Riddick 1

1. října 2013 v 19:11 | Jane |  Riddick
Vím, že asi všichni čekáte na pokačování Neverlandu,ale mám momemtálně v hlavě něco jinýho a dokud to z ní nedostanu tak se nikam neposunu. Pokračování a Michaelem bude, ale musí mi přijít nějaké nápady a ty zatím chybí.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tahle povídka vznikla na základě poblouznění velkým silným chlapem.

Part 1

Dvacet pět nejlépe vycvičeních mužů, které mohla tahle planeta za peníze získat sedělo ve vládním letadle a směřovalo do hlavního města planety. Richard seděl na sedačce kopilota a pozoroval západ slunce nad rudým oceánem. To on měl tuhle stupidní akci na starosti. Byl členem elitní zásahové skupiny armády vlády. Celý život byl buď ve výcvikovém středisku nebo v přední linii nějaké války. Jeho úkolem v téhle akci bylo najít nejlepší muže, jaké dokáže sehnat a odvést je sem. Otočil se do nákladového prostoru, který přetékal testosteronem, aby zkontroloval náladu osazenstva. Upřelo se na něj několik znuděných očí. Když tihle chlapci neměli co na práci dávali svoji nelibost znát. Doufal že je dnes na banketu trochu rozptýlí, možná že i on najde někoho, s kým stráví noc. Pak jistě přijde jediný úkol a to vyhledat a zničit a chlapi potřebují něco pěkného, na co budou vzpomínat, až se budou po kolena v bahně brodit pralesem.
Slunce se schovalo za horizont na prosklených věžích města se odrazilo pár posledních paprsků.
" Chlapi jsme na místě, sbalte si vyšívání. V osm hodin vás chci vidět v nastoupené v hale kongresu a Jime nech prosím doma ty červený boty." Ozval se smích.
" Hej kámo, to mi nemůžeš udělat. Letěj na ně ženský a já dneska rozhodně chci ulovit nějakej pěknej kousek."
" Budeš se holt muset víc snažit, ty boty zůstanou v kufru."
Letadlo dosedlo na asfaltovou plochu a muži nasedli do přistaveného transportu. Nikdo z nich nemluvil, moc dobře věděli, že je tady nečeká jen zábava.

Richard vystoupil před armádní základnou a zamířil rovnou do kanceláře předsedy kongresu pro vojenské operace. Na cedulce si přečet jméno generál Mark Wohl. To jméno mu připadalo jaksi povědomé. Zaklepal a vstoupil. Za stolem plným papírů seděl vysoký hubený chlap s telefonem u ucha. Okamžitě jak se na sebe podívali, věděli, že svět je opravdu malý. Mark byl dříve pyrotechnikem u jednotky sloužící v jednotce určené pro prozkoumávání nových planet. Sloužili spolu bezmála pět let. Usmáli se na sebe a Mark mu pokynul, aby se posadil. Chvíli ještě poslouchal hlas na druhém konci sluchátka.
" Jistě pane, večer s ní promluvím. Ale myslím si, že tímhle si je opravdu jistá. Ještě nikdy se nemýlila, i když to vypadalo zoufale. Vím, že si nemůžeme dovolit tuhle planetu ztratit." Na druhém konci sluchátko ohluchlo, jak dotyčný praštil s telefonem. Oba muži vstali a srdečně se objali.
" Jak se ti vede, ty stará vojno."
" Pořád je dost práce tak si nemůžu stěžovat. Vy se tady nahoře opravdu snažíte."
" To víš, už to není co to bejvalo. Slyším tady jen spoustu keců a skutek utek."
" Jen tak mimochodem kdo vymyslel tu neuvěřitelnou strategii na Krinu 2? Když jsem to poprvé uviděl tak jsem myslel, že je to jasná sebevražda. Vlastně dodnes nechápu, jak jsme to mohli dokázat."
" Poznáš ji dneska večer. Je to shodou okolností známá mojí ženy."
" To jsem si mohl myslet, že to smrdí ženskou. Jak se k tomu mohla vlastně dostat?"
" Až ji uvidíš, pochopíš."
" Tím jsem si jistý."
" Takže v 8 v kongresu a zkroť ty svoje vlčáky, abych je nemusel do rána všechny pozavírat."
" Je to na černé kravaty?" Richard nesnášel tyhle oficiální předváděčky, ale moc dobře věděl, že je to nedílná součást jeho práce. Prezentace národních hrdinů, krásných a neohrožených. Kteří pohřbí nepřítele, ještě než se ukáže.
" Ne neboj, klidně si vezměte jen spodky pro mě za mě."

Richard se odebral na vojenskou základnu kde už na něj čekaly jeho věci. Měl akorát tak čas se dojít najíst a osprchovat. V půl osmé na ně před základnou čekalo 7 černých aut s vlaječkami na kapotě.
" Tak tohle si dám líbit, šéfe." Pronesl nadšeně Ralph.
" Na tohle sednou ženský líp jak na ty tví boty , Jime." Zasmál se a postupně nasedli do aut. Richard si oblékl volné černé kalhoty a bílé triko. Neměl moc oblečení tak ani nebylo z čeho vybírat.
Nasedl do posledního vozu a nechal se unášet myšlenkami a pohrával si se stříbrným náramkem na ruce. Měl ho od doby, co opouštěl svoji rodnou planetu. Byl vyroben z kovu, který když se jednou roztavil byl tak pevný, že ho nebylo možno zničit. Matka mu ho sama připnula na zápěstí a od té doby ho nemohl sundat. Matně se mu vybavila druhá ruka, která obdržela stejný kousek, ale bylo to tak dávno. Krátce po té co opustil planetu, byla veškerá populace na planetě vyhlazena důsledkem jaderné války. To byl také důvod proč ho jeho matka poslala pryč. Byl tedy jedním z mála přeživších zástupců svého národa.
Za půl hodiny už vystupovali před vysokou, přes 200 let starou kamennou budovou, kde sídlila vláda planety. Všude zářila světla. Zařadil se do davu směřujícímu ke vchodu.
" Pánové, slušně prosím nebo vám nedám vycházky do konce století jasný?"
" Jasný" dostal sborovou odpověď, ale už viděl, jak jim oči jezdí po ženách, které vcházejí do budovy. Dokonce si začali ukazovat na ty nejlepší kousky a šeptat si do uší. Byli opravdu jako malí kluci. Nechal je rozprchnout se po budově a sám začal v davu hledat Marka. Vyšel po točitém schodišti do horního patra, kde byl již očekáván. Byla zde jen malá společnost lidí tak se mu ihned lépe dýchalo. Ke svému překvapení uviděl Marka, jak k němu směřuje s krásnou blondýnkou po boku.
Vydal se jejich směrem.
" Ahoj Richarde dovol, abych ti přestavil svoji ženu Samantu. Drahá tak tohle je ten slavný Richard B. Riddick, o kterém jsem ti tolik vyprávěl.
" Moc mě těší. Tak tohle je ten slavný Riddick co zabil dva vlky holýma rukama. Musím říci, že jsem si vás představovala jako antického hrdinu z románu jak vás Mark popisuje." Podali si ruce.
" Doufám, že nejste zklamaná."
" Vůbec ne, jsem velice potěšená." Zářivě se na něj usmála.
" Tak pozor kamaráde tahle je moje." Mark se na oko zazlobil, ale stejně si přitáhl svoji ženu blíže k sobě. Moc dobře věděl, jak Richard na ženy působí.
Oba byli jako oheň a voda. Mark byl vysoký a hubený s krátkými hnědými vlasy. Vždy perfektně oholen a upraven jak se na vládního zaměstnance sluší. Richard byl však úplně jiný druh muže, výškou si byli s Markem celkem podobní, ale zde podoba končila. Richard byl velký silný muž, hora svalů s dokonalými proporcemi, to vše zakončeno hlavou s brilantním mozkem. Byl voják každým coulem, ale jako jeden z mála neztratil v armádě smysl pro čest. Jeho pronikavé černé oči dokázaly rozklepat kdejaká kolena a nejen ta ženská. Bylo v něm cosi živočišného a nespoutaného, co ani civilizace nemohla zkrotit. Byl nový druh zvířete.
Mark kdysi uvažoval jestli to není pouze znak jeho rasy, ale nemohl to dost dobře posoudit když nikdo jiný zatím nepřežil.
" Tak pojď hrdino. Uděláme povinné vládní kolečko, aby byli všichni spokojeni, ale vezmi si k tomu skleničku vína. Střízlivý bys to nemusel vydržet." Trvalo snad dobrou hodinu, než obešli všechny vyslance, velvyslance, poslance, kongresmany, předsedy, generály další různé osoby. Točila se mu z nich hlava. Pořád dokola ty samé zdvořilostní řeči. Hloupé dotazy na války a posunout se o další metr dál, podat ruku a znovu. Markova žena se jen mile usmívala nevyšla z ní ani hláska natož slabika. A její zkoumavé pohledy mu už taky lezly krkem. Udělal si o ní obrázek v prvních dvou vteřinách a teď věděl, že se nemýlil. Byla to typická zlatokopecká panička finančníka, co celý den chodí po krámech. Jestli bude její přítelkyně stejného ražení mají jeho chlapi velký problém.
" Tak kde máš ten zázrak, co se nikdy nemýlí."
"Je asi ještě u ministra, ale každou chvíli dorazí. Myslel jsem si, že by jste si mohli rozumět. Taky nikdy neměla žádný pořádný vztah, a když už se někdo našel, kdo měl odvahu jí pozvat, záhadným způsobem byl pár měsíců na to mrtev. Auto, pak to byl zase záhadný virus a do třetice pak …"zamyslel se a musel se zeptat ženy.
" Sam jak dopadl ten třetí, no víš kdo."
" Myslím, že spadl ze schodů. Už přestávám mít přehled." Významně pozvedl obočí.
" Vážně, tak ta by se mi mohla opravdu líbit." Posměšně si odfrknul.
" Támhle je" ukázal skleničkou se sektem směrem ke schodišti. Stála tam černovlasá žena v dlouhých šedivých šatech. I na tu dálku bylo poznat podle držení těla, že má všechny a všechno kolem sebe pod kontrolou. Přistoupil k ní nějaký muž a podal jí skleničku. Opatrně uskla.
" Nevypadá nijak nebezpečně." Byla krásná to poznal, ale takových už viděl spousty zvláště v takovéhle společnosti.
" Dojdu pro ni, počkejte tady." Mark se od nich oddělil a prodíral se davem k ženě.
" Víte, vždy jsem si představovala, že jsou všichni vojáci neotesaní a hrubí, ale vy jste úplně jiný. Moc ráda bych slyšela nějaký příběh z bitvy, přijde mi to ohromně vzrušující." Samanta začala vrkat jako tokající holub a nenápadně ho hladila po mohutné paži. Kdyby nebyl ve společnosti odkopl by tu děvku do nejbližšího příkopu, ale byla to markova a žena a on do ní byl očividně zamilovaný. Jen se modlil, aby se tohle nestalo jednou i jemu. Po lásce se opravdu blbne. Přestal si jí všímat a zaměřil se na pár směřující jejich směrem. Mark ženě uctivě políbil ruku, to bylo nezvyklé. Usrkl ze skleničky a jako voják hodnotil svůj cíl z dálky. Pod volnými šaty bylo očividně nádherné dobře udržované tělo. Proti světlu byly vidět dlouhé svalnaté nohy zvyklé na námahu. Jak se přibližovala, byly vidět provazce svalů na její paži. Byla hubená dokonce velice hubená, ale bylo mu jasné, že kdyby došlo na měření sil, byla na tom tahle zvláštní osoba více než dobře. Tuhle analýzu zvládl během několika vteřin. Mezi tím došel Mark až k němu.
" Ahoj Line, vypadáš báječně." Samanta se na ni vrhla a začala ji objímat. Podle výrazu její tváře se jí to zrovna moc nezamlouvalo. Pak jí padl pohled na Richarda. Zarazila se jako by uviděla ducha.
" Line, rád bych ti představil mého dlouholetého kamaráda Richarda Riddicka. To on povede tvoji akci." Stále na něj zírala jako by právě vystoupil z hrobu.
" Těší mne" podal jí ruku a ona mu váhavě podala tu svou. Dělalo mu dobře vyvádět lidi z míry, ale tohle začínalo být divné. Uchopil její malou ruku a chystal se jí po markově vzoru políbit. Pak se zarazil i on. Na její ruce byl stejný náramek, jako měl on sám, jen o něco menší. Najednou celé její zděšení dávalo smysl. Podíval se jí do černých očí a byl si naprosto jist, naproti němu stála jeho ztracená manželka, kterou neviděl 20 let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama