Riddick 4

27. října 2013 v 16:12 | Jane |  Riddick
Part 4


Druhý den vystoupil před budovou vlády a rychle vyšel do druhého patra. Zastavil se před dveřmi do její kanceláře. Sekretářka se s někým vybavovala po telefonu. Naznačil jí otázku, zda je tam sama. Sekretářka jen přikývla a změřila si ho zkoumavým pohledem. Richard zaklepal.
" Dále" ozvalo. Vstoupil do její pracovny. Všude, ale opravdu všude se povalovaly papíry plné map a plánů budov. Seděla za stolem v černých šatech, které by zakryly případné další krvácení jejích zranění. Opět s někým telefonovala. Naznačila mu, aby si sedl, ale on ještě položil klíče od vozu na vrch jednoho ze štosů papírů. Ještě řekla do telefonu dvě slova v nějakém cizím dialektu a zavěsila.
Unaveně se opřela do křesla a podívala se na něj.
" Tak jak se cítíš?"
" Ráno jsem si neopatrně kýchla a mám pocit, že mám v zádech zabodnutý nůž a to nejen ten imaginární." Protřela si zátylek.
" Jo já vím. Jednou jsem měl zlomených pět žeber a dostal jsem rýmu. Málem jsem umřel." Zasmáli se.
" Ještě jednou díky za ten včerejšek. Ten chlápek bude sedět dvacet let."
" Dvacet let, vždyť za to co udělal, se dává podmínka." Podivil se a naklonil se v křesle dopředu.
" Když znáš ty správný lidi, můžeš zařídit spoustu věcí."
" Ryo, co to děláš?"
" Nejmenuju se Rya, jsem Line, jasný. Už mi tak nikdy neříkej." Namířila na něj svým hubeným prstem.
" Nemůžeš přece vymazat to kým jsi se narodila."
" A právě že můžu a celkem se mi to dařilo, dokud jsi se neobjevil ty. Takže se mi to neopovažuj kazit."
" Bože ty jsi cvok. Nevím, co jsem si včera myslel. Měl jsem tě tam nechat chcípnout ve křoví." Zvedl se a odcházel.
" Jo to jsi možná měl." Řekla to tiše a zlověstně. Už držel kliku u dveří, ale něco mu řeklo, aby neodcházel. Otočil se a pozorně se na ni zadíval. Zvedla se a proti oknu byly viditelné jen její tmavé oči s rozšířenými zornicemi. Děsilo ho to. Ty oči se upírali na něj, ale v jiném místě i čase. Hrudník se jí prudce zvedal jako by podstupovala velkou námahu. Napadlo ho, že to je se zhmožděnými žebry celkem odvaha. A pak se vrátila do reality. Zasténala a upadla na zem. Richard se k ní rozběhl a vzal ji do náručí. Chvíli byla úplně mimo a pak se probrala.
" A do prdele." Bylo to to jediné co řekla. Začala se pomalu zvedat.
" Kdy odjíždíte?"
" Cože?" nějak se nemohl dostat do obrazu.
"Kdy sakra ta hovadina začíná?"
" Za hodinu. Ty to nevíš?"
" Nemáme čas, musím mluvit s Markem. Kde mám auto?" vydala se ke dveřím.
" Slečno Aulenová, kam jdete za deset minut má přijít Solgen?" sekretářka udiveně zírala na podivnou dvojici, která spěchala pryč.
" Do večera všechno zruš, už se nevrátím."
" Ale to přece…" sekretářka se pokusila vzdorovat neměla však šanci.
" Tak jo co jsi viděla. Musím to vědět." Uchopil ji za ruku a donutil zastavit.
" Teď není čas to vysvětlovat. Je to průser." Opět se rozešli k východu.
" Jakej průser, myslel jsem, že jsi na tom dělala dost dlouho?"
" Jo to dělala, ale není vždycky všechno tak si myslíš."
Vyšli ve do slunečního svitu a Richard jí ukázal vůz.
" Sakra nemám ty klíčky." Uvědomila si, že je nechala na stole.
