloupky na zátylku. Bez dalších řečí jí začal opatrně přetahovat triko přes hlavu. Nebránila se. Na žebrech se začínala rýsovat ošklivá podlitina. Prohmatal její okolí. Celou dobu oba dva mlčeli. On se snažil soustředit na to, aby jí nepůsobil ještě větší bolest a ona upírala zrak někam za jeho záda.
" Dobrá, ještě mi ukaž záda." ku podivu se k němu poslušně přetočila zády. Ta vypadala o poznání hůř. Kůže v místě nárazu byla sedřená do krve, ale žebra nevypadala zlomená.
" Fajn kde máš lékárničku?"
" V koupelně. Druhé dveře vpravo." Rukou mu naznačila směr. Zvedl se a odešel.

Když se vrátil, seděla ve stejné poloze a nepřítomně hleděla ven z okna. Tiše došel opět k ní s dezinfekcí a čistými ručníkem. Podal jí jednu osušku a opatrně jí rozepnul háčky na podprsence, která byla nasáklá krví. Namočil druhý ručník v dezinfekci a opatrně přiložil na ránu. Svaly na zádech se okamžitě stáhly, ale ona nevydala ani hlásku. Obvázal jí záda obvazem. Když skončil, viditelně se jí ulevilo. Otočila se k němu a před hrudníkem si přidržovala ručník.
" No asi bych měla začít trochu posilovat." Rukou si přejela po plochém břiše.
" To bych teď pár týdnů nezkoušel. Máš žebra sice jen naražená, ale musí to dost bolet."Pokusila se protáhnout, ale hodně rychle toho nechala.
" Proč jsi to udělala. Ten chlápek tě mohl zabít"
" Ty by jsi se zachoval jinak?" uvědomil si, že by jednal úplně stejně.
" No alespoň bych se nenechal zmrzačit."
" Je to už nějaký ten pátek co jsem zavřená v kanceláři." Zvedla se a došla do kuchyně. Natočila si sklenici vody, ze zásuvky vytáhle tubičku s léky. Několik si jich odsypala a zapila jedním douškem.
" Asi bych měl jít." Došel k patě schodiště.
" Jo jasně. Nevím, jak bych ti poděkovala."
" Přičti mi to k platu." Zasmála se a současně bolestně zasténala.
" Jasně, máš to tam mít."
Sešel dolů a vyšel na ulici. Z kapsy vyndal klíčky od jejího auta. Nasedl a vyrazil k základně. Probíral si události tohohle šíleného večera a shledal, že za těch dvacet let se vůbec nich nezměnilo. S temperamentem se člověk opravdu rodí. Tohle se mu s ní už vlastně stalo. Vzpomněl si, jak spolu seděli vyděšeně na palubě nákladní lodi spolu s dalšími dětskými uprchlíky, které se jejich rodiny pokusily zachránit. Jednou z podmínek toho, že je vzali na palubu bylo, že nikdo z nich nesmí být starší deseti let a nesmí se provdat za někoho z cizí rasy. Takže je jako děti provdali v přítmí kostela za neustálého zvuku střelby a pak je nahnali do nákladního prostoru polorozpadlé lodi. Vzpomněl si na lesk v jejích očích, když se mu její drobná ruka vytrhla a ona zmizela mezi nákladem někam pryč. Rozběhl se za ní a ve tmě pátral jen za zvukem jejích kroků. Pak ji uviděl, jak stojí u jednoho z palubních okýnek, které směřovalo k jejich planetě. Když k ní došel, na povrchu se objevil obrovský výbuch, který se rozšiřoval po celém povrchu. Ve vteřině se jejich domov stal neobyvatelnou pustinou. Jeho život a rodina smrskla na jednu jedinou šestiletou bláznivou holku, o kterou se měl starat. Viděl její dětskou ruku, jak dopadla na sklo okna v němém výkřiku. Na sentiment ale nebyl čas, v chodbě za jejich zády se ozvaly kroky náhončích. Popadl ji a tmou doklopýtali zpět do skladiště. Ostatní děti se tam tlumeně bavily. Sesunuli se do kouta a ani jeden z nich nic neřekl. Když doletěli a vystoupili v uprchlickém táboře do hromady odpadků a špíny stalo se ještě něco podivnějšího. Stáli ve frontě na povinnou prohlídku. Richard ji stále pevně držel za ruku, věděl, že je teď na něm, aby ji ochránil a hodlala svému slovu dostát. Najednou ucítil, jak se její tělo chvěje. Pohlédl na ni s mírným rozčarováním co se zase děje. Dívala se na něj s rozšířenými zorničkami. A pak tlumeně vykřikla
" Ne, ne, ne." Vytrhla se mu z pevného sevření a rozběhla se skrz dav a dozorce s automatickými puškami někam pryč. Ti než se stačili vzpamatovat tak střelba prořízla zdi okolní budovy. Richard se vyřítil za ní ale, jeden ze strážců ho popadl a zadržel.
" Jen klídek mladej, mi ji dostaneme." Pět chlapíků se za ní rozběhlo. A Richard v dálce uviděl její malou postavičku mizející v zatáčce. To bylo naposledy co ji viděl.

Riddick 2

24. října 2013 v 22:25 | Jane |  Riddick
Part 2


"Neboj se, zítra ji uvidíš při jednání. A pokud by jsi to myslel opravdu vážně tak můžeme se Samanthou třeba pozvat pár lidí na k nám na večeři." Významně na Richarda mrknul. Ten jen nevěřícně zakroutil hlavou. Moc dobře věděl, že tahle akce nebude žádná sranda, ale tohle to všechno náramně zkomplikovalo. Vešel s Markem zpět do sálu a ještě uviděl její postavu mizet na točitých schodech v doprovodu pupkatého plešouna. Než zmizela, ještě se ohlédla a jejich pohledy se střetly. Její oči se rozšířily údivem. Zamrkala, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Ale neměla moc času, protože ji plešoun pobídl, aby si pospíšila. Zíral na místo, kde ještě před chvílí stála a vybavil se mu stejný pohled na její mizející záda v davu na přistávací ploše v uprchlickém táboře. Od té doby se mu ji nepodařilo najít, vlastně si myslel, že je už dávno mrtvá. Jak by taky mohlo přežít šestileté dítě samo v podmínkách, které tam panovaly. Ale očividně měla silný pud sebezáchovy a zdědila asi po své matce víc, než si původně myslel. Jedním douškem dopil víno a u baru si poručil silnou skotskou, aby spláchl události dnešního večera.

Ráno se spolu s dvěma veliteli jiných rot a jejich členy sešli ve velké zasedací síni v budově vlády. Místnost doslova přetékala testosteronem bylo tam více jak padesát chlapů, kteří byli ochotní položit život za tuhle planetu. Rozsadili se kolem oválného stolu a začali si prohlížet papíry, co jim byly předloženy. Byly to podrobné mapy a popis místa a skutečností, které budou v příštím týdnu rozhodovat o tom, zda přežijí nebo ne. Asi po půl hodině marného čekání a dvou šálcích kávy vešel Mark a ujistil je, že už to nebude dlouho trvat. Muži se zatím nezávazně bavili, ale on na jejich žerty neměl náladu. Sedl si na druhý konec stolu, než kde předpokládat, že bude sedět ona. Po dalších deseti minutách do místnosti konečně vplul plešoun z včerejšího večera a za ním s hromadou papírů v ruce a s telefonem u ucha vešla Line. Měla na sobě bílé upnuté šaty, které nenechávali mužskému osazenstvu moc prostoru pro fantazii. Očividně jí vůbec nevadilo osazenstvo místnosti, vlastně si nebyl jistý, jestli vůbec vnímá reakci, kterou její příchod vyvolal. Mark jí pomohl s papíry a podal je asistentce, která s nimi obešla stůl a rozdala je. Všichni muži najednou ustali v hovoru a nervózně po sobě pokukovali, jestli tohle jako není sranda.

Plešoun se představil jako kongresnam pro tajné operace a ona celým falešným jménem Line Aulem a byla hlavní stratég protiteroristického útvaru. Richard se stáhl ještě víc do přítmí v zadní části místnosti. Hlavní slovo měl plešoun, začaly se rozebírat strategie a varianty navržené v plánech. Line se naklonila k Markovi a něco mu ukazovala ve složce na stole. Pak se pohodlně usadila za židli.
Postupně se zastavila pohledem na každém z přítomných a Richard moc dobře věděl, že jí právě jistá část mozku podává celkem přesné informace o jejich osudu. Zamrazilo ho při pomyšlení, že ona vlastně už ví, které manželce má napsat kondolenční dopis. Ani jednou se však nepodívala jeho směrem a on zvažoval jaké má šance tohle přežít. Možná, že už od svých devíti let je o jeho osudu rozhodnuto a ona to moc dobře ví.

Celé tohle divadlo trvalo nesnesitelně dlouho a on se nemohl soustředit. Plán byl jasný vyhledat a zničit, pokud možno s co nemenšímu ztrátami jak civilistů tak ve vlastních řadách. Problémem tohohle koutu galaxie byly malé teroristické skupiny zatím neznámé národnosti či vůbec původu, které systematicky napadaly jedno město za druhým, jako by něco hledali. Nepomáhalo žádné vyjednávání ani pokusy o proniknutí do jejich řad. Zůstávali po nich jen mrtví a zranění. Nebrali ohledy na ženy nebo děti. Pokud nedostali co chtěli tak nikoho neušetřili. Asi po dvou hodinách dohadování se konečně dobrali k nějakému přijatelnému závěru, pak však plešoun vyzval Linu, aby s ním odešla. Všichni se za ní dívali jako by to bylo zjevení. Richard neřekl za celou dobu jediné slovo, moc dobře věděl, že i když se to tady naplánuje sebe lépe, realita bývá často úplně jiná. Všichni se začali unaveně zvedat. Richard počkal, až se místnost vyprázdní a pak šel za Markem, který čekal před kanceláří kongresmana.
" Tak co tomu říkáš?" Mark zněl nejistě.
" Je to sebevražda, ať to nabarvíš na růžovo jak chceš." Mark jen pokýval hlavou.
" Myslím, že to se mu teď Line snaží naznačit." Za dveřmi se ozývaly zvýšené hlasy. Pak bylo slyšet jen klapání podpatků na mramorové podlaze a prudké zabouchnutí dveří.
Objevila se v chodbě se zlostným výrazem v očích.
"Je to idot Marku. Vůbec mne neposlouchal. Celé je to absolutní kravina a on prostě neposlouchá." Přejela si unaveně po čele.
" Teď už s tím už nic nenaděláš, snažila jsi se, jak jsi mohla."
Víš jaké to je vidět tam sedět ty muže a vědět…" větu nedokončila, ale Richardovi bylo jasné, že se jeho instinkt nezmýlil.
" Vědět co?" snažil se jí Mark pomoci dokončit větu.
" To je teď už jedno. Mohl by jsi mi domluvit schůzku s velitelem třetí západní?"
" Stojí právě tady" Mark ukázal na Riddicka stojícího opodál a opírajícího se o mramorový sloup. Markovi zacukaly koutky, když uviděl, jak se na sebe ti dva dívají.
" Ale, asi by jsi si měla jít odpočinout, byla jsi vůbec dneska doma?" zhodnotil ji kritickým pohledem.
" Ne nebyla, tohle jsem naštěstí měla v kanceláři." Zatahala za lem šatů.
" Co kdybys jsi si zajela domů a přijela k nám na večeři. Samantha pozvala pár lidí na grilování tak by jste mohli přijít oba dva a probrat to někde jinde než tady." ukázal na hlučící dav u vchodu.
" Tak jo, v kolik?"
"Kolem osmé, ať má moje láska čas na přípravu" Zatvářila se jako by spolkla citrón a přikývla.
" Richarde co ty na to? Nemáš doufám nic důležitého."
" Budu tam, tohle si přece nemůžu nechat ujít." Mark se uchechtl a Line na něj vrhla pohled plný obav. Pak kde se vzala tu se vzala, přiskočila k ní nějaká žena a podala jí telefon se slovy "z vrchního velení" a pokrčila rameny.
Line políbila Marka na rozloučenou a věnovala se telefonování.
Oba muži se vydali k východu.
" No vidíš, vždyť to vůbec nebylo těžké. Je pěkná co?" Richard neměl náladu na takovéhle dotazy, zvláště, když ta žena ho zajímala úplně z jiných důvodů než kvůli jejímu pěknému zadku. I když ten opravdu stál za to.
" Uvidíme, kamaráde, uvidíme." podali si ruce a každý nastoupili do přistaveného vozu.

Richard vystoupil ze zapůjčeného vozu ve čtvrt na devět. Bota se mu zabořila do měkkého trávníků před Markovým domem. Byl v jedné z vilových čtvrtí, které jsou snad všude úplně stejné. Bílé domy, husté stromy a štěkající psi. Zpoza domu se ozývala hudba a ženský smích. Obešel živý plot a ocitl se na terase plné lidí a vůní. Rozhlížel se, jestli někde uvidí pána domu. Ale uviděl dole na dřevěné houpačce uprostřed hloučku lidí Line. Nějak mu to jméno k ní nesedělo, bylo tak nějak mdlé k temperamentu, který z ní sálal. První čeho si všiml byl její úsměv, očividně se dobře bavila. V ruce držela lahev s pitím. Vypadala jako normální bezstarostná mladá žena. Až neuvěřitelné. Jak tam tak stál uvězněný svými myšlenkami, nevšiml si, že se k němu blíží Samantha. A to byla velká chyba.
" Ale, to jsem ráda, že jsi přijel" okamžitě přešla k tykání a její mazlivý hlas mu hrál na nervy. Hledal nějaký únikový východ, ale žádný nenašel.
Postavil se tedy nepřítelem a litoval, že speciální jednotky ještě nezařadily do výcviku obranu proti jedovatým zmijím.
" Jo, mám tady nějakou nevyřízenou záležitost"
" Tss jí," ukázala směrem, kde seděla Rya.
" Možná."
" Vím o mnohem lepších, hezčích a příjemnějších zábavách, než je ona" významně se na něj podívala a přejela mu dlaní po hrudníku. Ucouvnul, aby se jejímu doteku vyhnul.
" No znáš to, práce nikdy nekončí." Obešel jí a sestoupil na trávník mezi ostatní hosty. U stolku s občerstvením si vzal lahev s pivem a opět hledal Marka. Uviděl ho mezi hloučkem smějících se žen.
" Tak koukám, že se za těch pět let nic nezměnilo ty bejku." Přivítali se a ihned museli čelit dalšímu ženskému tlachání. Po společensky přijatelné chvilce na sebe jen jemně kývli a poodešli kousek od hostů a vydali se směrem k hloučku u houpačky. Jak se blížili, mohli si Ryu oba hezky prohlédnout. Měla na sobě modré kalhoty a bílé triko s dlouhým rukávem. Ačkoliv byla oproti ostatním ženám oblečena opravdu cudně, něco na ní přitahovalo pozornost ostatních. Seděla se zkříženýma nohama na měkké podušce a právě poslouchala vyprávění mladíka vedle sebe. Po chvilce se všichni kolem zasmáli. Jak uviděla kdo se k nim blíží úsměv jí na tváři zmrzl. Mladík se ji očividně snažil opět zaujmout, to se mu však nepodařilo. Rozmotala nohy a postavila se. Mladíček dosti hlasitě protestoval a chytl ji za ruku a stáhl opět do sedačky, která se prudce zhoupla. Velice mrštně vyskočila a postavila se do obranné pozice proti muži.
Mark s Richardem se zastavili kousek opodál a čekali jak se situace vyvine.
" Tohle už nedělej."
" Ale no tak byla to sranda. Přece nechceš večer strávit s tím namakancem." Posměšně ukázal Richardovým směrem.
" Měl bych si to brát osobně?" povytáhl Richard obočí.
Ani jeden z nich neviděl výraz jejího obličeje, ale podle toho jak se zatvářil mladíček, to nebylo asi nic hezkého. Jen rozhodil rukama se slovy " V klídku pusinko, jen se tak nečerti, nesluší ti to."
Jen se nadechla, obrátila se a důstojně odkráčela.
Prošla kolem Marka a kývla Richardovi na pozdrav. Ti dva se na sebe jen udiveně podívali a následovali ji. Došla k baru a nalila si sklenku zlatavé tekutiny. Muži se zastavili kousek od ní. Vypila obsah sklenky na jeden lok a po spolknutí se otřásla odporem.
Neznámo odkud se objevila Samantha.
" Miláčku, mohl by jsi na chviličku? Jsem bez tebe jako bez ruky." Zaculila se a cupkala v podpatcích přes trávník směrem k nim.
Rya se rychle otočila, podala Richardovi druhou sklenku a vydala se rovnou opačným směrem, než odkud se řítila Samantha. Mlčky ji následoval na druhý konec zahrady, kde se usadila kamennou zídku a pohlédla na něj. Usrkla ze sklenky a opět se otřásla.
" No, tak tohle je teda něco." Richard se usadil vedle ní.
" Čekal jsem spoustu věcí, ale tohle opravdu ne."
" Co budeme dělat?" zakroužila obsahem sklenky a led zvonivě zacinkal.
" No nejspíš během příštích několika hodin odletím a dle tvého výrazu se asi nevrátím a náš malý problém bude vyřešen." Ironicky se pousmál a také se napil. Nevěřícně na něj pohlédla a těkala očina po jeho tváři.
" Vypadáš přesně tak jako, když jsem tě viděla naposledy."
" Bylo i devět let." Zkoumavě si ji prohlédl. Asi své schopnosti objevila mnohem dřív než se domnívala i její matka. Jako by slyšela jeho myšlenky odpověděla.
" Bylo to první vidění, co jsem měla." Protřela si rukou zátylek jako by ji z toho rozbolela hlava.
" Viděla jsi, že ze mě bude fešák a dostala jsi strach?" pousmál se té představě.
" Teď nezáleží na tom, co se stalo tenkrát, ale co se stane teď." Vstala a otočila se čelem k zapadajícímu slunci. Richard zůstal sedět a prohlédl si její dlouhé nohy v obtažených kalhotách. Zacukal jí sval na stehně.
" A co když mě na tom záleží." Pohlédla na něj překvapeně, ale nic neopověděla. Její oči mířily někam za obzor. Znovu promíchala obsah sklenky a dopila ho.
" A co chceš vědět. Je to tak dávno. Přece jsi si nemohl myslet, že…." Pohodila hlavou a pohlédla na něj. Zvedl se a přiblížil k ní. Byl o hlavu větší a dvakrát tak těžký jako ona. Bylo jasné, že si tenhle rozdíl mezi nimi také uvědomila.
" Měl jsem se o tebe postarat. Slíbil jsem to tvojí matce." Začal zvyšovat hlas, hněv, který tenkrát cítil, se opět vydral na povrch. I po takové době ho její chování dokázalo rozžhavit do běla.
" Nesuď něco, co nechápeš."
"Tak proč mi to nevysvětlíš, nemyslíš si, že je čas dát mi nějaké odpovědi?"
" Zvykl sis poroučet že? Ale to já taky. A radím ti, pokud chceš přežít, zmiz z téhle planety co nejdál."
Zaryla mu ukazováček doprostřed hrudníku, až ucouvl. Zlostně mrštila sklenkou z útesu a ta se rozletěla na kusy.
" Zmiz z mého života a už se nevracej. Rozumíš, já za to nechci být odpovědná." Zaryla svůj pohled do jeho překvapených očí a vydala se směrem k parkovišti.
Richard stál a díval se jak odchází. Chovala se jako naprostý cvok. Usoudil tedy, že se od jejich posledního setkání opravdu nic nezměnilo. Vyběhla nahoru po schodech a vrazila do Marka, který právě mířil k nim. Něco mu rychle řekla a ukázala směrem k parkovišti. Mark ji chtěl zadržet, ale nepodařilo se mu to. Najednou se Richard probral z letargie a uvědomil si, že pokud odsud teď odjede, už ji zase pěkně dlouho neuvidí a on potřeboval své odpovědi. Musel vědět, co viděla ten den, kdy od něj utekla.

Takové něco č.7

21. října 2013 v 15:19 | Jane
Kapitola č.7

Luke se probudil uprostřed noci zbrocený potem. Připadal si jako ve zlém snu, ze kterého se toužil probudit. O další spánek se nepokoušel, musel se s danou situací vyrovnat co nejdřív a odkládání by vše jen komplikovalo. Moc dobře si uvědomoval, že Narya chtěla Maru zachránit i za cenu že by zemřela a on teď hodlal zachránit ji. Pokud to tedy půjde.
Dalším a asi tím nejhorším co ho trápilo, byla Mara. Věděl, že se k ní poslední dobou nechoval nejlépe a teď je vše ztraceno. Ať byl jejich vztah někdy opravdu složitý, věděl, že ona bude matkou jeho dětí. Jeho svět se opět smrskl pouze na něj samotného. Oblékl si košili a vydal se směrem k ošetřovně. V přítmí nemocničního pokoje sledoval Naryinu bledou tvář. Vstoupil do pole síly, po každé to bylo snazší a snazší. Její energie silně vířila. Po jejích rukách se přesně podle krvavých jizev táhly silné provazce černé energie. Věděl, že dokud bude tato energie okupovat její tělo, nikdy se neuzdraví a nechtěl riskovat, že se bude dále rozšiřovat. Přistoupil k ní a položil jí svojí velkou zářivou energetickou ruku na hrudník. Energie se rozvířila a jakoby stáhla směrem k němu. Silou vůle začala energie proudit do jejího těla. Soustředil se, aby jeho energie obklopila černé smotky a rozdrtila je. Skočil, až když si byl jistý, že je vše pryč. Až pak se vrátil zpět do přítmí pokoje a unaveně se posadil na vedlejší lůžko. Čekal, že se začne probouzet, ale nic se nedělo. Jeho vnitřnosti se sevřely strachem, že se nic nestalo. Pak se uklidnil a začal uvažovat racionálně. Jistě to bude ještě nějakou chvíli trvat, než se její energie znovu vrátí do původního stavu a do té doby zůstane ve stavu meditace. Vzal jemně do ruky její dlaň v obinadle a rozmotal jí prsty. Praskliny se začaly zacelovat. Opatrně vzal mezi prsty její hubený ukazováček a prohlížel si klikatou jizvu, která jí zůstala. Síla, která tohle dokázala, musela být obrovská a velice nebezpečná. Musel zjistit, kde se jeho žena poslední dobou vyskytovala a najít zdroj tohoto všeho. Pro tuto chvíli však byla jeho práce tady hotová.
Zvedl se a došel ke dveřím do Leina pokoje. Silou zjistil, že jeho sestra ještě tvrdě spí a rozhodl se jí nerušit. Vydal se tedy k jídelně. Neměl absolutně žádnou chuť k jídlu, ale dobře věděl, že jeho tělo námaze posledních dní potřebuje posílit.

Seděl v rohu jídelny a nepřítomně zíral na opadávající strom za oknem. Všichni žáci jeho akademie kolem něj chodili obloukem, aby ho nerušili. Asi po hodině za ním přišla Leia. Položila mu ruku na rameno a jemně stiskla. Položil svoji dlaň na její a stisk opětoval. Nějakou chvíli jen mlčky pozorovali okolní zeleň.
" Mluvila jsem s Hanem, přiletí s Landem již zítra." Luke jen pokýval hlavou.
" Měli bychom uspořádat pohřeb ještě tady." Pohlédl na ni, jako by ji viděl poprvé. Na pohřeb ještě vůbec nepomyslel.
" Všechno jsem již nechala zařídit. Zítra večer při západu slunce se sejdeme u hlavního schodiště"
" Díky Leio, na tohle jsem vůbec nepomyslel." Posadila se vedle něho.
" Jak se daří Narye. Doktor říkal, že jsi u ní zůstal víc jak tři hodiny." Jen přikývl.
" Myslím, že bude v pořádku. Snažil jsem se udělat všechno, abych jí pomohl."
" Luku víš co se Maře stalo?" zeptala se opatrně jako by čekala nějakou zuřivou reakci.
" Ne nevím, ale myslím si, že ona to ví. Musí se uzdravit, bez ní jsem bezmocný."
" Neměl by jsi se na ní tak upínat. Vždyť ji ani pořádně neznáš. Nevíš co je vlastně zač. Já z ní mám strach Luku."
" Leio, vždyť ona by včera pro Maru zemřela, kdybych ji nezastavil. To je ti málo?"
" Já nevím, jen mě děsí všechno, co ví nebo co může udělat."
" Tak proč jsi chtěla, aby s tebou šla do senátu?" Luke začal být celkem dopálený.
" To je jiné, tam by její vědomosti mohly zabránit válkám mezi národy."
" A v čem je to jiné. Když jí můžeš využít pro svoji věc tak je to v pořádku, ale když by měla svobodou vůli tak je nebezpečná?"
" Já nevím asi, nechtěla jsem tě rozčílit." Leia věděla, že to přestřelila.
" Je to lidská bytost ať je jakkoliv jiná, narodila se jako člověk a tak by jsi na ni měla také nahlížet. Nemůžeš jí využívat jako ochočené zvíře kdy se ti zachce." Zvedl se, mrštil špinavým talířem do odpadků a vyšel ven. Rozhodl se jít do lesa, vyčistit si myšlenky. Byl naprosto nepříčetný z toho jak se Leia rozhodla s Naryou jednat. Jak probíhal listnatým podrostem okolní rostliny pomalu zmírňovaly jeho hněv. Doběhl na paseku plnou žlutých divokých květů, zastavil se a zhluboka nadechl, dokud nepocítil ve své mysli opět vyrovnanost. Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Jeho manželka je mrtvá a druhá žena, ke které choval celkem rozporuplné pocity, byla v bezvědomí na ošetřovně. Jeho sestra se začínala chovat jako všichni ostatní politici, bezohledně a namyšleně. Musel nutně vymyslet co bude dělat dál. Musel si najít nějaký směr nebo cíl, který alespoň po nějaký čas povede kupředu.

Otočil se a pohlédl na trosky chrámu, ve kterém sídlila jeho akademie. Po zítřejším obřadu bude muset tuhle planetu na nějakou dobu opustit. Vrátí se na Couruscant a bude se opět věnovat záležitostem, které teď delší dobu odkládal. Bude sebou muset vzít i Naryu ať už bude v jakém koliv stavu. Začal si palčivě uvědomovat, že to co k ní cítí, už přerostlo běžnou hranici mezi žákem a studentem nebo jednotlivými rytíři jedi. Představa, že by ji nechal tady nebo naopak na Couruscantu samotnou mu připadala absurdní. Samozřejmě věděl, že ona ho naprosto k ničemu nepotřebuje. Svého času dokázala sama vládnout polovině galaxie. Sílou prostoupil základy budovy a dostal se až k její energii. Cítil zlepšení oproti ránu a uklidnil se. Ucítil, jak mu odpovídá jemným dotekem a věděl, že bude potřebovat ještě čas, aby to vše bylo v pořádku. Rychle jí naznačil, co hodlá dále dělat a ona mu dala souhlas. Znovu stáhla své vědomí a on se také vrátil mezi květiny na mýtinu. Pomalu se vracel dolů klidný a vyrovnaný. Věděl, že jedná správně. Druhý den večer, spolu s Hanem a Landem Carlissianem uložili Mařinu rakev do hrobu na vrcholku kopce mezi žluté plané květy.

Neverland and me č. 23

20. října 2013 v 16:30 | Jane |  Neverland and me
Kapitola č. 23


Dojela jsem domů a otevřela dveře mého bytu. Připadala jsem si jiná, jaksi změněná po té krátké době co jsem byla pryč. V předsíni jsem shodila boty a všechny věci z kufru rovnou nandala do pračky. Letmý pohled na hodinky mi radil, abych si pospíšila. Oblékla jsem si první šaty, co jsem našla ve skříni a vyrazila směrem k parkovišti, kde na sčekalo mé auto. Procházela jsem kolem výlohy jednoho z butiků a uvědomila jsem si, že to co v odraze vidím není zrovna nejlichotivější. Mé vlasy odmítaly držet jakýkoliv tvar a vydaly se svorně každý svojí cestou. Pohlédla jsem znovu na hodinky a usoudila, že mám ještě necelou hodinu čas. Rozhodla jsem se ve vteřině a šla do kadeřnictví, které bylo hned nedaleko.

Do kanceláře jsem dorazila přesně na čas. Kabelku jsem hodila na stůl plný neotevřené pošty a vzkazů. Rychle se pozdravila s Mairou a zaklapala na dveře do strýcovy kanceláře.
" Tak jen pojď." Ozvalo se z druhé strany. Otevřela jsem dveře a dlouze se nadchla před dlouhou a namáhavou prací co mne čekala.
Dorazila jsem domů pozdě večer. Bezmyšlenkovitě jsem zapnula televizi a šla vyndat prádlo z pračky. Z mrazáku jsem si po té vyndala zamrazenou polévku, ohřála jsem jí na sporáku a usedla na vytouženou chvíli k obrazovce. Právě začínaly noční zprávy. A na přetřesu dne byl jak jinak Michael Jackson. Objevil se letecký snímek Neverlandu a pak sestřih jak Michael vystupuje z auta před hotelem ve městě. Znechuceně jsem televizi vypnula. To poslední na co bych teď chtěla myslet, je on.
Připravila jsem si oblečení na zítra, abych si mohla ráno přispat a unaveně klesla do peřin.

Ráno mi až příliš brzy zazvonil budík. Absolvovala jsem koupelnové procedury s celkem uspokojujícím výsledkem. Dojela jsem do kanceláře a začala chystat konferenci. Maira už také pilně pracovala. Byla celá nesvá, že má přijít Michael. To já byla taky nesvá, že má přijít, ale z trochu jiného důvodu. Zatím co Maira měla na stole tři CD a plakát na podepsání, já si chystala únikové cesty z budovy. Vše co strýc potřeboval vědět, jsme s ním probrala včera a na dnešek jsem se vymluvila na schůzku s jednou klientkou. Michael byl ohlášen na desátou hodinu tak jsem si v půl začala balit své věci. Ale přepočítala jsem se. Michael se očividně nemohl dočkat, protože se právě ve chvíli, kdy jsem opouštěla kancelář, ve dveřích zjevil bodyguard. Zacouvala jsem na zpět ke stolu, zapadla do křesla a dělala, že mám spousty práce. Maira si stoupla přede mne a čekala, až se Jackson objeví. A skutečně se objevil. Vešel do místnosti nesměle jako by se bál. Ochránci ho vedli mezi sebou jako zlobivé děcko. Maira ze sebe nevydala ani hlásku a poroučela se k zemi. Chtíc nechtíc jsem tedy musela opustit mé útočiště za stolem a křísit ji na zemi.

Michael vlastně nevěděl jestli se chce s Jane setkat. Ublížila mu asi víc, než tušila. Všechny ženy ho stále opouštěly a on začínal být zoufalý. Vcházel do její kanceláře s jistými obavami. Mezi svými ochránci se cítil celkem bezpečně a byl odhodlán nevěnovat jí jediný pohled. Když ji však opravdu nikde neviděl, jeho srdce se sevřelo. Nevěřil, že by byla schopná se mu tak důsledně vyhýbat. Pak se však stalo něco podivného. Ta holka co stála naproti dveřím a docela nepříjemně na něj zírala, se sesunula k zemi. To nebylo nic neobvyklého, takhle se ženy v jeho přítomnosti většinou chovaly, ale to co následovalo pak, mu vyrazilo dech. Z po za stolu se vynořila jakási žena a začala omdlelou křísit. Měla krátké mikádo a na sobě smetanovou sukni, modré sako, kravatu a vysoké lodičky. Pokoušela se druhou ženu zvednout na nohy, ale jelikož byl mezi nimi asi desetikilový rozdíl moc se jí to nedařilo. Zareagoval rychle a přispěchal jí na pomoc. Společně ženu posadili do křesla a pak se jejich pohledy setkaly. Byla to ona. Nechala si ostříhat vlasy. Nemohl tomu uvěřit.

Jane v duchu proklínala Mairu a podivné síly vesmíru, které zapříčili tuhle hloupou situaci. Zírali na sebe alespoň 5 minut, nebo jí to tak připadalo. Pak jako by se začal svět opět otáčet. Kolem se vyrojil strýc a několik mužů, kteří něco nesrozumitelně hlaholili. Michaela odtáhli do zasedací místnosti a já byla zatlačena do své židle. Maira opět nabyla vědomí, ale po té co zjistila, že se nachází asi 10 centimetrů od hrudníku Michaela opět omdlela. Jelikož já ani Michael jsem se k dalšímu kříšení pro momentální fascinaci sami sebou nemněli. Převzali ji ostatní. Po chvíli Maira už zůstala vzhůru a za všemi co se v místnosti vyskytovali, se zavřely dveře. Seděla jsem a omámeně zírala na sešívačku na stole.
" Proč jste na sebe tak zírali?" lekla jsem se, jak mi Maira vyprskal zlostně do ucha.
"Asi, že jsem minule měla dlouhé vlasy?" snažila jsem se uklidnit hlas. Nečekala jsem na její reakci popadla jsem tašku a vyběhla na ulici. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem, že musím pryč. Co nejdál od něj. Zastavila jsem před kavárnou, kde byly ve výloze krásné čokoládové dorty. Posadila jsem se a objednala si. Jak se mi začal uklidňovat tep i myšlenky se vracely do reálného světa. Musela jsem nějak přežít tenhle týden. Za dva dny je soud a pak všechno pěkně utichne. On se vrátí pěkně domů a oba dva zapomeneme, že se někdy něco stalo. Zavřela jsem oči a nechtěně se mi vybavily detaily naší společné noci. Musela jsem oči znovu otevřít a zatřepat hlavou aby se mé myšlenky vydaly jiným směrem. Mé tělo totiž okamžitě začalo na vzpomínky reagovat tak, že jsem se za svojí živočišnou reakci až zastyděla. Zvedla jsem se, zaplatila a vydala se domů pěšky, abych si pohybem vyhnala chmury z hlavy.

Takové něco č.6

15. října 2013 v 10:17 | Jane |  SW
Kapitola 6

Doběhl sítí chodeb do hangáru a z něj na sluncem zalitou plochu. Po rampě dolů právě v obležení osobních ochránců spěchala jeho drobná sestra. Neuvědomil si, že má na sobě jen kalhoty, ve kterých spal a vydal se k ní.
Sjela ho pátravým pohledem, který ihned vystřídal pohled plný omluv. V tu chvíli věděl, že nemá dobrá zprávy a pokusil se s ní spojit pomocí síly, ale když byla Leia vystrašená nebyla schopná navázat pevné spojení, které bylo pro komunikaci nutné.
Objali se. Luke hledal v tom houfu lidí svoji ženu, ale marně.
" Luku, Mara je nemocná. Vůbec nevím, co se stalo. Ještě když jsme spolu mluvili, byla v pořádku a včera už se nezvedla z postele, proto jsme tady tak rychle."
Luke spěchal k rampě, po které právě na lékařských nosítkách snášeli tělo jeho ženy. Její rudé vlasy svítily na bílém prostěradle, kterým byla přikryta. Použil sílu, aby zjistil, jestli nebude možné navázat nějaký kontakt. Udivilo ho, že je její mysl zaplněna roztodivnými signály, kterým vůbec nerozumě. Ale po duši jeho ženy nebylo v tomto těle ani památky. Po zádech mu přeběhl mráz. Tohle ještě neviděl. Kdyby byla jen n bezvědomí, zůstala by její mysl jen uzavřená nebo nečinná, ale určitě by nezmizela.
" Na ošetřovnu rychle."
Otočil se a pohledem hledal nějakého člena jeho řádu. Uviděl mladíka jménem Louen, který byl již starším učněm. Pomáhal s vykládáním materiálu a zásob z lodi.
" Louene dojdi prosím pro Dafin, ať okamžitě přijde do nemocnice." Jen přikývl a rozběhl se do obytné části budovy. Dafin byla jedi, která měla velké nadání pro léčení silou a již dokázala prakticky zázraky s některými pacienty.
Na okraji mysli ucítil lehké zašimrání, věděl, že je to Narya. Stála na balkónu a pozorovala dění pod sebou. Vzhlédl k ní, vypadala pořád tak vyrovnaně až mu to v téhle chvíli připadalo nepatřičné. Cítil, jak mu rozčeřila vzpomínky aby zjistila co se stalo. Jen na něj kývla a zmizela v budově. Věděl, že míří na ošetřovnu a vydal se tam také.
Před ordinací již stál hlouček lidí. Leia seděla unaveně v jednom z křesel. Luke k ní došel.
" Kde je?"
" V ordinaci. Teď bys tam neměl chodit, nech doktora pracovat. Snad to nebude nic vážného."
Jen pokýval hlavou, ale moc dobře věděl, že to nebude jen tak.
Chodbou právě přicházela Narya, cítil její energii a i Leia pozvedla zrak jejím směrem i když ještě nebyla za rohem vidět. Došla k nim a posadila se vedle Leii. Luke pozoroval, jak zavřela oči a snažila se pomocí síly zjistit co se děje ve vedlejší místnosti. Připojil se k ní. Když narazila svojí energií na tu Mařinu cítil, jak se zachvěla a stáhla se zpět. Otevřela oči a pohládla na něj pronikavým pohledem.
" Zkus to." Pochopil, že má na mysli, aby ozkoušel své nově nabyté schopnosti v praxi. Opřel se tedy o stěnu a vstoupil do světelného dobu v mysli. Opět se jeho tělo stalo energií. Viděl své okolí, ale jen prostřednictvím energií, které vysílalo do okolí. Pak uviděl tělo své ženy. Bylo úplně černé, žádný náznak toku energie, vůbec nic jen černé prázdno. Nemohl tomu uvěřit. Snažil se přiblížit nebo se dotknout toho místa, ale odpor byl příliš silný a donutil ho, se stáhnout zpět. Otevřel oči, byl zpocený a dělalo se mu špatně od žaludku. Zachytil pohled své sestry, která vůbec nechápala co se děje. Pak obrátil pohled na Naryu ta na něj jen kývla a on pochopil, že pokud nezasáhnou, v té místnosti se stane katastrofa. Okamžitě vyrazili do ordinace. Leia jen slabě něco vykřikla na protest, ale nerozuměl jí. Narya rukou uhodila do spínače dveří a oba současně vběhli do místnosti. Doktor se právě skláněl nad lůžkem. Luke vedle sebe ucítil prudký výkyv energie, když se Narya vedle něj stala energií. Následoval jejího příkladu a uviděl, jak se kolem těla na lůžku začíná rozpínat černo kolem doktora. Přiskočil k němu a odtrhl ho od Mary. Narya přistoupila k jeho ženě a položila jí své zářivé ruce na hrudník. Černo se a chvíli zavlnilo a ustoupilo. Uviděl jak z jejích paží proudí energie do Mary. Z počátku se zdálo, že její energie začíná převládat a dokonce zachytil slabé stopy přítomnosti Mařina vědomí. Stál opodál a sledoval její snažení.
" Maro, musíš s tím bojovat. Zůstaň tady se mnou." Uchopil její vědomí a snažil se jí přimět, aby pomohla Narye v jejím snažení.
" Luku" uslyšel slabé volání a ucítil, jak se Mara snaží zachytit jeho energie. Najednou však z nitra jejího těla vytryskl proud černé hmoty. Luke nevěděl, zda je viditelný i pro ostatní, on však jasně viděl, jak Narye začaly po rukách šplhat černé pavučiny. Snažila se své ruce od mařina těla odtrhnou černá masa ji však stahovala dovnitř. Přiběhl k ní a prudce ji od těla odtrhl. Oba byli odmrštěni neuvěřitelnou silou na protější stěnu místnosti. Luke cítil, jak mu prudkým nárazem popraskala žebra a také viděl jak se Naryino bezvládné tělo svezlo na podlahu. A na stěně za ní zůstala silná červená stopa. Vrátil svoji mysl do normálního stavu a rozhlédl se po ošetřovně. Všude byla spousta lidí, většina z nich něco nesrozumitelně křičela. Mařino tělo se zmítalo v prudkých křečích na lůžku. Doktor se snažil seč mohl, ale dobře věděl, že už jí není pomoci.
K Lukovi přiskočil někdo z personálu a zvedl ho na nohy. Došel namáhavě ke své ženě a uchopil ji za ruku. Otevřela své zelené oči a upřela na něj pohled.

" Odpusť mi" to bylo to poslední, co jí splynulo z úst. Pak její sevření povolilo a na obličeji se povolily všechny mimické svaly. Po chvíli jejím tělem opět začaly probíhat elektrické impulzy. Tentokrát však již nepatřily živé bytosti, ale síle, která se v jejím těle usídlila. Okolním vzduchem začala probíhat statická elektřina a všichni začali ustupovat dál od zesnulé. Luke přesně věděl co bude následovat, zažil to již když zabil císaře. V jediném okamžiku se do okolí uvolnila všechna temná energie a pronikla vším, co měla v dosahu. V místnosti nastalo hrobové ticho. Lidé se začali zvedat z podlahy, kam je tlaková vlna smetla.

Takové něco č.5

15. října 2013 v 8:27 | Jane |  SW
Kapitola 5

Došel do svého pokoje a hlavou se mu honila spousta otázek. Sundal si zkrvavené oblečení a stál pod tekoucí vodou ve sprše, dokud ze své kůže neodstranil poslední zbytky krve. Podíval se na sebe do zrcadla v koupelně. Snažil se tam marně najít sám sebe. Přišel si tak nějak prázdný. Jako by se svět okolo zvětšil. Opatrně propátral svoji mysl. Černý bod zmizel, místo něj se objevil jasný zářivý bod. Neměl odvahu znovu se ho dotknout. Došel do svého pokoje, oblékl si kalhoty a lehl si na postel. Zavřel oči a snažil se meditovat, ale z onoho místa se mu do mysli vkrádaly nejrůznější obrazy věcí minulých a zřejmě i budoucích. Nebyl schopen ten tok zastavit. Snažil se proti nim z počátku bojovat, ale nebyl schopen je všechny uchopit a rozpustit. Otevřel znovu oči a zaměřil svoji pozornost na přítomnost. Sedl si na okraj postele a složil hlavu do dlaní. Stále se mu před očima míhaly chaotické výjevy. Přestával se orientovat, kam vlastně on sám patří a kam směřuje. Rozhodl se, že musí jít za ní. Ona mu snad dokáže pomoci. Zvedl se a zatočila se mu hlava. Prošel chodbou až na konec a zastavil se před jejím pokojem. Ucítil její tělo ležící na posteli. Zaklepal na dveře. Tělo se neochotně probralo k životu.
" Dále"Dveře se otevřeli a on vstoupil. V místnosti panovalo přítmí, svítila jen lampička u postele.
Narya ležela pod přikrývkou a ospale na něj mžourala.
" Děje se něco?" Najednou si Luke připadal jako malé vystrašení dítě, které se přišlo schovat k rodičům pod peřinu.
" Já jen…něco se se mnou děje. Nemůžu zastavit myšlenky. Připadám si prázdný." Posadila se a upřela na něj pohled.
" Měl bys jít spát, ne jen meditovat na pár hodin, ale opravdu se jednou pořádně vyspat. Vím, že meditace pro tebe do teď byla pohodlným řešením doplnění energie, ale nezapomínej, že jsi stále člověk. Ať se dostaneš do jakýchkoliv dimenzí času nebo prostoru dřív nebo později zjistíš, že stejně stojíš nohama na zemi."
Pozoroval ji, jak tam se sedí v noční košili pod dekou, ze které jí vykukovala jedna dlouhá štíhlá noha. Vypadala opravdu jenom jako obyčejná celkem hezká ospalá žena v noční košili.
" Tak proč tohle všechno, proč jsi mě nechala tohle všechno uvidět, když to nemá vlastně žádný význam.?" Byl zmatený, kdyby tohle všechno věděl před tím, nenechal by ji nic z toho udělat. Zlobil se na sebe na ní a na sílu, které přestával čím dál tím více rozumět. Jako by jeho život někdo ovládal a on nedokázal vzdorovat jeho vrtochům.
Unaveně vstala a prošla kolem něj. Dlouhé nohy se kolem něj mihly a on si uvědomil, že ji ještě nikdy nevnímal jako ženu. Teď ale jako by se jí svým způsobem začal přibližovat. Vzala si ze stolu sklenici s vodou a dlouze se napila.
Prošla zpět k posteli a ukázala mu, aby si vedle ní sednul. Nemohl si pomoci, musel vnímat teplo jejího těla vůni, kterou kolem sebe šířila. Točila se mu hlava a nemohl pořádně myslet. Začalo mu hučet v uších a on se unaveně svezl do jejích pokrývek a tvrdě usnul.
Narya ho přikryla dekou a sama si šla lehnout na gauč v obýváku.

Narya se probudila za zvuku ptactva celá rozlámaná z nepohodlného gauče. Prošla kolem postele, kde ještě tvrdě spal její nečekaný noční host. Šla se osprchovat, převléknout a sbalit si věci před odletem. Když vyšla z koupelny, rozblikal se terminál hlásící přibližující se loď. Byla to Leia s konzulárním doprovodem. Nějak si pospíšili, muselo se něco stát. Obvykle by jim cesta trvala tak o den déle. Došla k posteli a začala Luka budit.
" Jedi, máš tady ženu. Myslím, že by se jí nelíbilo, kdyby tě našla tady v mé posteli.
Probouzel se velice neochotně. Takhle dobře se mu nespalo několik posledních let. Otevřel oči a uviděl Naryu jak se nad ním sklání. No to je dost, myslela jsem, že jsi v bezvědomí. Z počátku nevěděl kde je, až po chvíli se mu vrátily události včerejšího večera to do nejmenších detailů. Monitor počítače už hlásil, že loď přistála.
" Asi by jsi tam měl jít." Nadzdvihla jedno obočí v němé otázce.

" Hmm, " zvedl a rychle odcházel ke dveřím. Ještě se na ní podíval jak prochází balkonovými dveřmi na terasu, ze které byl výhled na přistávací plochu, která se už hemžila lidmi.

Riddick 1

1. října 2013 v 19:11 | Jane |  Riddick
Vím, že asi všichni čekáte na pokačování Neverlandu,ale mám momemtálně v hlavě něco jinýho a dokud to z ní nedostanu tak se nikam neposunu. Pokračování a Michaelem bude, ale musí mi přijít nějaké nápady a ty zatím chybí.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tahle povídka vznikla na základě poblouznění velkým silným chlapem.

Part 1

Dvacet pět nejlépe vycvičeních mužů, které mohla tahle planeta za peníze získat sedělo ve vládním letadle a směřovalo do hlavního města planety. Richard seděl na sedačce kopilota a pozoroval západ slunce nad rudým oceánem. To on měl tuhle stupidní akci na starosti. Byl členem elitní zásahové skupiny armády vlády. Celý život byl buď ve výcvikovém středisku nebo v přední linii nějaké války. Jeho úkolem v téhle akci bylo najít nejlepší muže, jaké dokáže sehnat a odvést je sem. Otočil se do nákladového prostoru, který přetékal testosteronem, aby zkontroloval náladu osazenstva. Upřelo se na něj několik znuděných očí. Když tihle chlapci neměli co na práci dávali svoji nelibost znát. Doufal že je dnes na banketu trochu rozptýlí, možná že i on najde někoho, s kým stráví noc. Pak jistě přijde jediný úkol a to vyhledat a zničit a chlapi potřebují něco pěkného, na co budou vzpomínat, až se budou po kolena v bahně brodit pralesem.
Slunce se schovalo za horizont na prosklených věžích města se odrazilo pár posledních paprsků.
" Chlapi jsme na místě, sbalte si vyšívání. V osm hodin vás chci vidět v nastoupené v hale kongresu a Jime nech prosím doma ty červený boty." Ozval se smích.
" Hej kámo, to mi nemůžeš udělat. Letěj na ně ženský a já dneska rozhodně chci ulovit nějakej pěknej kousek."
" Budeš se holt muset víc snažit, ty boty zůstanou v kufru."
Letadlo dosedlo na asfaltovou plochu a muži nasedli do přistaveného transportu. Nikdo z nich nemluvil, moc dobře věděli, že je tady nečeká jen zábava.

Richard vystoupil před armádní základnou a zamířil rovnou do kanceláře předsedy kongresu pro vojenské operace. Na cedulce si přečet jméno generál Mark Wohl. To jméno mu připadalo jaksi povědomé. Zaklepal a vstoupil. Za stolem plným papírů seděl vysoký hubený chlap s telefonem u ucha. Okamžitě jak se na sebe podívali, věděli, že svět je opravdu malý. Mark byl dříve pyrotechnikem u jednotky sloužící v jednotce určené pro prozkoumávání nových planet. Sloužili spolu bezmála pět let. Usmáli se na sebe a Mark mu pokynul, aby se posadil. Chvíli ještě poslouchal hlas na druhém konci sluchátka.
" Jistě pane, večer s ní promluvím. Ale myslím si, že tímhle si je opravdu jistá. Ještě nikdy se nemýlila, i když to vypadalo zoufale. Vím, že si nemůžeme dovolit tuhle planetu ztratit." Na druhém konci sluchátko ohluchlo, jak dotyčný praštil s telefonem. Oba muži vstali a srdečně se objali.
" Jak se ti vede, ty stará vojno."
" Pořád je dost práce tak si nemůžu stěžovat. Vy se tady nahoře opravdu snažíte."
" To víš, už to není co to bejvalo. Slyším tady jen spoustu keců a skutek utek."
" Jen tak mimochodem kdo vymyslel tu neuvěřitelnou strategii na Krinu 2? Když jsem to poprvé uviděl tak jsem myslel, že je to jasná sebevražda. Vlastně dodnes nechápu, jak jsme to mohli dokázat."
" Poznáš ji dneska večer. Je to shodou okolností známá mojí ženy."
" To jsem si mohl myslet, že to smrdí ženskou. Jak se k tomu mohla vlastně dostat?"
" Až ji uvidíš, pochopíš."
" Tím jsem si jistý."
" Takže v 8 v kongresu a zkroť ty svoje vlčáky, abych je nemusel do rána všechny pozavírat."
" Je to na černé kravaty?" Richard nesnášel tyhle oficiální předváděčky, ale moc dobře věděl, že je to nedílná součást jeho práce. Prezentace národních hrdinů, krásných a neohrožených. Kteří pohřbí nepřítele, ještě než se ukáže.
" Ne neboj, klidně si vezměte jen spodky pro mě za mě."

Richard se odebral na vojenskou základnu kde už na něj čekaly jeho věci. Měl akorát tak čas se dojít najíst a osprchovat. V půl osmé na ně před základnou čekalo 7 černých aut s vlaječkami na kapotě.
" Tak tohle si dám líbit, šéfe." Pronesl nadšeně Ralph.
" Na tohle sednou ženský líp jak na ty tví boty , Jime." Zasmál se a postupně nasedli do aut. Richard si oblékl volné černé kalhoty a bílé triko. Neměl moc oblečení tak ani nebylo z čeho vybírat.
Nasedl do posledního vozu a nechal se unášet myšlenkami a pohrával si se stříbrným náramkem na ruce. Měl ho od doby, co opouštěl svoji rodnou planetu. Byl vyroben z kovu, který když se jednou roztavil byl tak pevný, že ho nebylo možno zničit. Matka mu ho sama připnula na zápěstí a od té doby ho nemohl sundat. Matně se mu vybavila druhá ruka, která obdržela stejný kousek, ale bylo to tak dávno. Krátce po té co opustil planetu, byla veškerá populace na planetě vyhlazena důsledkem jaderné války. To byl také důvod proč ho jeho matka poslala pryč. Byl tedy jedním z mála přeživších zástupců svého národa.
Za půl hodiny už vystupovali před vysokou, přes 200 let starou kamennou budovou, kde sídlila vláda planety. Všude zářila světla. Zařadil se do davu směřujícímu ke vchodu.
" Pánové, slušně prosím nebo vám nedám vycházky do konce století jasný?"
" Jasný" dostal sborovou odpověď, ale už viděl, jak jim oči jezdí po ženách, které vcházejí do budovy. Dokonce si začali ukazovat na ty nejlepší kousky a šeptat si do uší. Byli opravdu jako malí kluci. Nechal je rozprchnout se po budově a sám začal v davu hledat Marka. Vyšel po točitém schodišti do horního patra, kde byl již očekáván. Byla zde jen malá společnost lidí tak se mu ihned lépe dýchalo. Ke svému překvapení uviděl Marka, jak k němu směřuje s krásnou blondýnkou po boku.
Vydal se jejich směrem.
" Ahoj Richarde dovol, abych ti přestavil svoji ženu Samantu. Drahá tak tohle je ten slavný Richard B. Riddick, o kterém jsem ti tolik vyprávěl.
" Moc mě těší. Tak tohle je ten slavný Riddick co zabil dva vlky holýma rukama. Musím říci, že jsem si vás představovala jako antického hrdinu z románu jak vás Mark popisuje." Podali si ruce.
" Doufám, že nejste zklamaná."
" Vůbec ne, jsem velice potěšená." Zářivě se na něj usmála.
" Tak pozor kamaráde tahle je moje." Mark se na oko zazlobil, ale stejně si přitáhl svoji ženu blíže k sobě. Moc dobře věděl, jak Richard na ženy působí.
Oba byli jako oheň a voda. Mark byl vysoký a hubený s krátkými hnědými vlasy. Vždy perfektně oholen a upraven jak se na vládního zaměstnance sluší. Richard byl však úplně jiný druh muže, výškou si byli s Markem celkem podobní, ale zde podoba končila. Richard byl velký silný muž, hora svalů s dokonalými proporcemi, to vše zakončeno hlavou s brilantním mozkem. Byl voják každým coulem, ale jako jeden z mála neztratil v armádě smysl pro čest. Jeho pronikavé černé oči dokázaly rozklepat kdejaká kolena a nejen ta ženská. Bylo v něm cosi živočišného a nespoutaného, co ani civilizace nemohla zkrotit. Byl nový druh zvířete.
Mark kdysi uvažoval jestli to není pouze znak jeho rasy, ale nemohl to dost dobře posoudit když nikdo jiný zatím nepřežil.
" Tak pojď hrdino. Uděláme povinné vládní kolečko, aby byli všichni spokojeni, ale vezmi si k tomu skleničku vína. Střízlivý bys to nemusel vydržet." Trvalo snad dobrou hodinu, než obešli všechny vyslance, velvyslance, poslance, kongresmany, předsedy, generály další různé osoby. Točila se mu z nich hlava. Pořád dokola ty samé zdvořilostní řeči. Hloupé dotazy na války a posunout se o další metr dál, podat ruku a znovu. Markova žena se jen mile usmívala nevyšla z ní ani hláska natož slabika. A její zkoumavé pohledy mu už taky lezly krkem. Udělal si o ní obrázek v prvních dvou vteřinách a teď věděl, že se nemýlil. Byla to typická zlatokopecká panička finančníka, co celý den chodí po krámech. Jestli bude její přítelkyně stejného ražení mají jeho chlapi velký problém.
" Tak kde máš ten zázrak, co se nikdy nemýlí."
"Je asi ještě u ministra, ale každou chvíli dorazí. Myslel jsem si, že by jste si mohli rozumět. Taky nikdy neměla žádný pořádný vztah, a když už se někdo našel, kdo měl odvahu jí pozvat, záhadným způsobem byl pár měsíců na to mrtev. Auto, pak to byl zase záhadný virus a do třetice pak …"zamyslel se a musel se zeptat ženy.
" Sam jak dopadl ten třetí, no víš kdo."
" Myslím, že spadl ze schodů. Už přestávám mít přehled." Významně pozvedl obočí.
" Vážně, tak ta by se mi mohla opravdu líbit." Posměšně si odfrknul.
" Támhle je" ukázal skleničkou se sektem směrem ke schodišti. Stála tam černovlasá žena v dlouhých šedivých šatech. I na tu dálku bylo poznat podle držení těla, že má všechny a všechno kolem sebe pod kontrolou. Přistoupil k ní nějaký muž a podal jí skleničku. Opatrně uskla.
" Nevypadá nijak nebezpečně." Byla krásná to poznal, ale takových už viděl spousty zvláště v takovéhle společnosti.
" Dojdu pro ni, počkejte tady." Mark se od nich oddělil a prodíral se davem k ženě.
" Víte, vždy jsem si představovala, že jsou všichni vojáci neotesaní a hrubí, ale vy jste úplně jiný. Moc ráda bych slyšela nějaký příběh z bitvy, přijde mi to ohromně vzrušující." Samanta začala vrkat jako tokající holub a nenápadně ho hladila po mohutné paži. Kdyby nebyl ve společnosti odkopl by tu děvku do nejbližšího příkopu, ale byla to markova a žena a on do ní byl očividně zamilovaný. Jen se modlil, aby se tohle nestalo jednou i jemu. Po lásce se opravdu blbne. Přestal si jí všímat a zaměřil se na pár směřující jejich směrem. Mark ženě uctivě políbil ruku, to bylo nezvyklé. Usrkl ze skleničky a jako voják hodnotil svůj cíl z dálky. Pod volnými šaty bylo očividně nádherné dobře udržované tělo. Proti světlu byly vidět dlouhé svalnaté nohy zvyklé na námahu. Jak se přibližovala, byly vidět provazce svalů na její paži. Byla hubená dokonce velice hubená, ale bylo mu jasné, že kdyby došlo na měření sil, byla na tom tahle zvláštní osoba více než dobře. Tuhle analýzu zvládl během několika vteřin. Mezi tím došel Mark až k němu.
" Ahoj Line, vypadáš báječně." Samanta se na ni vrhla a začala ji objímat. Podle výrazu její tváře se jí to zrovna moc nezamlouvalo. Pak jí padl pohled na Richarda. Zarazila se jako by uviděla ducha.
" Line, rád bych ti představil mého dlouholetého kamaráda Richarda Riddicka. To on povede tvoji akci." Stále na něj zírala jako by právě vystoupil z hrobu.
" Těší mne" podal jí ruku a ona mu váhavě podala tu svou. Dělalo mu dobře vyvádět lidi z míry, ale tohle začínalo být divné. Uchopil její malou ruku a chystal se jí po markově vzoru políbit. Pak se zarazil i on. Na její ruce byl stejný náramek, jako měl on sám, jen o něco menší. Najednou celé její zděšení dávalo smysl. Podíval se jí do černých očí a byl si naprosto jist, naproti němu stála jeho ztracená manželka, kterou neviděl 20 let.

takové něco č. 4

1. října 2013 v 7:45 | Jane |  SW
Kapitola č.4

Došla na okraj plochy a usadila se na bednu od kabelů. Váhavě ji následoval a sedl si proti ní. Čekal, co se stane, ale jen tam tak seděli a hleděli na sebe. Po chvíli pokývala hlavou zavřela oči a zhluboka se nadechla. Jemně se dotkla černého bodu v jeho mysli, o kterém již dlouho věděl. Měla ho každá bytost, kterou potkal, jen jeho účel mu unikal. Kdykoliv se snažil o někoho tímto bodem proniknout dokázalo tohle malé místečko vytvořit tak silný odpor, že ho to odhodilo přes celou místnost.
" Víš na co máš tohle?" zatlačila o něco silněji a on ucítil jak jeho bytost proti útoku protestuje.
" Má ho každý koho jsem potkal, ale není možné tímto místem proniknout."
" A víš proč?" zamyslel se, ale už předem věděl, že odpověď mu jako vždy unikne.
" ne"
" Nezkusil si místo toho abys se snažil to místo odstranit, do něj vstoupit? Otevři svoji mysl, ale ne jen na povrchu otevři sám sebe všemu, co tě obklopuje. Zapomeň na smysly a vědomosti, které máš. Prostor je nekonečný a nic není nemožné. Můžeš si sám utvářet prostor kolem sebe." Vůbec netušil co to má znamenat. Pokoušel se uchopit ten nepatrný kousek temnoty, ale pořád mu unikal.
" Udělej to!" A pak se to stalo, našel malinkou skulinku, kterou prosvítalo jasné světlo. Musel vyvinout značné úsilí aby překonal odpor, kterým se jeho mysl bránila všemu neznámému. Děsilo ho to co je na druhé straně ale věděl, že pokud teď couvne, další příležitost už mít nebude. Oprostil se od všeho kolem sebe a od sebe samotného, své ego nechal sedět na bedně s kabely a celou bytostí vstoupil do prostoru. Oslnilo ho zářivé světlo. Z počátku nepoznával tvary ani barvy byl schopen vnímat jen zář. Po chvíli se začaly z okolí vynořovat obrysy prostoru. Překvapilo ho, že stále svým způsobem sedí na bedně ale jeho tělo se změnilo nebo spíše způsob jakým ho vnímal, se změnil.
Jeho tělo vyzařovalo slabou nafialovělou barvu, která vytvářela v okolním prostoru slabou auru. Pohnul rukou a ta jako by jen zpomaleně následovala tu zářící ruku. Uvědomil si, že je před ním další zdroj světla, tenhle byl však jasnější. Světlo mělo jasnou zlato perleťovou barvu. Když se jeho smysly přizpůsobily uvědomil si, že ta záře vychází z postavy sedící naproti němu.
Celé její tělo bylo tvořeno jen světlem, ne jako to jeho, které pouze matně světélkovalo. Začala se pohybovat směrem k němu vypadalo to jako by prostorem plula.
" Kolik bolesti vydržíš Jedi?" něž se stačil zamyslet tak do uchopila za obličej a doslova vytrhla jeho duši z fyzického těla. Nikdy ve svém životě nezažil takovou bolest, nemohl myslet, nemohl ani křičet. Propadl se do temnoty a v ní už zůstal. Kolem něj se začaly objevovat hvězdy planety a souhvězdí. Jeho vědomí se rozpínalo, byl schopen vnímat všechny živé bytosti na každé planetě, slyšel myšlenky lidí a cítil každý pohyb zvířat. Byl vším a ničím.
Pohyboval se prostorem čím dál tím rychleji snažil se pohyb zbrzdit, ale nešlo to. Neviditelná síla ho táhla dál a dál. Přibližoval se k planetě podle polohy hvězd poznal, že je to Yavin 4. Letěl tak rychle, že bylo nevyhnutelné, že se zřítí na planetu. Rychlost mu zatemnila smysly a on tvrdě dopadl na povrch.
Probral se a bolelo ho celé tělo. Pokusil se zvednout a zjistil, že má zlomená žebra.
" Pomalu pistolníku." Skláněla se nad ním v nadýchaném bílém županu. Snažil se na ní dosáhnout, ale byla moc daleko. Pak si uvědomil, že leží v metr hlubokém kráteru a jeho zlomená žebra začala dávat smysl. Seskočila k němu do kráteru a sklonila se k němu. Zavřela oči a on opět uviděl tu neuvěřitelnou záři. Pronikla mu hrudníkem a neuvěřitelnou silou mu ve vteřině žebra zacelila. Pořád před sebou viděl její oči, které i mezi září jejího těla byly sytě černé. Děsilo ho to, ty oči se na něj právě upíraly.
Vytrhla svoji ruku z jeho hrudníku a bolest ustoupila, dostavil se však jistý šok z toho co právě zažil.
Pomohla mu vstát, společnými silami se dostali z jámy.
" Jsem zvědavá, jak ten kráter budeš zítra vysvětlovat. Právě si zničil majetek, do kterého vláda investovala tisíce kreditů." Tohle byl problém, který ho trápil nejméně.
" Jsem teď jako ty?" zeptal se až nevěřícně a s známkou naděje v hlase. Bylo pro něj naprosto neuvěřitelné být nesmrtelný. Noční zvuk prořízl její ostrý smích.
" A co podle tebe vlastně jsem? Chceš být to co jsem já? Kdyby to šlo okamžitě bych ti svůj osud přenechala. Chceš něco vidět?" došla na okraj plochy a z trávy zvedla zlomenou čepel. Obrátila se proti němu a podala mu ji do ruky. Než se stačil nadechnut celou vahou těla nalehla na meč a ten jí projel tělem . Stála u něj tak blízko že viděl jak jí tepe žíla na krku.
" Chci zemřít, celou svou bytostí chci opustit tohle hrozné místo." Nemohl se hnout ani myslet jeho mysl křičela o pomoc. Svezla se na zem a meč mu zůstal v ruce. Všude kolem byla krev. Klekl si k ní zvedl ji do náručí.
" Co jsi to udělala, nechci aby jsi zemřela potřebuji tě." Snažil se rukou zastavit krvácení. Chtěl se rozběhnout pro pomoc, ale zadržela ho. Rozvázala pásek u županu a na jejím břiše se objevila rozšklebená rána . V tom se ale začalo dít něco neuvěřitelného. Jejím tělem projela silná vlna energie a začala se kumulovat v místě zranění. Rána se sama začala zacelovat až z ní po chvíli zůstalo pouze nepatrné škrábnutí, které by se samo zahojilo během několika dní. Očividně ale tento proces nebyl bezbolestný, jejím tělem procházely silné křeče. Pevně ji držel, dokud nebylo po všem. I jeho se ta síla dotkla, až se mu zježily chloupky na zátylku. Ale očividně přesně věděla, co nebo koho hledá.
Pomalu se od něj odtáhla. Stále ji držel v náručí a jejich těla se k sobě poprvé dostala takhle blízko. Uvědomil si jak pevně ho svírá za košili na hrudníku. Vypadala tak zranitelně, jako malé dítě když upadne a chce utěšit. Dotkla se rukou jeho obličeje jako by ho viděla poprvé, cítil jak mu její zářivá energie proniká kůží. Chtěl ji políbit ale zarazila ho.
" Máš ženu jedi, nezapomínej na závazky, ke kterým jsi se zavázal." Začala se zvedat. Luke stále klečel na zemi v tratolišti krve a díval se za ní jak odchází.