" Za to já jo." Ukázal jí její klíče v otevřené dlani.
" Fajn dej mi je."
" Promiň, ale řídím já. Nikdy nenechám ženskou šéfovat." Obešla auto a nasedla.
" Kruci, proč se snažím zachránit někoho jako jsi ty?" Richard rychle šlápl na plyn a vydal se zpět na základnu k markově kanceláři.
" Tak, co teď hodláš dělat?" úkosem na ní pohlédl mezi tím co kličkoval po silnici mezi ostatními vozidly.
" To vlastně nevím, jen se musí něco změnit." Auto poskočilo na výmolu a ona zasténala a chytla se za hrudník.
" Promiň, chceš to rychle nebo dobře?"
" Chci to rychle a dobře." Ušklíbla se na něj.
Po deseti minutách zběsilé jízdy zastavili před základnou. Na rozpáleném betonu se tetelil teplý vzduch. Vystoupili a vydali se k vrátnici. Richard pouze vytáhl odznak a zarazil tak otázky vojáka na stráži. Richard otevřel dveře a nechal ji projít první. Jejich oči se nejprve musely přizpůsobit šeru. Základna žila jako mraveniště. Všude kolem se hemžili muži oblečení v maskáčích a po zuby ozbrojení.
Rya se mezi nimi vyjímala jako perla v hnoji. Vůbec si nevšímala povyku a pískání, které se spustilo, když vstoupila. Richard se vydal chodbou doprava a razil jí cestu davem. Když procházeli kolem jednoho hlučného davu tak jí jeden z vojáků štípl do zadku. Prudce se zastavila. Richard si všiml, že není za ním až po chvíli. Stále tam obklopení davem a supící vzteky.
" Tak ty na mě budeš sahat. Ty trotle?" dívala se na něj nahoru, jelikož ji převyšoval o dobrých dvacet centimetrů.
" Hej pusinko, co se čertíš? Měl bych dostat něco za odměnu, že budu bojovat za ten tvůj hezkej zadek ne?" najednou se její výraz změnil.
" Odměnu, vážně ji chceš?" jemně ho popleskala rukou po tváři.
" Jo jasně" naklonil se k ní jako by ji chtěl políbit a ona ho vší silou nakopla do rozkroku. V té chvíli Richard věděl, že ji od tamtud musí dostat pryč, jinak se tam všichni pozabíjí dřív, než se vůbec dostanou ze dveří. Popadl ji kolem pasu a odváděl hlučícím davem pryč. Až u markových dveří se zastavil a pustil ji.
" Na tohle teď ale nemáme čas, ne?" jen pohodila hlavou a bez zaklepání vpadla do markovi kanceláře.
" Co tady proboha děláte? Richarde, všichni tě shání. Už jsi měl být dávno na poradě."
" Mlč a chvíli mě poslouchej." Sedla si do židle aby ulevila žebrům.
" Musíme to celé změnit. Je to všechno úplně jinak. Když je tam teď pošleme všichni tam zařvou."
" Ale no tak Line, nepřeháněj. Je to všechno v pořádku, vždyť jsme to probírali ze všech stran. Vím, že to má mouchy ale co ne."
" Marku, tohle není sranda."
" Měl by jsi jí věřit, kámo. Já vím, že je dost šílená, ale některých věcech je dobrý jí poslouchat."
" A jak ty to víš? Co vy dva spolu máte?"
" To je teď jedno. Kde ve vrchní generál? Musím s ním mluvit." Zvedla se.
" To nejde, už je na cestě na místo."
" Kruci"
" Sedni si nebo zase upadneš." Richard ji zatlačil zpět na židli. Mark jen nad jeho chováním povytáhl obočí.
" Neměl by ses jít třeba chystat? Pochybuju, že budeš chtít jít do terénu jen v košili."
" Jen jdi, já to vyřídím." Položila mu dlaň na jeho velkou ruku. Mark se jen podivoval, jak důvěrně spolu ti dva hovoří po jednodenní známosti. Richard vyšel ven a zamířil do místní zbrojnice, nedalo se teď už opravdu nic dělat. Mohl tam jen jet a pokusit se aby tam nezemřelo víc lidí než je nezbytně nutné.

Rya si měřila Marka zlostným pohledem.
" Co si jako myslíš, že teď udělám. Poběžím za ministrem a řeknu, že to všechno na čem jsme pracovali půl roku je na nic a musíme začít znova? Že tam ty lidi prostě necháme zemřít?"
" Oni jsou už mrtví"
" Proč tohle sakra říkáš. Někdy z toho mám strach." Mark se postavil a začal pochodovat za stolem sem a tam jako tygr v kleci.
Složila hlavu do dlaní a pak si prohrábla krátké vlasy.
" Marku, musíš mi věřit, nemůžu tady jen tak sedět."
" Proč je to najednou jiné. Vždyť ti to jindy problémy nedělalo, a věděla jsi, že tam budou lidé umírat. Co je sakra jinak?" při jeho slovech si uvědomila, že má pravdu. Podívala se na něj a ztuhla. Byl to on, to kvůli němu bylo teď všechno jinak. Měla teď, ať chtěla nebo zase minulost, kořeny a rodinu. Beze slova se zvedla a Mark za ní.
" Kam chceš jít?"
" Za Richrdem."
" No jasně za Richardem, že se vůbec ptám." Sjela ho tak ostrým pohledem, že si ihned uvědomil, že přestřelil.
Vyšla na chodbu a začala se rozhodovat kam jít. Vůbec to tady neznala a věděla, že tam někde vpravo je ten grázlík co mu načechrala koule. Tak šla raději opačným směrem. Za ní se ozvalo klapání bot. Ohlédla se a uviděla marka jas se k ní chodbou blýží.
" Počkej, zavedu tě tam. Už budou v letadle." Jen přikývla a následovala ho. Procházeli jednotlivými úseky objektu. Až se nakonec dostali na letištní plochu, kde už startovala výsadková letadla.
Do obličeje je uhodil silný poryv větru, až musel Mark Ryu přidržet.
" Tak kde je?" otočila se na Marka. Ten jen ukázal směrem k jednomu z letadel, kam právě nasedali poslední muži. Neváhala a rozběhla se k letadlu. Na vysokých podpatcích jí to moc nešlo, tak si boty sundala a běžela bosa. Asi padesát metrů od letadla ji zastavil jeden z vojáků. Snažila se mu vythnout a něco gestikulovala.

Richard seděl u okénka a vyhlížel poslední muže jak nastupují do letadla pak mu jen tak mimoděk zaletěl zrak směrem k administrativní budově a tam ji uviděl. V sevření vojáka se svíjela jako had a snažila se mu uniknout. Odpoutal se a dal znamení pilotovi, že musí ještě ven. Vyskočil a vydal se k nim. Když uviděla, že se k ní blíží, uklidnila se. Mark stál opodál a čekal.
" Až budete ve městě, tak se dostanete k sídlišti. Všechno bude vypadat naprosto ideálně, ale ty je musíš přesvědčit, aby zůstali ležet, všichni. Bez ohledu na instinkt nebo rozkazy mi musíš slíbit, že zůstaneš ležet, dokud to neskončí." Vítr jí vháněl vlasy do očí.
" Co má skončit?"
" nemám čas ti to vysvětlovat, prostě zůstaň ležet. A pak až se dostanete dovnitř, tak v páté místnosti napravo budou tři rukojmí."
" Rukojmí? O těch nebyla vůbec žádná řeč"
" Já vím, je to řekněme nová informace."
" Fajn ještě něco?"
" Jo, nenech se zajmout, jasný nesmíš tam zůstat, ať se děje cokoliv koukej se sem vrátit. A nic jim neříkej."
" Komu?"
" To pochopíš." Přistoupil k němu jeden z mužů a naznačoval, že musí jít. Kývl na ni, že rozumí a odešel.
Stála s Markem na letišti, dokud jejich letoun nezmizel v mracích. Teď už to bylo jen v rukou boha, či jiné síly, která vede lidské osudy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama